„Velký symfonický orchestr obsadil celou plochu jeviště, jež bylo efektivně využito od úplného okraje pódia – začínalo na zakrytém orchestřišti – až po zadní stranu jevištního horizontu, ke kterému pozvolně stoupaly schody elevace. Smyčce tak zůstaly kompaktní a byly dobře slyšet a totéž bylo možné říct i o dechových sekcích.“
„Ostré fanfáry zněly plně díky posílení žesťové sekce o třináct trubačů, ponejvíce vojenskými hudebníky. Pro ty je účast na Sinfoniettě ikonickou záležitostí a precizní provedení vstupních fanfár věcí cti.“
„Mladý umělec dokáže vykouzlit barevné i dynamické odstíny a má procítěný přednes, stejně jako virtuózní techniku. Spodní poloha nepostrádá vášnivost, střední poloha je pevná a legata vroucí, diskant jásavý.“
Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka ke kulturnímu životu Ostravy neodmyslitelně patří. Letos má ztíženou situaci, neboť Dům kultury prochází velkou rekonstrukcí, což si vynutilo kreativní přístup a hledání nových možností. Slavnostní zahajovací koncert se tak konal v Divadle Antonína Dvořáka a představila se Janáčkova filharmonie Ostrava, kterou řídil její šéfdirigent Vasilij Sinajskij. Jako sólista se v Dvořákově Koncertu pro housle a orchestr a moll op. 53 představil mladý houslista Daniel Matejča. A zazněla i Janáčkova kultovní Sinfonietta.
Slavnostní večer byl jako vždy zahájen státní hymnou, načež s velkou noblesou a kultivovaností vystoupil moderátor Jiří Vejvoda, který festival slavnostně otevřel. Nejprve uvedl nového primátora Ostravy Jana Dohnala, jenž potvrdil, že Statutární město Ostrava i nadále považuje festival za důležitou součást image města. Pak se již rozezněly fanfáry neoficiální, ale faktické hymny festivalu, Sinfonietty Leoše Janáčka, kterému je festival věnován.
Velký symfonický orchestr obsadil celou plochu jeviště, jež bylo efektivně využito od úplného okraje pódia – začínalo na zakrytém orchestřišti – až po zadní stranu jevištního horizontu, ke kterému pozvolně stoupaly schody elevace. Smyčce tak zůstaly kompaktní a byly dobře slyšet a totéž bylo možné říct i o dechových sekcích, které mají ve skladbě hlavní úlohu. Úvodní žestě tedy byly břeskné, jak je potřeba, i když jim kompaktnost chyběla. To by se ovšem dalo říct (kromě smyčců) o všech sekcích orchestru, neboť zvuk se vznesl nejprve nahoru do divadelního provaziště a teprve pak si hledal cestu k divákům. Že si ji našel, bylo jistě i díky dirigentovi, který prozíravě zvolil poněkud pomalejší tempo. Díky tomu se zvuk na jevišti neslil a všechny nástroje byly skvěle čitelné.
Slavnostní skladba, kterou Janáček složil na počest svobodného Brna, byla původně členěna do částí, jejichž názvy ilustrovaly podtext hudby. Ostré fanfáry zněly plně díky posílení žesťové sekce o třináct trubačů, ponejvíce vojenskými hudebníky. Pro ty je účast na Sinfoniettě ikonickou záležitostí a precizní provedení vstupních fanfár věcí cti. V této skladbě je všechno. Líčení blyštícího se slunce na střechách města, zvukomalebnost lidského hemžení v ulicích i vznešenost a klid kláštera, kde Janáčka vychovali, i klid a pohoda městských parků. A návrat fanfár, vítězných a burcujících k odvaze a plnohodnotnému životu.
Po přestávce zazněl nejkrásnější houslový koncert Antonína Dvořáka, Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53. Překvapením byl houslista, teprve osmnáctiletý Daniel Matejča, houslista, který již od dětství získával první ceny na houslových soutěžích a jako vůbec první Čech zvítězil v soutěži Eurovision Young Musicians. Jeho profesor na AMU, houslista Ivan Štraus, který ho vede již od sedmi let, na koncertě nechyběl a publikum mu věnovalo uvítací potlesk. Působil, že je s výkonem svého svěřence nadmíru spokojen. Jak by také ne, mladý umělec vládne houslemi suverénně. Dokáže vykouzlit barevné i dynamické odstíny a má procítěný přednes, stejně jako virtuózní techniku. Spodní poloha nepostrádá vášnivost, střední poloha je pevná a legata vroucí, diskant jásavý. Piana jsou jasná, lehounká a nadýchaná. Suverenita projevu je přirozená. Z houslistova uměleckého pohroužení je cítit pokora, která hudbě propůjčuje záři a lesk.
Svoji virtuozitu předvedl znovu po nadšeném potlesku, kterým si publikum vynutilo přídavek. Bylo jím Scherzo pro sólové housle ze skladby Recitative a Scherzo-Caprice op. 6 od rakouského houslového virtuosa a skladatele Fritze Kreislera. Výkonem publikum rozpálil tak, že houslistu ještě několik minut nadšeně vyvolávalo.
Výkon orchestru už tak výborný nebyl. Nebyla to ovšem vina hudebníků; ti do provedení hudby dali maximum. Nedomyšlené bylo posazení orchestru, který se oproti první skladbě zmenšil zejména v dechové sekci. Z té zůstaly jen čtyři lesní rohy v levém koutě a dvě trubky v opačném koutě jeviště, usazené mimo smyčcový orchestr, jakoby za trest. V této sestavě neměl orchestr šanci sjednotit svůj zvuk a osamělé lesní rohy a trubky působily nešťastně. S tím ovšem nemohl udělat nic ani dirigent Valerij Sinajskij. Pro další koncerty na jevišti divadla bude potřeba vymyslet způsob, jak zvuk orchestru zkompaktnit a dostat ho blíž k hledišti. Nicméně zahájení festivalu bylo důstojné a posluchači si jistě odnesli výsostný zážitek.
******
Foto: Dalibor Válek
