„V březnu se bude konat premiéra nového nastudování Dvořákovy Rusalky pod taktovkou Tomáše Netopila, na květen 2024 divadlo plánuje premiéru Smetanova Tajemství v režii Ondřeje Havelky.“
„Národní divadlo chystá večer, ve kterém zazní Pucciniho komedie Gianni Schicchi a před ní novinka s názvem Don Buoso. Jan Kučera složil ´černou operní komedii´ s režisérem a libretistou Davidem Radokem.“
„Novým projektem sezony bude koncertní řada písňové a komorní tvorby v podání sólistů Opery Národního divadla a Státní opery ve Stavovském divadle.“
V sezoně 2023/2024, která bude spjata s Rokem české hudby 2024 a s březnovým dvoustým výročím narození Bedřicha Smetany, plánuje uvést Opera pražského Národního divadla a Státní opera devět premiér. Jsou mezi nimi díla českých klasiků, Verdiho, Strausse a meziválečných skladatelů i novinka od Jana Kučery. Na repertoáru zůstávají tři desítky dalších titulů.
„Operu hudebně nastudovala a při premiéře řídila litevská dirigentka Giedrė Šlekytė, která prokázala svou schopnost vypracovat takto komplexní partituru natolik přehledně a přirozeně, že si vlastně téměř neuvědomujete, že orchestr hraje.“
„Celkově opera plyne velmi rychle a nenásilně, čemuž pochopitelně přispívá i skvělá hudba.“
„Divadlo své diváky potřebuje. I na inscenacích děl, která dosud neznají. Nebojte se jich, pražské „Šaty dělají člověka“ jsou ukázkou toho, že mohou být skvělá!“
V pátek 24. února proběhla v pražské Státní opeře premiéra komické opery Šaty dělají člověka od Alexandera Zemlinského. Inscenace je realizována pod hlavičkou projektu Musica non grata a realizační tým sestával z větší části ze zahraničních hostů: litevská dirigentka Giedrė Šlekytė, nizozemská režisérka Jetske Mijnssen, rakouský scénograf Herbert Murauer, německá kostýmní výtvarnice Julia Katharina Berndt, německý choreograf Dustin Klein a rakouský světelný designér Bernd Purkrabek. V hlavních rolích vystoupili sopranistka Jana Sibera a americký tenorista Joseph Dennis.
„Zazněla světová premiéra skladatele Ondřeje Brouska s názvem Symfonie č.3 „Motus Vita 1946“, která má netradičně jen dvě věty, 1. Andante ma risoluto a 2. Presto. V názvu se objevuje baťovské motto i rok vzniku filharmonie. Interpretace vyzněla výborně, orchestr zněl plasticky a jednotlivé nástrojové skupiny byly velmi vyrovnané a šťavnatě barevné.“
„Klavír v podání mladého sólisty Marka Kozáka zněl suverénně a pevně, střídal barevné polohy a propojení sólisty s orchestrem bylo intenzivní a niterné. Klavír se přirozeně stával součástí orchestru, aby se z něho v pravý čas vyloupnul a předvedl se v dramatických kadencích.“
„Dirigent Robert Kružík využil plastičnosti a instrumentální barevnosti hudby a inspiroval orchestr k vytváření velkých legátových ploch, plných napětí a emocí. Svým elegantním a přesným stylem dirigování vytvářel iluzi, že v prostoru hněte ve vzduchu plastické obrazy.“
Filharmonie Bohuslava Martinů působí ve Zlíně od roku 1946 a za tu dobu prokázala, že má dost odvahy i invence, aby prosazovala nové trendy a skladby. Ve čtvrtek 23. února zazněly skladby, které překvapily. Světová premiéra Symfonie č. 3 „Motus Vita 1946“ Ondřeje Brouska, Burleska d moll pro klavír a orchestr Richarda Strausse, kde se jako sólista představil Marek Kozák, a po přestávce Symfonické fantazie Bohuslava Martinů. Před orchestr se postavil jeho šéfdirigent Robert Kružík, který vybičoval orchestr k euforickému výkonu.
„Cádiz, přeplněný lidmi, je v těchto dnech dějištěm karnevalu. Má podobu divadla pod širým nebem a pouličního happeningu.“
„Manuel de Falla prý v dětství a raném mládí tíhl k literatuře. S kamarády proto tvořil ručně psané časopisy. Pak ale pochopil, že jeho cestou je a má být přece jen hudba…“
„Ani v Argentině se nevzdával záměru dokončit oratorium Atlantida, ale cíle nedosáhl. Devět dní před sedmdesátými narozeninami zemřel. Jeho ostatky dorazily lodí do Cádizu 9. ledna 1947.“
Na nejzazším jihu evropského kontinentu je na pobřeží největším a nejstarším městem Cádiz, vzdálený něco přes sto kilometrů od Sevilly a na druhou stranu pouhých osmaosmdesát kilometrů od Afriky. Jižněji, vedle Gibraltaru, leží ve Španělsku už jen městečko Tarifa. Z něho je to na zřetelně viditelný africký kontinent vzdušnou čarou přes mořskou úžinu dokonce pouhých patnáct kilometrů… Cádizu v týdnu kolem Popeleční středy vévodí proslulý karneval, jeden z nejznámějších na světě, plný nejen masek, ale i zpěvu a hudby. Ale ještě něco – v tamní katedrále, na náměstí obleženém v těchto dnech zástupy lidí v nejbizarnějších a nejpestřejších možných kostýmech, je pohřben Manuel de Falla, skladatel, který v první polovině dvacátého století přispěl do svébytné národní španělské klasické hudby zásadním způsobem: umělecky zdařilým integrováním andaluského folkloru a cikánských hudebních idiomů.
„Poté dochází k dramatizaci, o kterou se postaraly zejména výrazné údery tympánů, přecházející až do vznešeně znějícího motivu, který je klimaxem skladby i večera jako takového.”
„Předzvěstí zvratu je dramatický přechod virblu, po němž chromaticky stoupající motiv se zároveň zvyšujícím se tempem eskaluje do úplně nového motivu, který vykreslují smyčce, a je zároveň vrcholem druhé věty.“
„Čtvrtá věta začíná dramaticky s výraznou dynamikou, jež je střídána jemnou, melodickou pasáží s komplexnější hrou smyčců a dechů.“
Páteční podvečer 17. února v Redutě Moravské filharmonie Olomouc patřil podruhé v letošní sezóně studentům hudebních fakult. JAMU a tentokrát i HAMU. Těm filharmonie věnovala celou koncertní řadu, čímž dává mladým a talentovaným hudebníkům šanci osvojit si práci s orchestrem a místním posluchačům zase možnost navštívit cenově přívětivý koncert s méně všedním repertoárem. Koncert s názvem JAMU2 nabídl Symfonii-koncert pro violoncello a orchestr e moll op. 125 Sergeje Prokofjeva a Symfonii č. 5 F dur op. 76 Antonína Dvořáka.
„Pojetí Marka Kozáka respektuje interpretační tradici, hudební zápis a zdržuje se jakýchkoli interpretačních zvláštností."
„Markovo provedení mi přiblížilo Prokofjevovu hudbu v naprosto jiném světle, než v jakém jsem ji doposud vnímala."
„Marek Kozák zůstal do poslední noty závěrečného přídavku zcela soustředěný a pokud cítil nějakou únavu, nedal ji na svém hraní vůbec znát."
Mladý klavírista Marek Kozák vystoupil v rámci programu komorních koncertů Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Na koncertě z cyklu Světová klavírní tvorba přednesl skladby od Bacha, Chopina, Čajkovského a Prokofjeva. Za nedlouhou dobu, kdy se pohybuje v hudebním světě, stihl přitom nasbírat mnoho úspěchů na světových soutěžích. A nejen tam...
„Nebyl to Janáček úsečný, ale vyzpívaný, často spíše lyričtější, ale na klíčových místech přesto mimořádně dramatický, ve vzácné jednotě hudby a režie. Bez násilné aktualizace, bez schválností.“
„Pro Kostelničku je Ángeles Blancas ideální představitelkou. Ze scény „Co chvíla“ učinila společně s režisérem a dirigentem klíčový okamžik opery.“
„Málokterý režisér se odváží v závěru popustit uzdy a sáhnout po jednoznačně pozitivním řešení. Carsen ano.“
Poprvé a hned v nejlepší možné podobě. Tak se jeví Janáčkova Jenůfa, jak ji pro tři únorová uvedení jako koprodukční projekt nastudovalo sevillské divadlo Teatro de la Maestranza. Jde totiž o inscenaci režiséra Roberta Carsena, jehož jméno samo o sobě napovídá předem hodně, téměř vše. A pokud se tato opera ve čtvrtém největším španělském městě ještě nikdy nedávala, pak právě tato podoba, do detailů propracovaná a realisticky zahraná, byla šťastnou volbou. Při čtvrteční premiéře zarezonovala přesně, emotivně a uvěřitelně, zcela spolehlivě.
„Nahrávka splňuje nejvyšší posluchačské nároky.”
„Jeden z vrcholů Tůmovy tvorby a přímo esence dobré vůle a radosti!”
„Všichni na této nahrávce nechali hluboký osobní otisk.”
Czech Ensemble Baroque přidal do svého bohatého nahrávacího portfolia další zajímavý titul. Kompozice Františka Ignáce Antonína Tůmy rozezněla tento znamenitý ansámbl a sbor spolu s předními českými sólisty Romanou Kružíkovou, Monikou Jägerovou, Jakubem Kubínem a Jiřím Miroslavem Procházkou. Nahrávka přináší Tůmovy skladby v unikátní světové premiéře.
„Velmi šťastný krok byl oslovit sopranistku Alžbětu Poláčkovou, sólistku Národního divadla, jejíž hlas byl ozdobou i magnetem, k němuž byli posluchači neodolatelně přitahováni.“
„Hobojista si pohrával se všemi běhy, trylky a melodiemi, harfistka rozeznívala harfu jako nástroj mnoha rejstříků a hlasů.“
„Výsostné umění všech tří umělců bylo podpořeno něčím velmi důležitým a pro zdařilou spolupráci nepostradatelným. Vzájemným respektem, velkorysostí a radostí z úspěchu svých kolegů.“
Hobojista Vilém Veverka své příznivce chvíli napínal, co přesně přinese jeho nový program Ekstase. Vyšponovaná zvědavost byla nakonec uspokojena v pondělí 13. února na pražské Novoměstské radnici. Spolu s harfistkou Kateřinou Englichovou a sopranistkou Alžbětou Poláčkovou připravili písňový večer, v němž prostor zazářit, dostali všichni tři umělci.
„Přišlo mi symbolické,“ uvedl Pablo Barragán, „že Kramářův koncert provedu s místním orchestrem v kraji, ze kterého skladate pocházel.“
„Brahms, celkově plachý a často o sobě pochybující,“ připomněl šéfdirigent Szolt Hamar, „se dlouho obával poměřit s tvorbou velikánů, které uznával.“
„Kromě tří skladeb, uvedených v programu, zazněly i přídavky; překrásně tklivou náladu získala Piazzollova skladba Oblivion.“
Náhody, jak známo, neexistují. A tak jsem cestou za dvěma obsahově totožnými koncerty Moravské filharmonie Olomouc, které se uskutečnily v sále Reduta 9. a 10. února 2023, vyslechl aktuální zprávu. Ubytovací portál booking.com zveřejnil svůj tip na deset nejzajímavějších míst planety, která by letos stálo za to navštívit. A vedle brazilské megalopole Sao Paulo, tasmánského přístavu Hobart či jihotyrolského Bolzana se na seznamu vyjímá i hanácká Olomouc. Jako by toto sdělení, vonící nečekanou světovostí, předznamenalo personální aspekt obou vystoupení. Jev, který byl zmiňován též v přilehlém Mozartově sále, kde tradičně probíhají debaty s protagonisty.
„Roman Válek prezentoval dvouhodinové dílo jako poutavé, životné, při detailnějším pohledu hudebně proměnlivé, jako hudbu, která ani chvíli nenudí.“
„Posluchačským potěšením byla zvýrazněná metrorytmická odlišnost jednotlivých čísel, zapamatovatelné motivky, proměnlivá instrumentace… a samozřejmě pěvecká ekvilibristika.“
„Skutečným objevem byli pro pražské posluchače dva skvělí zahraniční kontratenoristé – Chorvat Franco Klisovic a rumunsko-německý pěvec Valer Sabadus.“
Eliso milovaná od lidí i od bohů… Přesně taková je pointa dvouhodinové oslavné serenaty Harmonie planet, kterou napsal Antonio Caldara v roce 1723 k poctě císařovny Alžběty. Zazněla tehdy ve Znojmě. Po třech staletích se nyní v novodobé tuzemské premiéře uskutečnilo její koncertní provedení – hned druhý den po brněnském – ve středu i v Praze. A na Hudebním festivalu Znojmo uvedou v červenci stejní interpreti dílo dokonce scénicky. Hudebně to rozhodně stojí za to. Roman Válek s Czech Ensemble Baroque a sedmi skvělými sólisty předestřel skladbu ve Španělském sále Pražského hradu jako pozitivní a neproblémovou italskou hudbu nabitou svěží energií.
„Orchestr se předvedl ve skvělé formě. V Janáčkovi přednesl pestrou paletu emocí od niterných až po extatické.“
„Glassova sedmivětá skladba byla působivá, technicky precizně provedená, místy správně meditativně repetitivní, místy ohnivě energická.“
„Od první do poslední minuty bylo jasné, že se všichni společně užívají to, co ještě před pár měsíci mohlo být pouhým snem – vyprodané vystoupení před americkým publikem.“
Nestává se často, aby český orchestr měl možnost zazářit v Carnegie Hall. Filharmonie Brno středečním vystoupením předčila veškerá očekávání. Úvodní koncert jejího amerického turné v prestižním newyorském sále byl téměř do posledního místa vyprodaný, což je malým zázrakem. Není tajemstvím, že v současné postpandemické době zejí operní a koncertní domy z velké části prázdnotou, problémy s návštěvností má i věhlasná Metropolitní opera… Odvážně zvolený program přilákal početné publikum, které spolu s českými hudebníky pod vedením jejich šéfdirigenta Dennise Russella Daviese vytvořilo nezapomenutelnou atmosféru.
Mezinárodní hudební festival Lípa Musica od roku 2017 zaštiťuje svoji dramaturgii osobností uměleckého garanta. Tou je vybraný renomovaný český interpret z oblasti klasické hudby, který následně udává hlavní směr dramaturgie a programového plánu příslušného ročníku Lípy Musicy. V minulých letech festival spolupracoval s hornistou Radkem Baborákem, houslistou Josefem Špačkem, Pavel Haas Quartetem či sopranistkou Hanou Blažíkovou. Letos se této role ujme přední česká klavíristka Jitka Čechová. Její působení předjímá celkové zaměření dvaadvacátého ročníku na představení klavírního umění v jeho různých formách a podobách.
„Veselá vdova se směje na účet jakéhosi malinkého balkánského státečku v kulisách rozmařilé Paříže. Ale podstatná je jiskřivá i melodická hudba a zápletka, která je docela vtipná.“
„Státní finance malé země jsou utraceny a hrozí bankrot a pomoci má mladá krajanka, Hana Glawari, která se po krátké době po svatbě s bohatým bankéřem, který byl štědrým sponzorem státní kasy, stala vdovou s dvaceti miliony.“
„Orchestr pod taktovkou Jakuba Kleckera neztrácel napětí a vídeňskou příchuť a v jeho podání se hudba třpytila jako šampaňské. Sólisté podávali skvělé pěvecké výkony a dokonce se povedla i próza.“
Operní soubor Janáčkova divadla přinesl s poslední premiérou klasický operetní titul, což činí asi tak jedenkrát za deset let. V pátek 3. února si na první premiéře členové opery s chutí zahráli a zazpívali sladkobolné melodie i svižné kuplety operety Veselá vdova, jedné z nejúspěšnějších operet Franze Lehára. U dirigentského pultu stál dirigent Jakub Klecker, na scéně Davida Janoška připravila režijně inscenaci Magdalena Švecová, spolu s choreografem Martinem Packem. V kostýmech Zuzany Přidalové zpívali Hanu Glawari Veronika Rovná, hraběte Danila Roman Hoza, hraběte Camilla de Rosillon si zazpíval Martin Šrejma, barona Mirko Zetu představoval Jan Šťáva a jeho ženu Valencienne Andrea Široká. Sbor Janáčkovy opery připravil Martin Buchta a byl doplněn o komparzisty, kteří obstarali i taneční složku.
„Mezzosopranistka Magdalena Kožená vytvořila v roli Elvíry zjevně zoufalou, životem smýkanou a téměř vyšinutou postavu, jíž lze bez potíží uvěřit i jinak nepravděpodobnou schopnost splést si svého někdejšího milence s jeho plebejským sluhou.“
„Zkrátka a dobře, Mozartův týden měl v čele s Rolandem Villazonem našlápnuto více než znamenitě, a jak se zdálo, dveře měl otevřené i pro špičkové interprety z České republiky.“
„Dámy a pánové, vypněte si prosím své mobilní telefony. Nahrávání a fotografování je během koncertu zakázáno. Věřím, že si užijete fantastický a neopakovatelný večer, Mozart žije!"
O tom, komu patří hlas, který promlouval k návštěvníkům před začátkem jednotlivých programů letošního ročníku Mozartwoche, pochyboval asi jen málokdo z přítomných. Extravagantní festivalový intendant Rolando Villazón byl totiž ve dnech 26. ledna až 5. února 2023 osobně či obrazně v Salcburku přítomen prakticky všude. Pokud jste ho na některém z koncertů nezastihli jako pěvce, recitátora, moderátora či režiséra, určitě se jeho portrét nedal přehlédnout v novinách, časopisech nebo festivalových tiskovinách. A to nemluvím o obchodech, které si kladly za čest prodávat exkluzívní kávové šálky s designem, navrženým samotným panem ředitelem.
„Praze dal Eduard navždy sbohem v sedmadvaceti letech, kdy se v roce 1852 přesunul natrvalo do Vídně.“
„Jak moc Richard Wagner Hanslicka nesnášel, dosvědčují dvě okolnosti. Zatímco první je spíše domnělá, druhá naopak zcela průkazná.“
„Přestože do Prahy se Hanslick už nikdy nevrátil, českému hudebnímu životu prokázal neocenitelnou službu. Patřil ve Vídni k prvním, kteří si povšimli nadání Antonína Dvořáka.“
Sám složil pouhé dvě skladby, kupodivu na verše v češtině. Milostnou píseň pod Vyšehradem a Českého houslistu. Měl ale dost rozumu na to, aby si uvědomil, že hudbu nemá tvořit, nýbrž o ní zasvěceně a v širokých souvislostech psát a přednášet. Pražský rodák Eduard Hanslick se především po přestěhování do Vídně, kde prožil převážnou část svého života, stal – slovy českého muzikologa a estetika Jaroslava Stříteckého – „ničitelem starých předsudků a konstruktérem nových pověr“. Také však „předmětem ojediněle koncentrované nenávisti“. Čím tak zaujal, ale zároveň provokoval autor bezpočtu kritik, esejí a knih o čemsi tak relativně okrajovém, jako je klasická hudba? Odpovědi je třeba hledat v jeho barvitém životopise.
„Byl to vlastně takový malý hudební svátek. Nestává se totiž často, aby zavedené dílo tak významného autora jako Gustav Mahler, bylo někde v Evropě premiérováno po tak dlouhé době od jeho vzniku.“
„Orchestru se podařilo vytvořit pět samostatných světů, pečlivě odstíněných a vycizelovaných, které se díky poctivému provedení podařilo zasadit do jednoho funkčního celku, jednoho mnohovrstevnatého světa.“
„Je potřeba vyzdvihnout poctivou práci jednotlivých orchestrálních sekcí, ať to byly suverénní žestě a dřeva, přesné perkuse nebo barvité smyčce.“
Filharmonie Bohuslava Martinů v čele s šéfdirigentem Robertem Kružíkem připravila zlínskou premiéru Symfonie č. 7. e moll Gustava Mahlera. Dílo, jenž bylo uvedeno v roce 1908 v Praze, zaznělo v Baťově městě takřka po sto patnácti letech.
„Když pařížský kritik Henri Collet napsal v roce 1920 článek Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie, měl na mysli kučkisty…“
„Není v tom však třeba hledat nedostatek akademického hudebního a kompozičního školení, ani mýtus o daru jednoduchosti a snadnosti tvoření.“
„Výsledkem tříleté tvůrčí práce je díky vzácné jednotě námětu a hudby jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších oper, které ve dvacátém století vznikly.“
Předposlední lednový den roku 1963, před šedesáti lety, se uzavřel život skladatele, jehož tvorba dost přesně odpovídá našim představám o meziválečné francouzské kultuře. Francis Poulenc psal hudbu elegantní a melodickou, neoklasickou, do určité míry avantgardní, ale ne příliš provokativní, v poválečných letech pak už v očích tehdejší avantgardy hudbu obracející se spíše k minulosti. Sedmého dne stejného měsíce, kdy zemřel, oslavil čtyřiašedesáté narozeniny.
„Inscenace přibližující život (a smrt) vídeňské houslistky a dirigentky Almy Rosé je jednoznačným úspěchem této scény.“
„Antonie Formanová výborně vystihla dychtivost i jistou naivitu mladé dívky, která dospěla v hrdou, nezávislou, svobodnou ženu.“
„Anna Brousková kreslí Almu jako ženu, která se sice cítí ohrožená, ale o to urputněji usiluje o život svůj i svých blízkých. I za cenu vlastní tvrdosti.“
Pražský BodyVoiceBand, mladé nezávislé divadlo založené v roce 2013, uvádí v žižkovské Venuši ve Švehlovce hudebně-dramatické představení …because of Alma. Inscenace přibližující život (a smrt) vídeňské houslistky a dirigentky Almy Rosé je jednoznačným úspěchem této scény.
„Stavební práce potrvají deset měsíců, památkáři si je nemohou dovolit přerušit je na dobu konání festivalu.“
„Připraveny jsou koncerty ke stému výročí tuzemského rozhlasového vysílání, operní galakoncerty, uvedena bude brněnská inscenace Verdiho Otella a ostravská produkce Prodané nevěsty..“
„Program akcentuje umění z doby Belle Epoque, tedy z přelomu 19. a 29. století.“
Letošní červnový festival Smetanova Litomyšl nemůže využít kvůli začínající roční rekonstrukci zámku jeho nádvoří. Organizátoři museli pro hlavní největší koncertní programy zvolit jako náhradní scénu moderní multifunkční halu v městském sportovním areálu. Prostor, kam s výjimkou výsuvné střechy přenesou celé obvyklé auditorium, využijí i pro opery.
