pátek, 19 červenec 2019 14:06

Rudolf Firkušný v Praze

FIrkun-Supraphon-CD

„Festivalový koncert z května 1990 je z těch, na které se nezapomíná.“

„Nadchne technikou, kterou nikdy nějak okázale nezdůrazňoval, ale vždy jen diskrétně používal, noblesou a bezpečným nadhledem.“

„Zůstává největším českým pianistou.“

Rudolf Firkušný, stejně jako Rafael Kubelík, se v emigraci dožil pádu komunistického režimu v roce 1989. Oba stačili symbolicky vystoupit v roce 1990 na prvním svobodném Pražském jaru – festivalu, u jehož zrodu v roce 1946 osobně jako mladí umělci plní sil byli. Čechoameričan Firkušný plánoval na počátku 90. let, že se usadí ve vlasti. Nestihl to, jeho život se v USA uzavřel 19. července 1994, tedy před 25 lety. Bylo mu dvaaosmdesát. O dva roky později, také v dvaaosmdesáti, zemřel v létě ve Švýcarsku Kubelík.

 
Zveřejněno v NahrávkaPlus
50

„Je nasnadě si položit otázku, co to vlastně znamená být absolventem klasické skladby?“

„Všichni čtyři jsou posluchači ve třídě pana Jiřího Gemrota. Dobrá práce, Jiří!“

„Zatímco Lukáš se soustředil na kratší, vypointované celky, Daria rozprostřela širokodeché hudební plátno.“

S velkým potěšením jsem kývl na možnost napsat reflexi na skladatelský koncert katedry skladby Pražské konzervatoře. Je dlouhou a skvělou tradicí, že jednou za rok mají čerství absolventi naší více jak 200 let staré hudební školy možnost si vyslechnout vlastní orchestrální kompozice. Většinou je to poprvé a je to ta nejlepší zpětná vazba, které se jim může dostat. Jejich spolužáci z instrumentálních oborů, stejně jako studenti dirigování se nezištně podílejí na zhmotnění idejí, které by za jiných okolností pravděpodobně skončily v šuplíku.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
00

„Louis Langrée má teorii, že francouzská hudba je na rozdíl od jiných vysoce barevná. Měli jsme možnost slyšet červeného Berlioze, modrého Ravela a žlutého Francka.“

„Ke klavíru usedl španělský virtuóz Javier Perianes. Předcházela ho výtečná pověst, kterou bezezbytku potvrdil.“

„V přídavku Javiera Perianese sál objala Griegova melancholie, snové tóny hladily po duši.“

Letošní Pražské jaro je zasvěceno francouzské hudbě. Dramaturgie chtějí velice často po dirigentech hudbu jejich vlasti. Po českých dirigentech je to Dvořák a Janáček, snad občas i Martinů. Těžko se z této škatulky vystupuje. Nicméně něco na tom je. Kdo by měl rozumět české hudbě lépe než dirigent český, francouzské hudbě lépe než francouzský dirigent. Zvláště pokud je pro ni tak zapálený jako Louis Langrée (rozhovor s ním čtěte ZDE), který dirigoval na koncertě Pražského jara 31.5. Českou filharmonii.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
Phil181011036

„Komplet českému repertoáru jsem se bránil – nechci být zaškatulkován. Ale dělat osvětu chci. Proto Kabeláčovo Mysterium času a Dvořákův Othello.“

„Na koncertě očekávají nejen jasnost záměru, ale také nápady, o kterých se nemluvilo. Musí to být s adrenalinem.“

„Vídeňští filharmonikové jsou opravdu poslední z těch nejlepších orchestrů na světě, které jsem dosud na koncertě nepoznal.“

Jakub Hrůša je podruhé pozván k Berlínským filharmonikům. Téměř doslova do roka a do dne od tamního debutu. V polovině letošního prosince bude v sále Filharmonie v německé metropoli dirigovat Kabeláčovo Mysterium času, Dvořákovu symfonickou báseň Othello, Berliozovu lyrickou scénu Kleopatra a suitu z baletu Podivuhodný mandarína od Bély Bartóka. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz prorokuje, že v zahraniční skutečně nastává čas pro objevování hudby Miloslava Kabeláče. Ale hlavně popisuje, jak si jeden z nejlepších orchestrů světa vybírá a zve hosty, jak pro ně koncipoval svůj program a jaké to s nimi je při zkouškách a na koncertě. Pochopitelně jsem skákal radostí a nesmírně si toho vážím, usmívá se, když vzpomíná na nečekaně rychlé nové pozvání.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
Vizvry-nhled---foto-Patrik-Boreck

„Láska ke třem pomerančům je pro mě srdeční záležitost.“

„Jako režisér jsem od toho, abych motivoval, hlídal a dovedl je k tomu nejlepšímu výkonu.“

„Prvky commedie dell'arte jsem výrazně potlačil. Prostě ji v Prokofjevově díle tolik necítím...“

Pohádkou pro dospělé nazývá Radim Vizváry Prokofjevovu operu Láska ke třem pomerančům, za jejíž čerstvou, úspěšně přijatou inscenací v pražském Národním divadle stojí jako režisér a choreograf. Sám je činný v pantomimě, je mezinárodně uznávaným představitelem nonverbálního a fyzického divadla, mimem a performerem. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus se zamýšlí nad žánrem commedia dell´arte a možným uplatněním jeho prvků v opeře, přibližuje úkol režiséra, jak ho pro operu vidí on sám, a uvažuje o úloze hudby v divadle. O Prokofjevově rozmarně ztřeštěném sto let starém díle, které se v Praze dávalo zatím jen jednou, před půlstoletím, jsme psali zde. Nejbližší představení se konají 24. a 29. května a 9. června.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus
sobota, 18 květen 2019 12:51

Zdeněk Klauda: Na hudbě jsem závislý

j

„Inscenace není dílem, je pouze jeho interpretací. Dílo je vždy partitura.“

„Mám rád, když hudba vzniká v kolektivu a když se lidé navzájem inspirují. Ten kvas je pro mě živnou půdou!“

„Myslím, že v dnešních dnech už s největší pravděpodobností neobjevíme skladatele, za kterým by zůstaly hluboké brázdy.“

Pyšní se tím, že ho celou LŠU nedonutili zpívat. Dnes je šéfkorepetitorem Národního divadla a při práci s kolegy samozřejmě musí zpívat denně. Kromě toho je Zdeněk Klauda klavírista, flétnista, skladatel, dirigent a hudební manažer. Právě v těchto dnech probíhá Festival Jakuba Jana Ryby, který spoluzaložil a stará se o jeho dramaturgii, stejně tak jako o málo známý, zato bohatý odkaz tohoto pro většinu „autora jedné skladby“. Také vystupuje se svým orchestrem L´Armonia Terrena. A KlasicePlus přiznal, že si hudbu pustí i po náročném pracovním dni.

 
Zveřejněno v RozhovorPlus