čtvrtek, 28 únor 2019 14:20

Sváteční večer. Simon Rattle poprvé s Českou filharmonií

Autor:

„Čekalo se na Sira Simona hodně dlouho, ale když konečně přijel, stálo to za to.“

„Přidat k Mahlerovi Dvořákův Zlatý kolovrat, to chtělo kus dramaturgické fantazie. Buďme vděčni, že padl los takto.“

„Mahlerova hodinová Píseň o zemi, v níž nekonečně nádherná poslední píseň zabírá celou polovinu, dostala sváteční podobu.“

 

F-Rattle-190227SimonRattle01cPetraHajska

 

„Ewig…“ Věčně… Doznívají poslední slova Písně o zemi a pak i poslední tiché tóny partitury a nastává dlouhé hrobové ticho, které naštěstí nikdo v sále neporuší. Potlesk začíná opravdu až poté, co dirigent spustí ruce a svěsí ramena. A pak trvá hodně, ale opravdu hodně dlouho. Je poslední únorová středa, půl desáté večer. Tisícovka lidí v pražském Rudolfinu byla účastna koncertu, při němž Sir Simon Rattle debutoval u České filharmonie. Učinil tak s Mahlerem a Dvořákem.

 

F-Rattle-190227SimonRattlehires17cPetraHajska

 

V Praze byl Simon Rattle kdysi před lety se Symfonickým orchestrem města Birminghamu. Stál v jeho čele osmnáct let. Pak byl v podstatě stejně dlouho, do loňska, dobu šéfdirigentem Berlínských filharmoniků. S nimi se v Česku také objevil. Česká filharmonie na něj však čekala dlouho, přestože u ní hostovaly mnohé jiné velké světové hvězdy a přestože se mohlo zdát zrovna jeho pozvání snazší, když má za ženu Magdalenu Koženou… Kdoví, proč tomu tak vlastně bylo. S naším orchestrem se nakonec domluvili na termínu až na dobu poté, co dirigent Berlín opustí a stane se šéfem London Symphony Orchestra.

Čekalo se na Sira Simona hodně dlouho, ale když konečně přijel, stálo to za to. Aniž by působil přehnaně nebo okázale, vedl filharmoniky k mimořádně plastické hře. Pomohl hudbě vdechnout skutečný život. Vyzařovala z něj přirozená autorita. Nebylo znát žádné velké úsilí. Na pódiu se nezápasilo. Dokonalost provedení se dostavila jaksi mimoděk.

 

F-Rattle-190227SimonRattlehires02cPetraHajska

 

Mahlerova Píseň o zemi byla logickým řešením, pokud měl Simon Rattle dirigovat s Českou filharmonií něco mimořádného a současně něco ze stylového okruhu, ve kterém je tento orchestr doma. Byla řešením i s tím, že umožnila současné vystoupení Magdaleny Kožené. Ale přidat do první poloviny Dvořákovu symfonickou báseň Zlatý kolovrat, to chtělo kus dramaturgické fantazie. Nehraje se ani u nás zdaleka často. Že by měl Sir Simon prezentovat své umění i prostřednictvím nějaké české kompozice, bylo jasné. Buďme vděčni, že padl los takto. Neotřele. Nebanálně. Přinesl hudbu zahranou nesmírně podnětně a zajímavě.

 

F-Rattle-190227CFzanrovkywebres16cPetraHajska

 

Skoro půlhodinová mistrovsky instrumentovaná Dvořákova kompozice zřejmě vzbuzovala před 120 lety pochybnosti. Programní hudbu od něj nečekali a dokonce měli pocit, že se mu nepovedla. Dnes to z odstupu my Češi vidíme a slyšíme trochu jinak. Smířlivě, potěšeně - a Simon Rattle ten odstup má dvojnásobný. Našel proto bez předsudků (ale i bez snahy Mistra bránit) čistý hudební přístup. Pracoval s ryze hudebními výrazovými prostředky tak, aby posluchač - i bez znalosti děje, to znamená Erbenovy balady založené na pohádce Boženy Němcové a na ještě starších literárních archetypech - dostal zajímavý obraz, barvité hudební vyprávění. Dirigoval zpaměti a působil tak, jak ho veřejnost zná: empaticky, vemlouvavě, naléhavě; s bohatou mimikou a neúnavným kontaktem s hráči. Členil báseň do epizod, všímal si všech přeryvů a vzruchů, tanečních a loveckých motivů i proměn nálad i motivických návratů, podpořil zasněná i dramatičtější místa, posunoval hudbu kupředu a zase ji pozastavoval… Zacházel s ní, jak bylo v té nejprostší samozřejmosti třeba. Nechal Dvořákovu invenci výmluvně plynout a komunikovat tak, jak jen hudba umí. Místy v ní díky velmi poetickému a přitom nijak tradicionalistickému přístupu bezděky vyhmátl až cosi sukovského.

 

F-Rattle-190227CFRattleKozenaONeillwebres31cPetraHajska

 

Jestli byla první polovina koncertu skvěle zahraná, tak druhá také - a k tomu i skvěle zazpívaná. O Písni o zemi se hovořívá také jako o „písni o Mahlerovi“. Orientální texty se svými exoticky poetickými a zamyšlenými i provokativně excentrickými obrazy trochu matou. Působí jako evropský symbolismus, mají i svůj orientální kolorit, ale ještě víc než exotické jsou díky hudbě nakonec typicky mahlerovské – jsou přerývaným uvažováním o vlastním nitru. Pozdní skladba stojící po nějakou dobu na místě deváté symfonie. Simon O´Neill dal svým třem výstupům (Pijácká píseň o bídě země, O mládí, Opilý na jaře) ideální výraz básníka pronikajícího svými výkřiky i nad hutnou instrumentaci orchestru. Využívá svého vysoko posazeného hrdinného tenoru k jásavé extrovertní výpovědi, směřující od prvoplánové bezelstnosti až skoro ke grotesknosti, ale krásně, bez příměsi plačtivosti nebo tlaku a přepínání. Mezzosopranistka má při střídání v propastně kontrastních sudých písních jinou úlohu – zprostředkovává emoce subtilnější, postmutnělejší, tišší.

 

F-Rattle-190227CFRattleKozenaONeillwebres09cPetraHajska

 

Magdalena Kožená dala svému partu lahodnost kantilén a chvějivost emocí, dostála impozantním vzedmutím vokální linky k vysoké poloze a silné dynamice a dojala při závěrečném okouzlení a smířlivém vyrovnání. Orchestr k tomu přidával doprovod, který si mnohdy v partituře „vede svou“, ale mnohde také dosahuje nesmírně jemné pozornosti. Expresivita se tu mísí s lyrikou, optimismus s rezignací, naivita s vědoucím poznáním. Mahlerova hodinová skladba, v níž neuvěřitelně a nekonečně nádherná poslední píseň zabírá celou polovinu, dostala díky protnutí dirigentského vyzařování, ochoty filharmoniků a komplexní vokální dokonalosti obou sólistů sváteční podobu.

 

F-Rattle-190227CFRattleKozenaONeillwebres34cPetraHajska

 

„Ewig…“ Věčně… Doznívají poslední tichá slova, pak i poslední tiché tóny partitury a nastává dlouhé hrobové ticho, které naštěstí nikdo v sále neporuší. Simon Rattle s Českou filharmonií, to byl nesporně jeden z nezapomenutelných koncertů těchto let.      

Foto. Petra Hajská

 

F-Rattle-190227CFzanrovkywebres26cPetraHajska

 

F-Rattle-190227CFRattleKozenaONeillwebres37cPetraHajska

 

F-Rattle-190227SimonRattlehires15cPetraHajska

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.