„S výsledky letošního prubířského klání se širší publikum mohlo seznámit během podvečerního koncertu s následným vyhlášením tolik očekávaného pořadí.“

„Vítězem Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v kategorii viola se stal Francouz Sào Soulez Larivière… Hned prvními tóny, včetně mikrointervalů, se projevil jako skutečný kouzelník svého nástroje.“

„Pozornost, jakou letošní Pražské jaro věnovalo viole, nejenže jednoznačně potvrdila její nepostradatelnost, ale i oprávněnou svébytnost jako sólového nástroje.“

Překvapení v rámci prvního týdne mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro bylo sice neokázalé, o to ale účinnější, neboť letos se poprvé v historii této mimořádné kulturní události soutěžilo v oboru viola. Interpretační soutěž Pražského jara má ve světě odpovídající zvuk, pro mnohé účastníky a hlavně laureáty mohou znamenat úspěšný start na mezinárodní koncertní scéně. S výsledky letošního prubířského klání se širší publikum seznámilo během podvečerního koncertu s následným vyhlášením tolik očekávaného pořadí nedlouho před půlnocí, v sobotu 13. května v pražském Rudolfinu.

Přihlásilo se 78 účastníků z celého světa a na základě předkola anonymního poslechu z nich v Praze soutěžilo 31. Své interpretační umění na konci předvedli tři vybraní, pokaždé se stejnou dvojicí skutečně jedinečných hudebních kompozic, a to jednak samostatnou skladbou pro sólovou violu bez doprovodu, a jednak koncertantní skladbou pro violu s orchestrem. Všichni tři tedy provedli výběr v rozsahu deset až dvanáct minut z šestivěté Sonáty pro sólovou violu jednoho z představitelů stylově progresivních proudů hudby 20. století, jímž nepochybně byl György Ligeti (1923–2006) a hned poté Rapsodii-Koncert pro violu a orchestr, H 337 českého skladatele světové pověsti a významu Bohuslava Martinů (1890–1959). Obě skladby se vyznačují navýsost osobitým, mimořádně hutným, vnitřně rozmanitým obsahem svého sdělení. Obě pocházejí z pozdního, dá se říci vrcholného tvůrčího období svých autorů. Ligeti Sonátu napsal v první polovině devadesátých let minulého století, šestidílným schématem upomíná na barokní sólové sonáty, suity či partity. S barokními stylovými reminiscencemi se tu místy skutečně shledáme. Hudebním výrazivem rovněž připomene i další stylové a etnické zdroje, jakými jsou folklór a jazz. Každá věta je věnována některé z osobností, jež v životě, tvorbě nebo šíření jeho hudby měly sehrát důležitou roli. Také Rapsodie-Koncert Bohuslava Martinů, pocházející z roku 1952, náleží závěrečnému období jeho tvorby, de facto jej zahajuje, a navíc se vyznačuje určitými autobiografickými rysy. Společným jmenovatelem obou novodobých děl je ovšem zřetelně cítěná i manifestovaná fascinace violou – právě to zřejmě spolurozhodovalo o jejich výběru ve smyslu soutěžního materiálu.

Partnerem mladých sólistů byla Filharmonie Hradec Králové s dirigentem Robertem Kružíkem. Mezi vystoupeními jednotlivých finalistů byla dvacetiminutová přestávka. Poté následovala zhruba hodinová odmlka, během které jednala umělecká porota, aby rozhodla o úrovni jednotlivých výkonů, stanovila pořadí a podle toho finalistům udělila a na pódiu předala ceny. Členy mezinárodní poroty byli – za předsednictví Antoina Tamestita z Francie, jenž navíc vystoupí na třech koncertech a je rezidenčním umělcem letošního ročníku – další významní violisté a pedagogové Kristina Fialová a Pavel Nikl (oba ČR), Garth Knox (Irsko), Cynthia Phelps (USA), Lars Anders Tomter (Norsko) a Tabea Zimmermann (Německo). Právě posledně jmenovaná jako interpretka Ligetiho svým uměním inspirovala k napsání proslulé Sonáty a v roce 1994 ji premiérovala.

Vítězem Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v kategorii viola se stal Francouz Sào Soulez Larivière. Oba další finalisté byli z Korejské republiky: Druhé místo obsadil Kyungsik Shin, za ním následoval Eric Seohyun Moon, avšak třetí cena nebyla udělena, neboť interpret nedodržel podmínku provedení Ligetiho sonáty zpaměti. Je zvláštní až překvapivé, že stanovené pořadí vystoupení finalistů jako by předvídalo jejich následné ocenění. Pojednejme tedy jejich výkony v této posloupnosti.

Sào Soulez Larivière se hned prvními tóny, včetně mikrointervalů, projevil jako skutečný kouzelník svého nástroje. Jeho fráze vyrůstala z naprostého ticha, vyznačovala se perfekcí a decentní čistotou, výrazová nesmělost nebyla nedostatkem, nýbrž vyspělým projevem intenzivního, avšak zároveň kultivovaně kontrolovaného prožitku. Vůbec je třeba zdůraznit, že celková perfekce a kultivovanost techniky ve spojení s výrazem je jeho silnou, určující stránkou. V Ligetiho Sonátě však dokázal uplatnit i tolik žádoucí expresivní neklid, ale bez přepjatých emocí, navíc s nadhledem a – opět – s dokonalostí při zvládání různorodých smykových technik či dvojhmatů s přesvědčivou výslednicí udivující kultury tónu. Právě posledně uvedený aspekt se naplno rozezněl v Rapsodii-koncertu Martinů a v paralelní konfrontaci se zvukem orchestru se dokázal prosadit tak jako žádný z jeho dvou následovníků. I zde působivě stavěl pasáže s lehkým napětím, též vyrovnanými gradacemi, ale i lyrickým zklidněním. Jistě nebylo náhodou, že při vyhlašování výsledků závěrečného klání Sào Soulez Larivière zaslouženě „posbíral“ řadu dalších, specificky zaměřených cen.

Naproti tomu Kyungsik Shin představuje technicky i výrazově odlišný interpretační typ. Pracuje s relativně razantnějším nasazením a dynamicky vyklenutějším profilem. Jeho technika nejde do tak vyhrocené perfekce jako Larivièrova, zato prožitek má hlubší, Larivière je přece jen poněkud chladnější. Techniku ve službě výrazu například zrovna u Ligetiho zvládal působivě natolik, že mj. v dvojhmatech a latentní polyfonii vynikly reminiscence přímo bachovské. Jeho vstupní kantiléna u Martinů byla imponující, v dynamické konfrontaci s orchestrem byl občas překryt, ale techniku měl spolehlivě ukotvenou. I když v dynamicko-výrazové rovině uplatňoval spíše přímočarost než kontrast, dovedl zapůsobit i určitou vřelostí. Zejména se však zřetelně uplatnil ve skvěle budované, přímo napínavé závěrečné partii skladby. Kyungsik Shin věrohodně zaujal subjektivně zainteresovanou a prožitou koncepcí.

Třetí v pořadí, Eric Seohyun Moon, ve srovnání s oběma předchozími vykazoval znatelně umírněný, místy možná až rezervovaný přístup. Pozitivním aspektem této „střední hodnoty“, jevící se v relativně mírnější výrazové tvářnosti hudebního toku, však byla evidentně kvalitní technika, jak se naplno projevila například v Ligetiho quasijazzové větě. Při soustředění na technickou stránku, již prokázal i v dvojhmatech a akordice, byl jeho projev při vší pečlivosti přece jen obsahově přímočarý. Nicméně u Martinů si počínal v tomto ohledu dobře, jak v lyrickém začátku, tak v následné rychlé partii. Dynamický plán sledoval pozorně, jeho tón dokáže být velký, ovšem aniž by byl patrněji diferencovaný. Také v koncertantní skladbě s orchestrem podal korektní výkon, včetně vydařené kadence a závěrečných běhů. Paradoxně právě zde mohlo leckoho napadnout, že Eric Seohyun Moon by jistě uspěl jako dobře disponovaný komorní hráč.

Filharmonie Hradec Králové se své úlohy zhostila výtečně, mladým sólistům byla spolehlivou oporou a bylo znát, že všichni zúčastnění jsou v těsném permanentně kreativním kontaktu. Dirigent Robert Kružík vše usměrňoval přehlednými gesty s patřičným, jistotu dávajícím nadhledem. Pozornost, jakou letošní Pražské jaro věnovalo viole, nejenže jednoznačně potvrdila její nepostradatelnost, nýbrž i oprávněnou svébytnost jako sólového nástroje v historickém kontextu hudební tvořivosti, včetně hudby novodobé.

*******

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská