Ve věku šedesáti let se uzavřel život operní pěvkyně Lenky Šmídové, od roku 1990 sólistky pražského Národního divadla. V poslední době zastávala také roli asistentky režie a nápovědy. Na pražských operních scénách zpívala stěžejní role svého oboru – Bizetovu Carmen, Verdiho Eboli v Donu Carlosovi, Amneris v Aidě, Azucenu v Trubadúrovi, Preziosellu v Síle osudu a Mrs. Quickly ve Falstaffovi, Mascagniho Santuzzu v Sedláku kavalírovi, Mozartovu Dorabellu v Così fan tutte, Janáčkovu Varvaru v Kátě Kabanové, titulní roli ve Dvořákově opeře Čert a Káča nebo Hraběnku v Čajkovského Pikové dámě… a také menší role ve Smetanově Hubičce a Prodané nevěstě, v Janáčkově Její pastorkyni, v Mozartově Figarově svatbě, v Šostakovičově Lady Macbeth Mcenského újezdu, v Glassově opeře Kráska a zvíře nebo v Ivanovićově Čarokraji. K jejím posledním úlohám patřily postavy v komorních dílech Miloše Orsona Štědroně a Petra Wajsara. Koncertní úkoly ji zavedly do řady evropských zemí, do Jihoafrické republiky i na Blízký a Střední východ. Na Pražské konzervatoři Lenku Šmídovou učila Helena Tattermuschová, na Akademii múzických umění René Tuček. Studium si pak prohloubila ročním pobytem v Itálii. V Národním divadle na ni vzpomínají jako na obětavou kolegyni, která přinášela humor, neutuchající zájem o milované divadlo a o jeho další směřování i o pracovní podmínky umělců, které hájila v Umělecké radě sólistů s obdivuhodným nasazením. Narodila se v Praze 15. 12. 1961, zemřela 27. 5. 2022.
„Počítá se tu se sdělností situační i slovní komiky, se zábavností civilně upraveného příběhu i se strhujícím nábojem životné hudby.“
„Případné švy zakrývají připsané texty. Nejde o svévoli, komický žánr takovou adaptaci snáší.“
„Inscenace nedává důraz ani na belcanto, ani na orchestrální brilanci. Přesto je nejen divadelně, ale i hudebně vydařená.“
Čeští legionáři z Liberce, Masaryk, spadlá vzducholoď, nerealizovaný atentát na císaře, španělská chřipka a řada dalších detailů šikovně vetkaných do původního libreta činí z liberecké inscenace Donizettiho komické opery Dcera pluku zábavně aktualizované hudební divadlo. Za projektem výrazně stojí jako autor úpravy a režisér Tomáš Studený. Páteční premiéru měl v rukou dirigent Miloslav Oswald a jako Marie, „la fille du régiment“, excelovala sopranistka Jana Sibera.
Divadlo F. X. Šaldy v Liberci přichystalo na pátek 28. května od 19 hodin premiéru Donizettiho komické opery Dcera pluku. Věnuje ji památce československých legionářů, zejména příslušníkům 21. střeleckého pluku Čs. legií ve Francii. Inscenace se ujali režisér Tomáš Studený, dirigent Miloslav Oswald, scénograf Michal Syrový a kostýmní výtvarník Tomáš Kypta. V roli Marie vystoupí Jana Sibera, Sulpice ztvární Jan Hnyk, Markýzu Marii Vilemínu z Bergenschwarzu Lenka Šmídová, slavnou Toniovu árii s devíti vysokými „c“ ve své roli zazpívá Ondřej Koplík, Hortensia představí Josef Kovačič, Kaprála Pavel Kobrle a vystoupí i další členové operního souboru. Sborové scény hudebně nastudoval Martin Buchta, který zároveň doslovně přeložil libreto jako podklad pro režiséra. „Dcera pluku je slavným mistrovským dílem italského belcanta, a to jistě nejen kvůli populární tenorové árii s devíti vysokými cé. Donizetti premiéroval svou komickou operu podle francouzského střihu v Paříži roku 1840 a krátce na to už se hrála v mnoha operních domech po celém světě. V Liberci ji uvádíme vůbec poprvé,“ uvádí divadlo a upozorňuje, že v představení budou kouřové a stroboskopické efekty a zazní jeden výstřel. Druhá premiéra se uskuteční v neděli 30. května.
„Základní otázka – po zhlédnutí premiéry – zní: kolik prostoru ponechává Tramvestie jako dominantně slovesný projekt hudbě?“
„Komorně-orchestrální část partitury je koncipována s představou ansámblu na úrovni moderních komorních souborů, v nichž obstojí pouze hudebníci sólistických kvalit.“
„Tramvestie je i operou o osamělosti mezi lidmi – postavy vystupují každá sama za sebe a jakoby pro sebe, vztahy mezi sebou nenavazují.“
Pražské Národní divadlo uvádí na Nové scéně výrazně výtvarnou operu skladatele Petra Wajsara s názvem Tramvestie. Inspirací pro její slovesný základ byly promluvy cestujících v tramvaji jezdící mezi Libercem a Jabloncem. Wanda Dobrovská přemýšlí v reflexi středečního premiérového představení mimo jiné i nad tím, jestli v díle jde víc o psychologii lidí jezdících hromadnou dopravou, nebo o magii kultovní tramvajové linky.
