„Pojetí je velmi realistické, emoce, které tryskají z jednání jednotlivých postav, jsou bezprostřední a pravdivé. Režisérka střídá hereckou úměrnost ve výraze s náhle vypjatými, až křečovitě akcentovanými akcemi, které tím více vyniknou.“

„Dirigent Bertrand de Billy vede hudbu ke službě celku a vytváří dlouhé klenuté fráze, přerušované náhlými odsazeními efektního ticha.“

„Obsazení jednotlivých postav je voleno velmi pečlivě, jak po stránce herecké přesvědčivosti, tak ve smyslu jejich vyrovnané kvality zpěvu. Hlavní postavou příběhu je mladá pařížská šlechtična Blanche, kterou zpívá australská sopranistka Nicole Car.“

Operu Dialogy karmelitek (Dialogues des Carmélites) podle dramatu Georga Bernanose na motivy novely ‚Poslední na popravišti‘ od Gertrudy von Le Fort zhudebnil francouzský skladatel Francis Poulenc. Poprvé byla uvedena v roce 1957 a od té doby uchvacuje niterností příběhu a barevností hudby. Ve Státní opeře ve Vídni měla svou premiéru až letos, 21. května 2023. Opera je zpívána ve francouzštině a recenze je psána z reprízy 27. května 2023.

Na scéně Moniky Biegler diváka nejprve zaujme lehká, ale obrovská dřevěná konstrukce kostela a kláštera, která se pohybuje na točně a je přes ni vidět na druhou stranu jeviště. Nejprve působí nepatřičně, jako obrovské lešení. Během večera ale nabývá na funkčnosti, zejména ve scénách přepadení a drancování kláštera, kdy vyvolává i přes málo akcí silný dojem devastace. Vnitřek konstrukce je účelně členěný, takže se jednotlivé obrazy mohou odehrávat v izolovaných částech, přesto je vše stále propojeno.

Nahoře nad budovou se postupně mění oltářní obrazy, jejichž výběr a použití k dokreslení konkrétní atmosféry, jsou dílem Arona Kitziga. Prostřednictvím videa jsou vybrány motivy z obrazů slavných malířů, jako je například Tintoretto nebo Breughel, nechybí ani východní motiv ikony nebo poslední obraz revoluční dívky. Není to nijak konkrétní, ani reálné, zato však působivé a dotvářející emoční atmosféru dění na scéně.

Představení začíná v tichu, postavy na scéně se pohybují, ale vše je bez hudby. Najednou dívka vykřikne a vpadá předehra. Pojetí je velmi realistické, emoce, které tryskají z jednání jednotlivých postav, jsou bezprostřední a pravdivé. Scéna umírání staré převorky je expresivně vypjatá, a přestože zřejmě nikdo z diváků neměl možnost vidět takový bolestný a úporný boj se smrtí, byl každý detail hereckého projevu uvěřitelný. Režisérka Magdalena Fuchsberger střídá hereckou úměrnost ve výraze s náhle vypjatými, až křečovitě akcentovanými akcemi, které tím více vyniknou. Kostýmy Valentina Köhlera jsou v historizující stylizaci, hábity karmelitánek jsou černé s barevnými sedly, charakterizujícími jednotlivé postavy. Lidové postavy a vojáci jsou historicky čitelné, i když opět stylizované.

Nejsilnějším účinkem se ale pyšní hudba. Velký orchestr doplňuje baterie bicích, která zahrnuje snad všechny existující perkuse a barevnost zvuku zajišťují ještě celesta, klavír, harfy a anglický roh a autenticitu popravy dokumentují zvony a svištění gilotiny. Hudba plyne v nepřerušovaném recitativním proudu, ze kterého občas „vykoukne“ melodická linie, která se vzápětí ústrojně vrátí do barevného toku. Disonantní akordy s průtahy do konsonancí a zpět jsou naplněny barevností harmonie i instrumentace. Hudba se neustále proměňuje disonantními průtahy a dynamickými vlnami v proudícím bouřlivém toku hudby. Nejvíc prostoru dostává orchestr v mezihrách, které propojují jednotlivé obrazy, nicméně ho nezneužívá k samoúčelné prezentaci. Dirigent Bertrand de Billy vede hudbu ke službě celku a vytváří dlouhé klenuté fráze, přerušované náhlými odsazeními efektního ticha. Na to zas navazuje zpěv karmelitánek a capella a hudba pokračuje ve své zvukomalebnosti současně tak dotvářejíc charaktery hlavních postav.

Obsazení jednotlivých postav je voleno velmi pečlivě, jak po stránce herecké přesvědčivosti, tak ve smyslu jejich vyrovnané kvality zpěvu. Hlavní postavou příběhu je mladá pařížská šlechtična Blanche, kterou zpívá australská sopranistka Nicole Car. Má jasný, svěží soprán, který je schopný velkých dramatických pasáží a její herecké kreace jsou pravdivé i dojemné. Hlavní charakteristikou postavy Blanche je strach ze života plného násilí a ze smrti, který přesto v závěru dokáže překonat. Chce se po smrti matky schovat v klášteře, po incidentu na pařížské ulici, kdy její kočár napadne rozvášněný dav. Za tuto pohnutku je dosti zle kárána převorkou kláštera Madame de Croissy, která jí vysvětluje, že hlavním posláním kláštera není ochrana novicek, ale modlitby a služba Bohu. Silný je obraz umírání převorky, její smrtelný boj s nemocí a přesvědčivý herecký projev je podepřen hudbou. Zpívá ji s dramatickým nábojem a silným altem německá heroina Michaela Schuster. Její nástupkyní je Madame Lidonie, kterou zpívá Maria Motolygina, ruská pěvkyně, která roli podává dramatickým sopránem s kulatými, sladce zbarvenými vokály a s niterným přesvědčením o správnosti volby mučednické smrti. Pomocnicí staré i nové převorky je Matka Marie, představovaná Eve-Maud Hubeaux, mezzosopranistkou ze švýcarského Lausanne. Její pevný a silný hlas dokonale vykresloval nekompromisní a tvrdou ženu, na kterou je vždy spolehnutí, za všech okolností. Milým zjevením je postava sestry Constance, které propůjčila roztomilý zjev a svěží soprán Maria Nazarova. Constance je otevřený a veselý člověk, bezprostřední a naivní. Její soprán zvoní a vnáší do ponuré opery jas a bezpodmínečnou lásku. Mateřským typem, plným něhy a lásky je postava sestry Jeanne, kterou sametovým, sytým altem zpívá slovinská altistka Monika Bohinec. Je tu ještě jedenáct dalších sester karmelitánek, které společně se sólovými postavami vytvářejí kouzelné sborové plochy a capella. Ve druhém dějství je to něžné Ave Maria, pak Ave verum corpus a zejména v závěru Salve Regina, při kterém jdou sestry na popraviště. Závěrečná scéna je velmi působivá, přestože ji z mého pohledu kazí obrovské svatozáře na hlavách sester. Při sborovém zpěvu vždy odchází dozadu jedna ze sester a na scéně zní zvon a svištění gilotiny. Zůstává a zpívá jich stále méně a méně, až zůstává poslední Constance. Blanche, která se po vydrancování kláštera vrátila domů, je svědkem popravy. Vejde na popraviště, přidává se k sestrám a stává se poslední obětí. Dojemné a působivé.

Mužské postavy jsou ze samé podstaty příběhu upozaděné, nejprve se prezentují postavy Marquise de la Force, otce Blanche, kterého představuje Michael Kraus, oblíbený vídeňský barytonista, a jeho syna, Chevaliera de la Force, bratra Blanche v podání Bernarda Richtera, mladého švýcarského tenoristy, jehož hlas plyne lehce, přesto je pevný a plný. Postava zpovědníka je rozporuplná, v opeře je naznačeno, že je to donašeč, ale sestrám karmelitkám se snaží účinně pomáhat. Rakouský tenorista Thomas Ebenstein má sympatický témbr i přirozený herecký talent. Pak už jsou tu postavy ilustrativní, jako jsou dva pověřenci, důstojník, člen městské rady a žalářník. Nechybí ani zástupci lidu, dvě ženy a jeden muž, pro které je napsaný mluvený text, kterým bezcitně komentují dění. Od nich se Blanche dozvídá, že karmelitánky byly odsouzeny k smrti.

Celou operu provází němá postava, tanečnice v bílém trikotu, s mitrou na hlavě a mečem v ruce. Tancem ji ztvárňuje Sofia Stepura. Memento mori? Osud, který nelze změnit? V každém případě působí její postava v choreografii Christiana Herdena přízračně. (Světelný design obstarává Rudolf Fischer.)

Nadšené publikum vyvolávalo nejen sólisty, ale především dirigenta, jehož nastudování je zárukou kvalitního představení po všech stránkách. Práci sbormistra Chor der Wiener Staatsoper odvedl Thomas Lang.

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn a Ashley Taylor