„Dokonale vymodelované, věcnější, přesto působivé a sváteční provedení v tuzemsku milovaného díla, které je v rámci desítek či stovek zhudebnění stejného textu jedinečné a nádherné.“
„Pěvci byli v sólech každý výrazně ´svůj´, přesto působili a zněli dohromady vyrovnaně a krásně.“
„´Festival s geniem loci´, aby byl sám sebou, potřebuje auditorium na zámku jako nenahraditelnou podmínku.“
K festivalu Smetanova Litomyšl tradičně patří hudba českých klasiků a velká vokálně-instrumentální koncertní díla. Tedy i Dvořákova kantáta Stabat Mater, vzácný příklad duchovní tvorby. Váže se textem k velikonočním svátkům, ale zaznít může i kdykoli jindy, zvláště pokud je provedena tak, jak ji připravil dirigent Tomáš Netopil – nikoli jako primárně smuteční skladbu, ale jako kultivovanou, důstojnou, k rozjasněnému konci směřující sváteční a krásnou hudbu.
Česká filharmonie s Tomášem Netopilem se pro druhý večer svého letošního hostování na Smetanově Litomyšli spojila s Pražským filharmonickým sborem a stejně jako před několika dny v ostravské katedrále na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka také se skvělou čtveřicí sólistů. Sopranistka Simona Šaturová dala Dvořákovým kantilénám jemnost a čistotu, mezzosopranistka Václava Krejčí Housková jemnou vášeň i klidnou dobrotu, tenorista Richard Samek pěknou klenutost a basista Jozef Benci vznešenost i emotivnost. Pěvci byli v sólech každý výrazně „svůj“, přesto působili a zněli dohromady vyrovnaně a krásně. Absolutorium patří mezzosopranistce za „Inflamatus“, tenoristovo „Fac me vere“ bylo belcantovou árií, ale výrazově trochu uspěchanou a ráznou.
Deset částí kantáty se středověkým textem obracejícím se k Matce Boží, stojící pod křížem na Golgotě, plyne po více než osmdesát minut jako sled nápaditě proměnlivých hudebních čísel plných niternosti i mírného patosu. Jde nejen o skladbu, která se za Dvořákovy doby zalíbila v Anglii pro kvality invence vyhovující tamní oblibě oratorií, ale v hlubší rovině v duchu katolické zbožnosti o meditaci nad Ježíšovou smrtí: o ztotožnění s jejím zármutkem, o prosby a odhodlání, aby člověk pochopil smysl jeho oběti a přijal ji za svou, i o vyjádření touhy, aby kříž a Panna Maria byly milostí v soudný den. Není nutné překlad latinského textu sledovat slovo od slova, v některých pasážích je dokonce možná lepší nechat se raději unášet jen hudbou. Závěrečné prosbě, aby duše po smrti těla směla vejít v „ráje království“, Paradisi gloria, tedy do Království Božího, musí ovšem rozumět každý.
Filharmoniky bylo slyšet detailně. Zvuk sboru byl sice oproti kamenným koncertním síním či chrámům trochu upozaděn, ale bylo velmi dobře rozumět a žádná z melodických a výrazových krás nevyšla naprázdno. Až k závěrečnému Amen šlo pod Netopilovou taktovkou o dokonale vymodelované, věcnější, přesto působivé a sváteční provedení v tuzemsku milovaného díla, které je v rámci desítek či stovek zhudebnění stejného textu jedinečné a nádherné.
Litomyšlský renesanční zámek se musí opravit, koncerty tam být nemohou, s tím se nedá nic dělat. Pro to, aby tato bezprecedentní skutečnost poznamenala letošní ročník co nejméně, učinili organizátoři festivalu neuvěřitelně a obdivuhodně mnoho. Sportovní halu upravili na pěkný prostor, zapojili hezky i přístupovou cestu z města, vybudovali v podobě velkých stanů letní prostředí pro VIP zónu, v sále pro více než tisícovku lidí, který uspořádáním připomíná ten obvyklý, dotvořili co možno nejlépe akustiku, hudbu decentně dozvučují… I když nejde o ideál, není na co si stěžovat. Ostatní koncerty Smetanovy Litomyšle navíc o místa konání nepřišly. Přesto je jasné, že „festival s geniem loci“, aby byl sám sebou, potřebuje auditorium na zámku jako nenahraditelnou podmínku. Snad se rekonstrukce neprotáhne na příliš mnoho let, snad památkáři návrat koncertů na nádvoří potom povolí…
******
Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza
