„Autor, německý Žid žijící až do roku 1991 v Sovětském svazu, se ve svém díle po celý život potýkal se základním problémem identity. Po matce Němcem mezi Rusy, po otci Židem mezi Němci a katolíkem v převážně pravoslavném prostředí.“

„Extrémně náročný sólový part violy nenese ani stopy nástrojové exhibice, ale v propojení s orchestrem poskytuje výjimečně závažnou, niternou výpověď maximální výrazové síly.“

„Už ze spolupráce ve skladbě Schnittkeho jsme poznali, že u pultu orchestru stojí zcela komplexní, všestranně muzikální a po profesní stránce perfektně vybavená hudební osobnost, jejíž nepostižitelné fluidum vyzařuje do orchestru i do koncertního sálu.“

Na hudební mapě Evropy, a zdá se, že i celého kulturního světa, přibylo v krátkém čase několika posledních let nové jméno. Doslova raketovou rychlostí se vřítil do mezinárodního koncertního života nyní sedmadvacetiletý finský dirigent Klaus Mäkelä. Nedávno řídil poprvé Berlínské filharmoniky a nyní rovněž poprvé stanul v českém debutu u pultu České filharmonie jako host festivalového koncertu Pražského jara.

Mäkeläho kariéra je neskutečně imponující. Rodák z Helsinek vystudoval dirigování a violoncello na Sibeliově akademii, jako jedenadvacetiletý řídil poprvé Symfonický orchestr Švédského rozhlasu a okamžitě byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem tohoto orchestru. To bylo v roce 2017. Co však následovalo, nemá obdoby! O rok později byl pozván k pultu Filharmonie Oslo a od sezóny 2020–2021 zde už zastává post šédirigenta. Pak přijel do Paříže a hned jeho první hostování u Orchestre de Paris vzbudilo takovou senzaci, že v roce 2021 i ve francouzském hlavním městě převzal šéfdirigenskou taktovku! Ale ani to není konec neuvěřitelného příběhu. Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam hledal čtyři roky a teprve loni padlo rozhodnutí: Mäkelä byl vybrán do pozice nového šéfdirigenta, i když volný bude až od roku 2027. Do té doby má své smluvní závazky ve Skandinávii i ve Francii, a proto u proslulého amsterodamského tělesa bude dočasně zastávat post tzv. „uměleckého partnera“. Tomu se právem říká závratná kariéra!

Na pódiu Rudolfina se Klaus Mäkelä představil ve spolupráci s francouzským violistou Antoine Tamestitem, který se ujal sólového partu Violového koncertu Alfreda Schnittkeho. Jako rezidenční umělec letošního ročníku, Tamestit se svou violou ze Stradivariho dílny z roku 1672 účinkuje během festivalu v Rudolfinu hned několikrát. Čeká ho sólový recitál s klavíristou Cédricem Tiberghienem a komorní večer v kooperaci s houslistkou Isabelle Faust. Navíc jako předseda mezinárodní poroty violové soutěže Pražského jara hrál v uplynulém týdnu na koncertě jejích členů. Pražskému obecenstvu není neznámý, s filharmoniky účinkoval na abonentních koncertech a v předcovidovém období byl také hostem Českého spolku pro komorní hudbu.

Tamestit je dnes prominentní osobností interpretačního umění. A protože klasické violové literatury je poskrovnu, v jeho repertoáru převládá hudba 20. století a tvorba současných skladatelů. Moderní kompozice v něm totiž mají sólistu, který až po okraj naplňuje všechny myslitelné možnosti violové hry. Proto v jeho repertoáru nemůže chybět jedno z klíčových děl komponovaných pro violu ve druhé polovině dvacátého století – Koncert pro violu a orchestr Alfreda Schnittkeho (1934–1998). Schnittkeho skladatelský odkaz – přes stále vyšší frekvenci uvádění na koncertních pódiích – ještě stále nezastává místo, které si svým významem zasluhuje. Autor – německý Žid žijící až do roku 1991 v Sovětském svazu – se ve svém díle po celý život potýkal se základním problémem identity. Po matce Němcem mezi Rusy, po otci Židem mezi Němci a katolíkem v převážně pravoslavném prostředí! Všechny tyto aspekty, tak jedinečné a originální, přispěly ke Schnittkeho hudební polystylovosti, formovaly jeho tvůrčí projev. Různé styly hudební historie s jejich prvky proměňuje a vkládá do své hudební řeči, přičemž vytváří vlastní styl a poetiku. Ve třívětém, převážně temně laděném a hluboce osobním Violovém koncertě Schnittke vynechává skupinu prvních i druhých houslí, zato posiluje instrumentaci o harfu, klavír, cembalo a celestu a bohatou skupinu bicích včetně zvonů. Přitom extrémně náročný sólový part nenese ani stopy nástrojové exhibice, ale v propojení s orchestrem poskytuje výjimečně závažnou, niternou výpověď maximální výrazové síly. Tamestit v ideálním myšlenkovém propojení s dirigentem vložil do své interpretace v kantabilních pasážích tolik emocionální hloubky a v dramatických tolik brilantní a různorodé techniky, že publikum vyprodané Dvořákovy síně ani nedýchalo.

Po přestávce pak obecenstvo s napjatým očekáváním přivítalo mladého dirigenta k interpretaci Symfonie č. 1 D dur Gustava Mahlera. Už ze spolupráce ve skladbě Schnittkeho jsme poznali, že u pultu orchestru stojí zcela komplexní, všestranně muzikální a po profesní stránce perfektně vybavená hudební osobnost, jejíž nepostižitelné fluidum vyzařuje do orchestru i do koncertního sálu. Není obvyklé, aby interpret podobně nízkého věku se hned na začátku kariéry zabýval složitým, filozoficky mnohotvárným a často rozporuplným odkazem geniálního symfonika. A přece lze dobře pochopit, že právě tyto mohutné formy, zvukové bohatství, charakter melodiky a harmonie v souvislosti Mahlerovou lidskou dimenzí lákají k uchopení a tlumočení. Klaus Mäkelä je takovým umělcem, který si tento záměr sebevědomě může dovolit a realizovat. Navíc je zajímavé, že Mahler komponoval svou Symfonii č. 1 ve věku zhruba 27 let; Mäkelä ji teď interpretoval jako rovněž sedmadvacetiletý. Česká fiharmonie je mahlerovský orchestr – právě postupně realizuje nahrávku kompletního cyklu jeho symfonií se svým šéfem – a všechny podněty a impulzy hostujícího dirigenta vnímala s plnou intenzitou. Krátce na začátku první věty jako by si orchestr ještě zvykal, ale pak už naplno rozvinul celé zvukové spektrum i barvitost partitury, kterou Mäkelä dokonale ovládal a prožíval. Klid a melancholickou atmosféru jara úvodní části střídala taneční věta se stylizací rakouského ländleru a dirigent v ní znamenitě postihl autorův smysl pro parodii a ironii inspirovaný dětskou kresbou včetně triviálního výrazu smutečního pochodu zvířat doprovázejících mrtvého myslivce. „Výkřik raněného srdce“ je Mahlerovým vysvětlením otevírajícím finálovou větu symfonie. Mäkelä stimuloval filharmoniky k po všech stránkách vynikajícímu výkonu, s maximální účinností a s plným osobním zaujetím gradoval v prudkých žesťových disonancích tematický materiál věty až k okázalému vrcholu. Festivalové publikum bouřilo nadšením a dirigent právem slavil triumfální úspěch.

*******

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská