„Trio Polák-Horák-Novák se zhostilo děl s chutí a citlivostí a upřelo svou maximální pozornost na detaily s dynamikou. Umělci jejich kalibru šíří povědomí o kvalitní soudobé hudbě tím nejpozitivnějším způsobem.“

„Při díle Clarinet Zombie se z Milana Poláka stalo vše, jen ne zombie. S vysokým nasazením a energií předvedl spoustu možných i zdánlivě nemožných technik hry na klarinet.“

„Na první pohled zvláštní a netradiční kombinace zmíněných tří nástrojů zněla díky muzikalitě a souhře muzikantů v ensemblu od začátku velmi příjemně.“

V koncertním sále Pražské konzervatoře se odehrál inspirativní večer se skladbami českých a německých současných autorů. Osmý ročník cyklu Nová hudba na druhou a pátý koncert z něj představily premiéry děl Holmera Beckera, Michaela Emanuela Bauera, Jiřího Bezděka, Nikolause Brasse, Pavla Trojana a Járy Nováka, který byl zároveň spolu s Ladislavem Horákem a Milanem Polákem interpretem večera. Klarinet, kytara a akordeon se na něco přes hodinu spojily v jeden symbiotický muzikální organismus a nabídly ochutnávku skladeb, které měly myšlenku a především vysokou interpretační úroveň. 

Na první pohled zvláštní a netradiční kombinace zmíněných tří nástrojů zněla díky muzikalitě a souhře muzikantů v ensemblu od začátku velmi příjemně. O entrée se postarala premiéra Impromptu pro klarinet in B, kytaru a akordeon. Nastínila ihned schopnost hráčů skvěle se na sebe nacítit. Chromatický motiv v akordeonu svým tepem podložil rozevlátější fráze klarinetu a kytary, které se tak trošku špičkovaly, ale nechaly vždy toho druhého dýchat. Skladba ve svých nádeších a výdeších působila výrazem i hudebním jazykem jako obrázek celkem klidného soužití dvou, sledovaných jakoby z ptačí perspektivy a podporovaných tahy akordeonisty.

V Impromptu pro kytaru sólo od téhož autora se struny Jaroslava Nováka zablýskly zejména v krátké vypjatější střední části. Téma se vrátilo, bylo lehce rozvinuto a v klidném dozvuku nás dovedlo do konce kytarové meditace. Novák nezůstal jen za svým nástrojem. Jeho počin Three towns suite o třech částech pro akordeon a kytaru nám neservíroval atmosféru tří velkých evropských měst. V prvním, v Londýně, jsme mohli detekovat veselou rytmickou pulsaci ohromné metropole se všemi jeho nejen industriálními vrtochy. Třeba někdo z přítomných mohl zaznamenat typické londýnské červené double-deckery jako ve zrychleném filmu, projíždějící lidským mraveništěm. Obrázek možná kýčovitý, něčím ale působící komicky… Hamburk se postaral o zahloubanější uklidnění, které však rozbila Paříž. Zde zněl akordeon samozřejmě domácky, ale ne dominantně. Povídání obou nástrojů v tématu, střední části, kde se motiv ozýval, a samotný návrat hlavní myšlenky připomínaly hudbu k francouzskému filmu, ve kterém se nezapře elegance, vtip a kouzlo, kterým byla celá skladba zahalena.

O pořádný vzruch se postaralo Clarinet Zombie pro klarinet a akordeon Michaela Emanuela Bauera, kde se z Milana Poláka stalo vše, jen ne zombie. S vysokým nasazením a energií předvedl možné i zdánlivě nemožné techniky hry na klarinet, včetně tongue slapů, úderů klapek, pískavých tónů, dechových nárazů, whistlů a jiných výrazových prostředků k vykreslení představy o postavičce, chrčící svým mrtvolným „dechem“. Nechyběla měkká pianissima a jemné barvy jako kontrast k živelným zvukovým efektům. Skřeky klarinetu i akordeonu simulovaly trhavé pohyby a výpady, citace motivu z Lazebníka Sevillského dodalo i s celkovým provedením humorný výraz. Jisté náznaky hororu jsme však mohli zaznamenat a mně osobně idea zombie nahání hrůzu. Možná existují i jiné její druhy, dle fantazie konkrétního člověka. Tato zřejmě svou nemotorností, která z Bauerova díla byla cítit, uklidnila všechny přítomné a necítili jsme žádné ohrožení. Důkazem bylo i ševelení a úsměvy posluchačů, i když mě napadlo, nakolik by se diváctvo pochechtávalo, kdyby Ladislav Horák nepopsal, jak z jejich provedení lehla smíchy jedna celá ZUŠ se svou dětskou posádkou… Duo Horák a Polák se postaralo o efektní zvukovou produkci, místy se přelévající i do herecké sféry, což se samo nabízelo. Vzhledem k lehkým tendencím provést skladbu i scénicky mi vyvstala otázka, jestli se nejedná dokonce o dvě škádlící se zombie, či jestli akordeon zombíka jen provokoval, místy parodoval a někde si přisadil. V chrčivém dýchání však klarinet přirozeně zvítězil…

Při Letních interludiích pro klarinet, kytaru a akordeon Jiřího Bezděka jsme si posteskli za teplem, vlahými večery, pohodou, vůněmi a vším, co k létu patří. S přibývající teplotou a jarem klepajícím na dveře jsme mohli snáze prožít všech pět Interludií: Nad řekou, Na louce, U rybníka, V lese, Na zahradě. Proud vody a její zurčení, prosluněné mýtinky střídající lesní zákoutí zabarvené temnějšími souzvuky v nástrojích, hmyzí bručení a let v kytarovém zadrnčení, možná jsme zahlédli i lišku, zaslechli zaštěbetat ptáčka, užili si nostalgickou náladu v trávě při západu slunce… To vše mohlo být inspirací pro vznik impresionistického malého cyklu velkých nálad, co námi dokáží pohnout. Samozřejmě a vyváženě zněla souhra všech tří interpretů a svou schopností dynamických odstínů a vzájemné komunikace vedla dále skvěle nastartovaný večer.

Music by numbers pro klarinet a akordeon mnichovského skladatele Nikolause Brasse zaznělo v obnovené premiéře. Po přečtení názvu skladby měl posluchač sklon nahlížet na dílo spíše jako na matematickou záležitost. Jejich deset částí, dle slov Jaroslava Horáka náročných na souhru, což na posluchače, myslím, vůbec nepůsobilo, plynulo svým vlastním životem, kdy spousta drobných hudebních myšlenek vznikala, prolínala jedna druhou a zanikala pod prsty klarinetisty a akordeonisty. Kromě Clarinet Zombie se všechny skladby pohybovaly v tonálním prostředí. Brassovo dílo se zařadilo po bok Bauerovu. O Music by numbers jsem moc nepřemýšlela a nechala dílo, které plynulo spíše v poklidu než s výraznými rytmickými prvky, na sebe prostě zapůsobit. Postrádalo pro mě ale určitou vřelost, která se jinak mihla všemi ostatními díly. Otázkou zůstává, nakolik skutečnost ovlivňuje kompoziční styl skladatele, co dílem vlastně sleduje a chce vyjádřit, jestli vůbec…

Z hudby k plánovanému baletu Pavla Trojana vzniklo šest Aforismů pro klarinet, kytaru a akordeon. První, na úvod veselý tanec vystřídala pomalejší druhá část. Následovala třetí, využívající divočejší chromatický motiv. Další větička se pohupovala s určitou melancholií, aby vystřídala dynamicky a rytmicky vypjatý díl. Cyklus zakončila část se zpěvným tématem v klarinetu, připomínajícím lidový nápěv a podtrhla taneční charakter celé skladby, která se stala milým bonbonkem na závěr…

Zajímavým se pro mne stal postřeh, že aniž bych chtěla jakýmkoli způsobem srovnávat zaznělé české a německé autory, daly by se vystopovat určité rysy, které jednotlivé dva světy od sebe odlišovaly. Protože se pohybují ve velmi jemných odstínech, okomentovala bych to jen myšlenkou, že na mě díla českých autorů působila s větší otevřeností a bezstarostností, to však neznamená absenci hloubky, naopak…

Občas se stanete svědky provedení nové skladby, která sama o sobě má potenciál a dotkla by se posluchačova srdce, nebo alespoň trochu pohladila ušní bubínky, kdyby se ovšem provozující hudebníci dokonaleji připravili. Ještě pravděpodobnější scénář je ten, že nevíte, proč cítíte po konkrétní skladbě chaos. Příčin může být několik a v různých kombinacích. Často přemýšlím o tom, jak moc je pojetí zvláště u současných děl stěžejní. Trio Polák-Horák-Novák se zhostilo děl s chutí, citlivostí a na detaily s dynamikou upřelo svou maximální pozornost. Umělci jejich kalibru šíří povědomí o kvalitní soudobé hudbě tím nejpozitivnějším způsobem.

Je jasné, že vždy bude existovat tábor konzervativnějších posluchačů, kteří se experimentů raději straní a nechtějí osvobodit svůj strach z nového, a poté skupina neúnavně hledajících, nabízejících, organizujících a hrajících vizionářů. V určitém smyslu riskují, ale prošlapávají cestu. Přejme zakládajícím členům Ladislavu Horákovi, Michaelu Emanuelu Bauerovi a jejich tvůrčímu týmu mnoho další neutuchající inspirace!

Foto: archiv L. Horáka