„Wagnerův pobyt v Mariánských Lázních v létě roku 1845, skladatelův kontakt s místními hudebníky, především s dirigentem tamějšího orchestru Theodorem Krüttnerem (1814–1893), dále pak tradice wagnerovských koncertů v někdejší kavárně Egerländer (dnes hotel Monty), to vše rozhodně stojí za to, aby se v tomto městě skladatelovo jméno občas připomnělo.“

„Výkon Veroniky Hajnové potvrdil, že má pro Wesendonck-Lieder výtečné hlasové předpoklady. V příznivé akustice Casina byl tento písňový cyklus v jejím podání skutečným zážitkem, na který se nezapomíná.“

„Siegfriedovou idylou dirigent Radek Baborák vytvořil protiklad k závěrečné skladbě večera – předehře k opeře Mistři pěvci norimberští.“

Výlučně Wagnerova hudba zněla v pátek 26. května v rámci koncertu abonentního cyklu Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně. Provedení zahrnující sólové vstupy mezzosopranistky Veroniky Hajnové řídil šéfdirigent orchestru, jakož i slovutný hráč na lesní roh, Radek Baborák.

Jen málokteré město Čech se může pochlubit návštěvami tolika významných osobností. I kdybychom chtěli připomenout pouze skladatele a interprety, byl by to dlouhý seznam. Vybíráme z něj pouze jména nejslavnější, navíc spjatá s hudebním vývojem v průběhu 19. století: Carl Maria von Weber, Fryderyk Chopin, Richard Wagner, Anton Bruckner, Antonín Dvořák, Gustav Mahler, ale také přísný kritik Eduard Hanslick. Z těchto osobností si Mariánské Lázně každoročně připomínají Chopinův pobyt v roce 1836 srpnovým festivalem, zatímco Dvořákova hudba zní průběžně po celý rok v programové skladbě abonentního cyklu tamějšího Západočeského symfonického orchestru. Kult velkého reformátora opery Richarda Wagnera vrcholil v tomto lázeňském městě v době jeho největšího rozkvětu, tedy před první světovou válkou. Také v době první československé republiky neslo mnoho lázeňských domů jména Wagnerových oper, na domě Kleeblatt (dnešní Karlovarská ul. č. 5), kde Wagner v roce 1845 pobýval, byla osazena pamětní deska a uvnitř umístěna skladatelova busta. Obliba Wagnerovy hudby postupně odeznívala a až na málo výjimek zcela zanikla. Na vině nebyla jen absence většího divadla, početnějšího orchestru a další provozní překážky, ale i dlouho přetrvávající reminiscence zneužívání Wagnerovy hudby v období nacistického Německa a z nich pak vyplývající nelibost představitelů poválečné kulturní politiky. Wagnerův pobyt v Mariánských Lázních v létě roku 1845, skladatelův kontakt s místními hudebníky, především s dirigentem tamějšího orchestru Theodorem Krüttnerem (1814–1893), dále pak tradice wagnerovských koncertů v někdejší kavárně Egerländer (dnes hotel Monty), to vše rozhodně stojí za to, aby se zde skladatelovo jméno alespoň občas připomnělo.

Dům, v němž Wagner bydlel.

„Opět jsem stanul na sopečné půdě těchto pozoruhodných a pro mne stále vzrušujících Čech…“, diktoval skladatel s dvacetiletým odstupem své druhé ženě Cosimě vzpomínky, které byly později součástí jeho autobiografie Mein Leben. Jak bylo u lázeňských hostů obvyklé, Wagner si vzal na léčení s sebou i četbu, tentokrát verše Wolframa z Eschenbachu. V jeho vzpomínkách čteme: „S knihou pod paží jsem se ponořil do blízkých lesů, abych se tu u potoka uvelebil s Titurelem a Parcifalem a bavil se četbou této Wolframovy básně, psané v cizím, a přesto tak vnitřně důvěrně známém stylu. Brzy mne však silně vzrušila touha po vlastním ztvárnění toho, co jsem viděl, že jsem měl co dělat, abych svou touhu překonal. Lohengrin, jehož vůbec první koncepce mě napadla již v době mého pobytu v Paříži, náhle stanul přede mnou dokonale připravený tak, abych celou látku ztvárnil do největších podrobností. Pamětliv varování lékaře jsem se vší silou bránil pokušení rozepsat celý plán. Použil jsem proti tomu svého druhu specifický prostředek. Z několika poznámek v Gervinusových Dějinách německé literatury mne svým podivuhodným životem získali Mistři pěvci norimberští se svých Hansem Sachsem. (…) Náhle stála přede mnou celá komedie Mistrů pěvců tak živě, že jsem si dovolil tento zvláštní syžet hodit na papír, a to i přes veškeré zákazy lékařů. To se také stalo a já jsem pouze doufal, že se osvobodím od svého zaujetí Lohengrinem. Ale mýlil jsem se. Sotva jsem v poledne vstoupil do koupele, abych od touhy napsat Lohengrina upustil, po několika minutách jsem netrpělivě vyskočil a místo toho, abych si koupel řádně užil, běžel jsem jako zuřivec do svého apartmá, abych dal na papír to, co mě pohánělo. To se opakovalo několik dní, dokud nebyl napsán podrobný scénický plán Lohengrina. Nyní lázeňský lékař shledal, že by bylo lépe, kdybych se vzdal pití pramenů a koupelí a nechal si pro jednou domluvit, že se pro takovéto léčení nehodím.“ V posledních dnech pobytu se zřejmě podařilo skladatele rozptýlit výlety do okolí: „Podnikli jsme několik výletů, mimo jiné také do Chebu, který mě oslovil vzpomínkami na Valdštejna a originálním oděvem svých obyvatel. Uprostřed srpna jsme odjeli zpátky do Drážďan. Mí přátelé se těšili z mé veselé nálady a mně bylo, jako bych měl křídla.“

Tyto vzpomínky, které nám Wagnera představují jako nedisciplinovaného pacienta a přibližují jeho zaujetí tématem, mají další i zajímavé souvislosti. Právě v Mariánských Lázních se Wagner poprvé setkal se svým největším kritikem Eduardem Hanslickem, rovněž zde, na Goethově náměstí v domě č. 16 se v srpnu roku 1944 narodil jeden z nejslavnějších představitelů Lohengrina (ale také Tristana a Siegmunda), německý tenorista Peter Hofmann (1944–2010), na jehož rodném domě byla v roce 2018 připevněna pamětní deska.

Rodný dům Petra Hofmanna

Wagnerově lázeňskému pobytu předcházelo náročné drážďanské nastudování Tannhäusera, v němž Wagner po svém návratu z lázní pokračoval až do premiéry v říjnu roku 1845. Zřejmě i z tohoto důvodu zvolil šéfdirigent mariánskolázeňských Radek Baborák za první skladbu večera předehru k této v pořadí páté skladatelově opeře. Orchestr početně posílený ve smyčcové a žesťové sekci ji přednesl v poněkud volnějším tempu, což nevadilo úvodnímu sboru poutníků, ale poněkud oslabilo kontrastní téma „Venušiny sluje“. Dirigent však evidentně nechtěl zbytečně riskovat a svůj orchestr dovedl ke spolehlivému výkonu.

Na operní předehru navázaly Wesendonck-Lieder, cyklus pěti písní, v nichž Wagner zhudebnil texty Mathildy Wesendonckové, choti Wagnerova významného mecenáše. Vznikly v posledních letech skladatelova švýcarského exilu v Curychu (1857–58) jako projev vzájemné náklonnosti skladatele a jeho múzy. V této době byl Wagner silně zaujat tristanovskou tematikou, která později vyústila v nesmrtelné operní dílo. Tuto motivickou souvislost potvrzuje zejména v pořadí třetí (Im Treibhaus) a pátá píseň (Träume). Tak jako se některými interprety volně nakládá s pořadím písní, změnil se i interpretační úzus. Ačkoliv Wagner písně určil ženskému hlasu s průvodem klavíru (takto také cyklus vyšel v roce 1858 v Petersově vydavatelství) a instrumentoval pouze Träume pro sólové housle a komorní orchestr, cyklus dnes řadí do svého repertoáru i muži, čemuž písňové texty, které bychom mohli označit za reflexivní lyriku, nijak neodporují. Samostatným vývojem prošla i instrumentace cyklu. Jako první se jí ujal významný wagnerovský dirigent, vídeňský rodák Felix Mottl, v jehož instrumentaci (vyjma poslední, jíž pietně ponechal Wagnerovu úpravu) také písně zazněly na pátečním koncertě. Jejich provedení se ujala naše přední mezzosopranistka Veronika Hajnová. Ačkoliv se v besedě s abonenty, která v Mariánských Lázních předchází téměř každému koncertu, přiznala, že měla dosud jen málo příležitostí zpívat Wagnera, její výkon potvrdil, že má právě pro tento cyklus výtečné hlasové předpoklady. Její barevný, měkce nasazovaný hlas se dobře pojil s nástrojovým obsazením, důvěrná obeznámenost s textem a jeho plné pochopení ji vedly k dokonalému využití dynamických a agogických změn. V příznivé akustice Casina byly Wesendonck-Lieder v jejím podání skutečným zážitkem, na který se nezapomíná. V tištěném programu jsem ocenila také uvedení písňových textů v německém originále spolu s parafrázovanými českými překlady Jiřího Bara.

Druhou polovinu večera otevřela skladba, jež se vžila pod názvem Siegfriedova idyla. Vznikla v roce 1870 ve švýcarském Tribschenu jako narozeninový dárek pro Wagnerovu druhou ženu Cosimu, matku vytouženého syna Siegfrieda (1869–1930). Premiérována byla 25. prosince, a to v komorním obsazení třinácti hráčů. (V Schottově vydání z roku 1878 byl jejich počet stanoven na plných pětatřicet). Radek Baborák zvolil původní komorní verzi, přičemž o tři hráče posílil smyčcovou sekci. Dobře zvýraznil lyrický charakter skladby, v níž dobře odlišil sedm tematických částí, připomínajících jednu ze zásadních postav skladatelovy tetralogie, ale také předjímající další skladatelovo směřování. Touto komorní skladbou dirigent vytvořil protiklad k závěrečné skladbě večera – předehře k opeře Mistři pěvci norimberští. (Nehledě na prvotní mariánskolázeňské vnuknutí z roku 1845 na ní skladatel intenzivně pracoval v letech 1861–1867.) Zaskvěla se v ní žesťová sekce, která skladbě propůjčila náležitý majestátní výraz a úspěšně korunovala příznivý dojem z celého koncertu.

Ať se Wagnerova hudba hraje kdekoliv a kýmkoliv, jedno je vždy evidentní – posouvá výkonnostní laťku všech interpretů, kteří ji zařadí do svého repertoáru. Lze jen doufat, že ji častěji uslyšíme i v Mariánských Lázních.

V posledním letošním koncertě abonentního cyklu zazní 9. června v Casinu pod taktovkou Tomáše Braunera Beethovenova předehra Egmont, Haydnův Dvojkoncert pro dva lesní rohy Es dur a Dvořákova Symfonie č. 4 d moll, op. 13. Sólisty večera budou bratři Mikuláš a Kryštof Koskovi.

Foto: Jiří Pužej, Marta Ulrychová