PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Ať už v jeho žilách kolovala jakákoli krev, jejím odkazem se neřídil; dobové události ho vedly jiným směrem.“

„Ve Vídni žil hudbou, ambicemi stát se věhlasným dirigentem; také skládal, hrál na klavír a zpíval obstojným barytonem.“

„Po smrti byl zveličován do té míry, že mu jednadvacetiletý Janáček vzdal roku 1875 hold krátkou skladbou.“

Jeho předky byli nejspíš Židé, přinucení přijmout německé příjmení. On sám byl českým vlastencem, zároveň hrdým na svůj moravský původ. A aby to bylo ještě zašmodrchanější, velkou část svého života prožil ve Vídni. Stal se, pokud vím, jediným člověkem, kterého svojí skladbou jmenovitě uctil Leoš Janáček. Forchtgott Tovačovský nejenže komponoval a dirigoval pěvecké sbory, také zpíval, hrál na klavír; rebeloval, organizoval. Co vše se dá za jeden krátký život stihnout…

„Jemné melodie ve výškách byly sopranistkami předvedeny výjimečně skvěle a intonačně přesně i v modulacích.“

„Hned v několika málo úvodních tónech Paľa předvedl svou proslulou energičnost, osobitost, expresivitu a vášeň. Svou hrou často dokázal „přebít“ i bezmála padesátičlenný sbor.“

„Je záhodno ocenit i přístup sbormistryně a umělecké vedoucí Veroniky Novosádové, která zjevně věnovala maximální úsilí a trpělivost, aby využila ryzí dětskou radost a hravost a rozvíjela jejich kreativitu.“

Nedělní podvečer 28. května ve zcela, do posledního místa zaplněném sále Besedního domu v Brně rozezněly hlasy sboru Kantiléna a jeho mladšího a staršího přípravného oddělení – Magdalenka a Kantilénka, pod vedením sbormistrů Michala Jančíka a Veroniky Novosádové a s klavírním doprovodem Marka a Kataríny Paľových. Mezi speciální hosty patřil kromě Hany Oráčové (pikola) a Natálie Khemlové (kontrafagot) i houslový virtuóz Milan Paľa. V této sestavě společně představili skladby velikánů Dvořáka, Martinů, Janáčka, dále pak Ilji Hurníka, Jaroslava Dostalíka, Milana Uherka, Martina Jakubíčka, Eduarda Douši, ale i lidové skladby v aranži od Marka Paľy.

„Půlstoletí existence tělesa, jímž kdysi prošly a stále procházejí stovky dětí, je již důvodem k velkým oslavám. A dodejme, že Tachovští se této příležitosti chopili vskutku velkoryse. Celý týden před sobotním koncertem Tachovského dětského sboru 20. května však neznamenal jen oslavovat, ale také tvrdě zkoušet.“

„Rekonstrukce jízdárny ve Světcích (v Evropě druhé největší po Vídni) bylo pro Tachovsko velkým štěstím. Získalo tak akusticky dobře fungující prostor, který by mu mohlo leckteré město v Čechách závidět.“

„Toho dne mu náležela sbormistrovi Josefu Brabencovi mnohá slova díků a uznání, a to nejen z řad oficiálních hostů, ale především od bývalých členů sboru. Nepřeháníme, prohlásíme-li, že se tento skromný a stále vitální dvaaosmdesátník, nositel řady ocenění, podstatnou měrou zasloužil o hudební kultivaci několika generací v životě tohoto města.“

Tachovsko se po druhé světové válce přiřadilo k oněm odlehlým a bolavým koutům naší republiky, z nichž se s vysídleným obyvatelstvem vytratily i po několik staletí budované kulturní tradice. Oblast se stala periférií, do níž se jen málokomu chtělo investovat svůj pracně nabytý vzdělanostní kapitál. Toto vakuum naštěstí nemělo dlouhého trvání. Koncem 60. let tam vyrostli jedinci přesvědčení o užitečnosti a smyslu soustavného hudebního vzdělávání, pěstovaného v rámci širšího kolektivu. Jedním z nich je i učitel Josef Brabenec, spoluzakladatel Tachovského dětského sboru. Těleso si v sobotu koncertem v Jízdárně Světce připomnělo půlstoletí existence.