„Tato skladba je krásná a strhující a to nejen díky svému orientálnímu nádechu, chytlavým melodiím a výrazné rytmice; sbor ji ještě pozvedl propracovanou choreografií. Campanella toto dílo zvládla interpretovat s dokonalou přesností a snad ještě bohatší barevností hlasů.“

„Oproti tomu velmi kontrastně působila lidově znějící ‚Hejsa, hejsa‘ Antonína Tučapského, sborem zvládnutá naprosto bravurně.“

„Síla tak velkého tělesa je nepopsatelná, pódium je zpěváky stojícími v několika řadách zaplněno od okraje po okraj a od pohledu nadšený a dojatý Vičar, který skladbu sám dirigoval, se musí poměrně otáčet, aby perfektně odřídil takhle rozsáhlé těleso, které právě poprvé veřejně interpretuje jeho skladbu.“

Ve středu 31. května byl v sálu Reduta Moravské filharmonie Olomouc slavnostně zahájen jubilejní 50. ročník mezinárodního festivalu Svátky písní. Na zahajovacím koncertě se představil Dětský pěvecký sbor Music BoDo mladší a starší, Campanella, Kassiopea, Smíšený komorní sbor ATENEO Univerzity Palackého v Olomouci a Komorní sbor Lenky Dohnalové-Mlynářové.

Večer zahájil úvodním slovem umělecký ředitel Milan Motl, který poděkoval všem partnerům, návštěvníkům i účinkujícím a vyjádřil radost nad tím, že mezi první gratulanty k 50. výročí od založení festivalu patří právě dvojice olomouckých sborů Music BoDo mladší a starší. Mimo jiné krátce promluvil i Jan Vičar, který popsal vznik nápadu na novou festivalovou znělku, která měla premiéru na konci programu. „Byl jsem vyzván pořadateli, abych napsal závěrečnou píseň pro festival Svátky písní Olomouc. Tuto nabídku jsem přijal s velkým potěšením,“ říká s výrazem dojetí Jan Vičar a dodává, jak vlastně došel k nápadu znělku složit: „Jednak začínám mít komplex nejdéle sloužícího účastníka tohoto festivalu a jednak se mi vybavila jedna mimořádná vzpomínka: Před čtyřiceti lety uvedlo na závěrečném koncertě Svátků písní konaném 11. září 1983 v Redutě asi 600 dětí sdružených v 13 sborech, 4 trumpetisté, klavírista a tympánista za řízení Ivana Sedláčka mou píseň Na shledanou na text Václava Fischera. Zvukobarevně-kruhový efekt byl jedinečný, celkový dojem nezapomenutelný,“ vzpomíná Vičar, který se následně ujal i dirigování samotné skladby.

Úvodní vystoupení obstaral Dětský pěvecký sbor MusicBodo mladší z Olomouce. Pět dětských skladeb od pěti skladatelů překypovalo radostí a energií. Většina skladeb byla spíše veselá a rytmická, přičemž rytmické prvky děti často zdůrazňovaly lehkou choreografií. Veselou náladu zase dokreslovaly různými rekvizitami, jako například barevnými klobouky u písně Kloboukovy trampoty od Věroslava Neumana, při skladbě Přeborníci z příborníků Jana Franka Fischera se zase děti chopily utěrek. Závěrečná skladba Prší Ladislava Dobeše byla obohacena o příčnou flétnu Elišky Honkové, která svou precizní hrou doplnila tuto poněkud rychlejší skladbu, ve které byli v popředí i dva malí sólisti, zatímco v zbytek sboru v určitých částech ztvárňoval déšť.

U staršího oddělení sboru MusicBodo byla slyšet větší pěvecká vyspělost a výrazný interpretační posun. Sbor si zvolil znatelně složitější skladby s bohatými kánonickými linkami a polyfonií a předvedl rytmickou i intonační přesnost. Lidová píseň Od Záhora, kterou sbor interpretoval a capella, vyzněla precizně i v polyfonních částech. Vynikající byla také práce s dynamikou sbormistryně Hany Vyroubalové a jemná choreografie celého sboru. V písni Před muzikú Petra Řezníčka se představila i sólistka sboru s velmi příjemným hlasem a jistou intonací, zatímco sbor dokázal skvěle vystihnout dynamiku klidnějších i hlasitějších pasáží. Sólista zněl o něco méně jistě, nicméně to mohlo být způsobeno tím, že se nejednalo o part, který by patřil stoprocentně jeho hlasovému oboru.

Jako třetí se představil nejvyspělejší pěvecký sbor Základní umělecké školy Campanella Olomouc s věkovým rozpětím 12 až 18 let. Těleso působilo velmi silně, což je pravděpodobně dáno i větším počtem mužských hlasů v něm. Hned první tóny skladby Cantate Domino Ruperta Langa ukázaly, že je sbor opravdu sebejistý a velký intervalový skok zvládl na jedničku. Silné východní melodie byly slyšitelné v bulharské lidové skladbě Kaval sviri, kde těleso předvedlo vypracovanost polyfonních částí. Tu však nejvíce demonstrovalo ve skladbě třetí, Veniki Feodosije Rubcova, kde v závěrečné pasáží dochází ke kontrastu tří samostatných hlasů. Vrcholem první poloviny koncertu byla pak závěrečná skladba Campanelly Sihr’khalaq Jima Papoulise, kterou sbor rozmístěný po celém obvodu do několika sekcí (což přineslo neobvyklý akustický efekt) interpretoval v doprovodu klavíru a cajonu. Tato skladba je krásná a strhující a to nejen díky svému orientálnímu nádechu, chytlavým melodiím a výrazné rytmice; sbor ji ještě pozvedl propracovanou choreografií. Campanella toto dílo zvládla interpretovat s dokonalou přesností a snad ještě bohatší barevností hlasů.

Po pauze posluchače zpátky v sále přivítal sbor Kassiopea s dvěma skladbami – Ave Maria Franze Biebla, kdy sbor byl rozmístěn po celém pódiu, a dále skladbou Gurale Jana Vičara. V této lidové písni předvedly zpěvačky s květinovými věnci ve vlasech pestrou choreografii, perfektně zvládnuté přechody z velmi hlubokých do vysokých poloh a obecně profesionalitu.

Jako předposlední těleso se představil Smíšený komorní sbor ATENEO Univerzity Palackého v Olomouci. Úvodní skladba Scaldava il sol Luca Marenzia měla až chorální nádech, vyzdvihl bych zejména silné basy. Gula Gula/Lárina zase ztvárňovala zvířecí zvuky džungle. Jednalo se o velmi rytmickou skladbu s orientálními melodiemi či intervaly a sbormistr Pavel Režný velmi citlivě řídil dynamiku tělesa. Oproti tomu kontrastně působila lidově znějící Hejsa, hejsa Antonína Tučapského, ve které byly patrné rytmické a metrické změny, sborem zvládnuté naprosto bravurně. Čtveřici skladeb uzavřela El meu avi Ortega Monasteria, jehož španělský původ se podepsal pod tuto píseň, kterou sbor interpretoval za doprovodu cajonu a kytary.

Před samotným závěrem večera se s velmi působivou skladbou Luminous Night of the Soul Oly Gjeila představil Komorní sbor Lenky Dohnalové-Mlynářové doprovázený klavírem a smyčcovým kvartetem. Za jemného úvodu cella se do komplexního a složitého díla připojuje i zbytek kvartetu a následně i sbor. Pod masou zvuku bohužel lehce zaniká klavír a viola. Klavír však dostává prostor později v delší sólové kadenci, která je následována dlouhými plochami sboru a smyčců. Dílo vrcholí přeléváním hmoty zvuku mezi doprovodným tělesem a sborem a utváří tak dokonalou harmonii.

Závěr slavnostního večera patřil premiéře nové festivalové znělky Přijde jaro, přijde Jana Vičara, na kterou se na pódiu sešly všechny účinkující sbory. Síla tak velkého tělesa je nepopsatelná, pódium je zpěváky stojícími v několika řadách zaplněno od okraje po okraj a od pohledu nadšený a dojatý Vičar, který skladbu sám dirigoval, se musí poměrně otáčet, aby perfektně odřídil takhle rozsáhlé těleso, které právě poprvé veřejně interpretuje jeho skladbu. Klavírní pasáže se střídají se sborovými, na konci jde sbor do kánonu, ke kterému se připojuje i klavír, čímž celá skladba vrcholí.

Na závěr se sborům dostalo zaslouženého, dlouho trvajícího potlesku i jásotu. 

Foto: Hana Vyroubalová (Facebook), ilustrační – Komorní sbor Lenky Dohnalové – Mlynářové