„Igor Ardašev je to klavírista par excellence, jeho ponor do hudby je stoprocentní, nástroj se stává součástí jeho osobnosti a do výkonu dává nejen brilanci, ale i emoční náboj, na kterém se hudba nese a mluví k posluchači.“

„Poděkování patřilo i výkonu dirigenta Petra Altrichtera, který nic nezůstal dlužen svému muzikantskému cítění a dal do přednesu skladby všechnu emoční energii.“

„Jevištní akustika není pro symfonickou hudbu přátelská a má zcela jiné zákonitosti. Dokud nebude filharmonie hrát v regulérním koncertním sále s akustikou jí na míru, nebude brněnské publikum vědět, jaký má doma orchestr.“

Abonentní koncert cyklu Filharmonie v divadle II, který se v Brně konal ve čtvrtek 25. května (a následně také v pátek 26. května) 2023, nabídl posluchačům atraktivní Klavírní koncert Arama Chačaturjana v podání Igora Ardaševa a následně Symfonii č. 6 h moll Petra Iljiče Čajkovského, „Patetickou“. Dirigoval Petr Altrichter a vznikl tak večer plný překvapení, krásné hudby a vypjatých emocí.

Koncert nesl název Patetická, ale klavírní koncert Arama Chačaturjana jistě patetický nebyl. Je to explozivní a ohnivé dílo, s tryskajícími emocemi a s krkolomnými sólovými pasážemi. Igor Ardašev ho podal elektrizujícícm způsobem a technicky zručně včetně vší akordické mohutnosti. Je to klavírista par excellence, jeho ponor do hudby je stoprocentní, nástroj se stává součástí jeho osobnosti a do výkonu dává nejen brilanci, ale i emoční náboj, na kterém se hudba nese a mluví k posluchači. Dirigent Petr Altrichter mu byl ideálním partnerem a hudebníci filharmonie vedli soustředěný dialog s orchestrem bezchybnými vstupy a plnokrevným kompaktním projevem. Flétna Petra Pomkly, klarinet Lukáše Daňhela, hoboj Barbory Trnčíkové, fagot Jozefa Makaroviče vytvářely příznivou atmosféru spolu s bicími, mezi kterými zaujal flexaton Petra Hladíka. Hudba vychází především z orientálního folklóru Arménie a dalších zakavkazských republik a skladatel jej skvěle propojil s ruským romantismem a především jazzovými prvky. Tím se přiblížil citu moderního západního publika a získal si světový úspěch. Třívětá skladba má kontrastní části. První věta Allegro ma non troppo e maestoso je energická, má civilizační charakter a klavír se místy stává součástí orchestru, aby posléze vynikl v sólových disonantních akordických vstupech. Druhou Andante con anima zahajují jemné smyčce s basovým saxofonem, flétna se sotva tušenými lesními rohy a flexatonem a kastanětami, navozujícími náladu, brzy přechází rychlým accelerandem do exploze klavíru. Pomalu vystavěná plocha orchestru překvapí na vrcholu velkým odsazením, do kterého vpadá klavír arpeggii v pianissimu. Melodický návrat orchestru pomalu utichá a připravuje tak cestu pro třetí větu Allegro brillante. Ta je okázalá, s jazzovými prvky, břesknými trubkami (Ondřej Jurčeka a Vojtěch Novotný), údernými trombony (Jiří Vydra) i vyladěnými lesními rohy (pod vedením Nicolase Pereze). Klavír získává nebývalý prostor pro sólovou exhibici a Igor Ardašev ji ekvilibristicky využil s maximálním zaujetím včetně explozivního závěru s orchestrem. Nadšení publika vytrysklo se spontaneitou okamžitého zvedání ze židlí k potlesku ve stoje. Igor Ardašev prokázal, že jeho výsostné umění je stále na vrcholu a dokonce s věkem ještě vyzrálo.

Po přestávce čekala na publikum Symfonie č. 6, op. 74 „Patetická“ Petra Iljiče Čajkovského. Fagotové sólo Jozefa Makaroviče zahájilo tajuplně pomalou první větu Adagio, která přešla do části Allegro non troppo lehkými smyčci a následnými žesťovými fanfárami. Hladivá melodie dala prostor flétně Petra Pomkly, kterou vystřídal klarinet Lukáše Daňhela. Orchestr pokračoval v něžné melodii, vypínající se k dynamického vrcholu, která následně utichla, aby ji vystřídal prudký vpád pléna. Smyčce se vzpínaly v rychlém rytmu a žestě ostře vpadaly, podpořeny smyčci v důraznosti sdělení. Snová, naléhavá melodie ve dřevech přišla náhle, načež ji převzal orchestr, zklidněný měkkým sólem klarinetu do pianissima. Druhá věta Allegro con grazzia patřila nejprve violoncellům, melodii přebrala dřeva a poté housle v radostném roztoužení. Melodická plocha se vzepjala do oblouku a usnula v nízké dynamice. Třetí Allegro molto vivace se rozezpívalo nejprve s hravostí a precizní virtuozitou ve smyčcích, vedených Marií Petříkovou, melodie se rozšiřovala nenápadně o ostatní nástroje, aby se následně opřela o pevný pochodový rytmus, postupně zdůrazňovaný vstupy žesťů a tympánů, podpořených činely, které vpadaly do efektních smyčců. Burácivé tutti dovedl dirigent k působivému závěru. Poslední věta Finale. Adagio lamentoso – Andante je kontrastní, pomalý vstup smyčců je nostalgický, pláč fagotu utěšují smyčce a do dynamických, patetických, opakovaných oblouků je provázejí všechny nástroje, aby se postupně zklidnily a ukončily skladbu v klidném pianissimu.

Obecenstvo nechtělo přestat s nadšením a vděčností, že slyšelo krásnou hudbu, kterou sice notoricky zná, ale právě proto mu je blízká. Poděkování patřilo i výkonu dirigenta Petra Altrichtera, který nic nezůstal dlužen svému muzikantskému cítění a dal do přednesu skladby všechnu emoční energii. Všímavý divák však zaregistroval, že má přistavenou židli a občas si v klidných pianových plochách sedá. I dirigenti mají své bolístky, mají na to právo. Nicméně, dirigent si poseděl jen velmi výjimečně, hudba ho vždy přemohla a donutila prožít ji naplno.

Velmi všímavý divák si pak musel všimnout i toho, že orchestr nezněl tak, jak by měl, tedy kompaktně a kulatě, že houslová sekce je utlumená, zatímco trombony a trubky, sedící vyvýšené vzadu, jsou ostré a úderné. Jestli divák přemýšlel proč, je na čase mu to říct. Klavír, který byl postaven v přední části jeviště, upozadil orchestr, což v první skladbě nevadilo, bylo to ve skladbě jeho úkolem. Následným odstraněním klavíru vznikl velký prostor mezi orchestrem a publikem a těleso zůstalo uvězněno v kukátkovém prostoru jeviště. Zvuk se tak jen těžko dostával k divákovi, snazší to měly dechové nástroje posazené na elevaci, ale zvuk se nepojil; nebyl symfonicky charakteristický. Zkrátka jevištní akustika není pro symfonickou hudbu přátelská a má zcela jiné zákonitosti. Dokud nebude filharmonie hrát v regulérním koncertním sále s akustikou jí na míru, nebude brněnské publikum vědět, jaký má doma orchestr. Pokud to vědět chce, musí si zajet na jeho koncert do některého zahraničního města, třeba do Katowic, Wroclavi nebo Vídně.

A ještě postřeh z druhého koncertu, který se konal v pátek 26. května. V Janáčkově divadle se zasekla zdviž mezi orchestřištěm a pódiem a nebyl nikdo z techniky opery, kdo by si s tím věděl rady. Takže mezi orchestrem na jevišti a publikem zela během pátečního koncertu díra „jako Brno“. Jasný vzkaz v moci postaveným…

******

Foto: Dag Markl, anonym –  divák