„A proč se vracím do Prahy, když jsem slíbil detailnější ohlédnutí za novou inscenací Gluckova Orfea a Eurydiky ze salcburského Svatodušního festivalu? Zkrátka proto, že celkový dojem z této produkce měl k vyznění posledního pražského koncertu velmi blízko.“

„Opravdu jde hrdina osvobodit Eurydiku, nebo se vše odehrává pouze v jeho snech či představách? Dost možná, že to druhé.“

„Rakouská státní tajemnice pro umění Cecilii Bartoli udělila prestižní titul rakouské komorní pěvkyně. Ocenění, které náhodou, či úmyslně přichází v důležitém zlomu zpěvaččiny kariéry?“

Salzburger Festspiele Pfingsten (Salcburský svatodušní festival) je název akce, který už jedenáctým rokem umělecky vede italská mezzosopranistka, brzy sedmapadesátiletá Cecilia Bartoli. Ve vůdčí roli se představila i v inscenaci Gluckova Orfea během hvězdami nabité čtyřdenní akce.

„Kultura je pro nás životně důležitá, protože určuje způsob, jak spolu žijeme a komunikujeme,“ napsala ve svém úvodním textu k programu letošního ročníku salcburského svatodušního festivalu jeho umělecká ředitelka. A navázala úvahou, že kultura je mimo jiné souhrnem rituálů, zvyků, tradic a znalostí, které se předávají z generace na generaci a jsou tmelem každé společnosti. Z celého tohoto kulturního vesmíru pak pisatelku dlouhodobě zajímají především mýty, a zejména jejich inspirativní působení v oblasti umění. „Jako hudebnice a zpěvačka pevně věřím v sílu hudby a lidského hlasu. Není proto divu, že jedním z příběhů, které mě celý život fascinují, je mýtus o Orfeovi. Se zatajeným dechem jsem vždycky četla o tom, jak tento bájný pěvec dokázal zkrotit i ty nejhrozivější nepřátele včetně smrti, jak dokázal zároveň zoufale i troufale zpochybnit věčné zákony světa. Jeho činy v nás vyvolávají naději. Naději, že jsme obdařeni nebeskými silami, které nám, obyčejným lidským bytostem, umožňují vystoupit ze stínu vlastní nedokonalosti…“ Inu, zní to skoro až jako nemístná skromnost. Vždyť každý, kdo někdy slyšel pěvecké výkony autorky tohoto textu, určitě rychle nabyl dojmu, že k „vlastní nedokonalosti“ má jen málokdo dál, než právě ona. Není to totiž nikdo menší než Cecilia Bartoli, fenomenální italská mezzosopranistka, která stojí v čele festivalu s originálním názvem Salzburger Festspiele Pfingsten už jedenáctým rokem.

Každoročně je to právě některý z mýtů, který představuje centrální téma toho kterého ročníku (Kleopatra, Romeo a Julie, pověsti spjaté se Skotskem, Římem či Sevillou atd.), a letos tedy došlo právě na téma orfeovské. V pouhých čtyřech dnech (26.–29. 5. 2023), vyhrazených tomuto „nejmenšímu z velkých“ salcburských festivalů, dokázala Bartoli opět soustředit na jednom místě světovou hudební elitu, která se postupně představila v různých hudebních dílech, věnovaných příběhu pěvce Orfea a jeho bájné cestě do říše mrtvých za milovanou Eurydikou. A nejen to. Došlo i na oslavu jedné dosud žijící umělecké osobnosti, jež se už dávno honosí aurou v pravdě mýtickou… Ale vezměme to od začátku.

Festival zahájila v sále Haus für Mozart jako obvykle premiéra nové inscenace, která zazněla o dva dny později v jediné repríze a která se v srpnu v sérii pěti představení objeví i jako součást programu Salzburger Festspiele. Jednalo se o takzvanou parmskou verzi opery Orfeus a Eurydika Christopha Willibalda Glucka z roku 1769. V roli Orfea se pochopitelně představila sama paní umělecká ředitelka, v roli nešťastné Eurydiky pak francouzská sopranistka Mélissa Petit. Ještě než si o této produkci povíme více, smekněme před oběma zmíněnými dámami pomyslný klobouk, protože hned následujícího dne vystoupily ve Felsenreitschule v koncertním uvedení další orfeovské vokální kompozice. Haydnovo „dramma per musica“ L’anima del filosofo nastudoval s orchestrem Les Musiciens du Prince dirigent Gianluca Capuano. Kromě Bartoli v roli Eurydiky a Petit v úloze Génia v něm účinkovali také Rolando Villazón jako Orfeus a Thomas Hampson coby Creonte. Týž den hostil Grosses Festspielhaus inscenaci pařížské verze Gluckova Orfea v hudebním nastudování Kazukiho Yamady a v režii, choreografii, scénografii a osvětlení legendárního Johna Neumeiera. Orfeem se tentokrát stal tenorista Maxim Mironov, jeho láskou v podsvětí Andriana Chuchman. V neděli byla na programu festivalu (kromě zmíněné reprízy parmské verze Gluckovy opery) na scéně Haus für Mozart inscenace Monteverdiho Orfea v úpravě pro loutky a živé pěvce (ústřední pár zde ztvárnili Renato Dolcini a Carlotta Colombo). V pondělí ukončila přehlídku dvojice koncertů, věnovaných oslavám osmdesátin hudebníka, jehož má Cecilia Bartoli v obzvlášť velké úctě a lásce. Ostatně, dejme paní ředitelce opět slovo: „Lidé jako Daniel Barenboim jsou pro mě důkazem, že velké mýty nejsou jen výplody naší povznesené mysli. Je zřejmé, že mohou být velmi skutečné a mít svůj původ v naší fascinaci osobnostmi, které nás inspirují svou hlubokou lidskostí. Stejně jako v příběhu o Orfeovi má Danielův talent moc se nás hluboce dotknout a způsobit v nás i ve společnosti změny, které by většina z nás považovala za nemožné.“ Velkého klavíristu a dirigenta oslavil nejprve odpolední program Schubertiade, v němž dvojici Bartoli – Petit doprovodili v schubertovském repertoáru klavíristé Lang Lang, Lucas Jussen a Arthur Jussen. Večerní galakoncert Hommage Daniel Barenboim pak shromáždil na jevišti Grosses Festspielhaus opravdu oslnivou společnost. Čerstvému osmdesátníkovi zahráli a zazpívali Sonya Yoncheva, Cecilia Bartoli, Rolando Villazón, Plácido Domingo, Marta Argerich a Lang Lang; Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino řídil Zubin Mehta… Mám za to, že na jeden prodloužený květnový víkend to byla skutečně úctyhodná ukázka hudební dramaturgie a vrcholného interpretačního umění.

Vraťme se teď ještě k otázce mýtů. Doslova mýtickou postavou ve světě klasické hudby je už několik desítek let sama Cecilia Bartoli, a nelze pochybovat o tom, že sama umělkyně si své výjimečné postavení s plnou zodpovědností uvědomuje. Dostala se totiž coby nesmírně talentovaná, charismatická a zároveň v mnoha ohledech vůdčí a trendy určující osobnost do pozice, kdy je ona sama svou jedinou konkurencí. Vzpomeňme, že ještě na přelomu tisíciletí se – tehdy ještě mocné – gramofonové společnosti Warner a BMG pokusily postavit proti fenoménu Bartoli jiné dvě mezzosopranistky, které se přinejmenším jako händelovské, mozartovské a rossiniovské interpretky měly velké Cecilii vyrovnat. Jenže, kde jsou dnes Jennifer Larmore a Vesselina Kasarova, kde je sláva společností Warner a BMG… Bartoli je tu však stále, podává setrvale úctyhodné výkony a společnost DECCA, pro kterou nahrává už od roku 1988, jí stále vydává její dramaturgicky objevné a umělecky hodnotné projekty. Čas je však neúprosný i k živým legendám, a pěvkyně, jež už za několik dní oslaví své sedmapadesáté narozeniny, to nepochybně bere na zřetel. Jistě je jí jasné, že oním nezastavitelným vulkánem energie, emocí a virtuozity, jak jí publikum stále vnímá, nelze být na věky a že je třeba se na časy budoucí náležitě připravit. Jak to ale udělat, aby La grande Bartoli byla stále onou umělkyní, která nehodlá nic slevit v nárocích na sebe a na svou stále ještě jedinečnou pozici?

Mám za to, že na tuto otázku do značné míry odpověděl i koncert v pražském Obecním domě, na němž zpěvačka vystoupila na počátku května a na kterém ji doprovodilo pro ni dnes už nepostradatelné těleso Les Musiciens du Prince, řízené Gianlucou Capuanem. V půldruhé hodiny dlouhém programu s atraktivním názvem „Farinelli a jeho současníci“ Bartoli sice neopustila jeviště, ale kromě ní tu dostali téměř srovnatelný prostor i hudebníci v čistě orchestrálních pasážích a tanečníci, kteří s pěvkyní i samostatně sehrávali nejrůznější doprovodné pohybové etudy. Sama zpěvačka se pak soustředila na spíše pomalejší a melancholicky laděné árie, v nichž dávala na odiv spíše sílu prožitku a vlastní osobnosti než čistě pěveckou virtuozitu. Tu de facto nahrazovaly spíše humorně laděné vokálně instrumentální souboje, které Bartoli sváděla se sólovými hráči, a ve finále i posluchačsky vděčně přídavky, v nichž zpěvačka nepohrdla ani neapolskou canzonettou či gershwinovským šlágrem. Suma sumárum šlo nepochybně o umělecky hodnotný večer, nicméně nebylo možné se ubránit pocitu, že Bartoli začíná v míře sebeprezentace očividně přibržďovat a že se snaží nalézt způsob, jak tak činit pokud možno důstojně, vkusně a s grácií.

A proč se vracím do Prahy, když jsem slíbil detailnější ohlédnutí za novou inscenací Gluckova Orfea a Eurydiky ze salcburského Svatodušního festivalu? Zkrátka proto, že celkový dojem z této produkce měl k vyznění posledního pražského koncertu velmi blízko. Přestože je pod režií a choreografií podepsán zkušený divadelník Christoph Loy a scénu vytvořil neméně uznávaný výtvarník Johannes Leiacker, zdálo se, že skutečnou inspirátorkou výsledné koncepce je – po pečlivém zvážení sil, které je reálně schopna projektu odevzdat – sama Cecilia Bartoli. Což prosím nechápejte jako můj pokus inscenaci nějakým způsobem degradovat. Naopak se domnívám, že zodpovědnost a inteligence, s nimiž Bartoli k aktuálním úkolům přistupuje, jsou v operním světě jevem nevídaným a že si za tento přístup zasluhuje plný respekt. Gluckův Orfeus je navíc relativně krátkou operou, která už sama o sobě funguje na základě rovnocenného dialogu sólistů se sborem a jejich interakci s tanečníky. Pokud se tedy chtěla Bartoli představit v inscenaci, v níž by mohla, řekněme, „šetřit silami“, automaticky to neznamená, by po hudební či scénické stránce hodlala diváky o něco připravit nebo ochudit.

Přesto mě během sledování inscenace pronásledoval jakýsi neodbytný smutek nad skutečností, že ona eruptivní, neunavitelná a vždy a ve všem brilantní Bartoli je už nejspíš opravdu minulostí… Ostatně, pochmurný je už sám příběh opery a Loy s Leiackerem toto vyznění vizuálně maximálně podpořili. Děj se v jejich verzi odehrává v monumentálním, ale nevlídném prostoru. Charakterizuje ho tmavé dřevěné obložení na zdech a je vyplněn schodištěm, vedoucím k vyvýšenému a pravděpodobně zazděnému portálu. Zcela dole, téměř nad orchestřištěm, se usadili černě oblečení sboristé (soubor Il Canto di Orfeo, sbormistr Jacopo Facchini), zbytek schodiště okupovalo čtrnáct tanečníků a tanečnic plus sám Orfeus, čerstvě lkající nad zemřelou milenkou Eurydikou. Zatímco on i mužští tanečníci byli také odění do černých obleků, tanečnice v prostých bílých šatech (kostýmy Ursula Renzenbrink) svým protějškům stále proklouzávaly mezi prsty či zemdlévaly. Od počátku bylo tedy jasné, že tito protagonisté mají za úkol suplovat obraz duše samotného Orfea, a jevili tak skutečně po celou dobu trvání inscenace. Některé symboly tohoto činění působily nápaditě (například opakovaná pantomima, s níž tanečníci zvedali cosi neviditelného, ale těžkého ze země, aby se jim tento náklad kdesi u prsou rozplynul a zmizel), jiné však působily poněkud samoúčelně a často odváděly pozornost od Orfea, který byl celou dobu v jejich středu. Náhodou, či úmyslně? Cecilia Bartoli v titulní mužské roli však na sebe upozornit dokázala: její úvodní monolog, plný zoufalství i obviňování bohů za smrt milované dívky, byl skutečně znamenitě pěvecky i emocionálně provedeným číslem. Sympaticky se následně uvedla novozélandská lyrická sopranistka Madison Nonoa v roli Amora, který přichází Orfeovi sdělit, za jakých okolností může pěvec svou lásku opět přivést mezi živé. To, co následovalo, tedy v libretu popsaná Orfeova cesta do podsvětí a jeho pronásledování fúriemi a dalšími běsy z říše mrtvých, však bylo provedeno následovně: Orfeus stoupá vzhůru k portálu, zatímco kolem něj provozují tanečníci výrazově dramatické kreace a k „zahuštění“ scény se nakrátko připojí i sbor. Opravdu jde hrdina osvobodit Eurydiku, nebo se vše odehrává pouze v jeho snech či představách? Dost možná, že to druhé. Říše mrtvých se mu totiž po zázračném otevření portálu představí jako svět, v němž „tanec blažených“ předvádějí tanečnice ve výrazně barevných šatech a nejspíš dokazují, že život po životě může být mnohem pestřejší než zdánlivě černobílá realita, z níž jsme do něj vstoupili. Orfeus se záhy dočká i své toužebně očekávané Eurydiky, na níž však nesmí po dobu setrvání v podsvětí pohlédnout, ani jí vysvětlit důvod svého chování. Melissa Petit v dlouhých bílých šatech se ukázala být Bartoli zdatnou protihráčkou. Jejich dramatický dialog plný obviňování pěvce z nedostatku lásky a Orfeovy zoufalé snahy učinit božské podmínce zadost a na dívku nepohlédnout byl jedním z vrcholů inscenace. Tím skutečným vrcholem se však stal Orfeův pláč nad Eurydikou, na níž se nakonec její milenec přece jen otočil a tím ji zahubil. Pokud Cecilia Bartoli šetřila síly především pro tento okamžik, pak stál skutečně za to. Jednalo se o po všech stránkách skvělý a působivý výkon, navíc báječně podpořený orchestrem, citlivě řízeným Gianlucou Capuanem. Toto hudební číslo představovalo i reálný vrchol inscenace, protože v parmské vezi (na rozdíl od originální vídeňské a pozdější pařížské) se happy end nekoná. Orfeus pokorně přijímá vítězství smrti za konečné a za smutečního zpěvu sboru a mezi zkomírajícími tanečníky jí branou sám kráčí vstříc…

Samozřejmě, že věrné publikum odměnilo svou hvězdu po představení frenetickým aplausem. Na něj navázala rakouská státní tajemnice pro umění a kulturu Andrea Mayer děkovným projevem a laudatiem, po němž Cecilii Bartoli udělila prestižní titul rakouské komorní pěvkyně. Ocenění, které náhodou, či úmyslně přichází v důležitém zlomu zpěvaččiny kariéry? Nebo byl onen „čas na odpočinek“ jen přechodný, mezzosopranistka chytí druhý dech a opět se nám představí v té formě, v jaké ji známe více než třicet let? Ať už bude odpověď jakákoliv, nepochybuji o tom, že Cecilia Bartoli vždycky najde způsob, jak si své publikum udržet a předat mu něco ze svého jedinečného talentu. Protože Bartoli není jen člověk – je to i živoucí mýtus. A k těm je třeba za všech okolností přistupovat s respektem.

******

Foto: SF / Monika Rittershaus, SF / Marco Borrelli, SF / Jan Friese, Kiran West