„Vedle vizuálního dojmu, násobeného iluzionistickými kulisami, jimiž se prostor divadla výrazně prohlubuje, to bylo zejména akustické prostředí dřevěného interiéru, tedy dva faktory, které příznivý dojem z představení výrazně podpořily.“

„S dekoracemi se dobře pojily kostýmy Aleše Valáška, výtvarníka, jenž dovede umně propojit minulost s přítomností. Tomáš Ondřej Pilař nepojal svoji režii ve vztahu k barokní opeře jako striktně ortodoxní, barokní gestiku použil spíše náznakově, rovněž tak pracoval i choreograf Martin Šinták, jenž výstupy několika tanečníků podtrhl kolorit scény a náladu jednotlivých výstupů.“

„Korunovace se pod vedením zkušeného znalce tzv. poučené interpretace barokní hudby Vojtěcha Spurného hrála v neapolské verzi, tedy se dvěma cembaly. Komorní soubor tvořený členy plzeňského operního ansámblu se v optimálním akustickém prostředí zvukově velmi dobře prosadil.“

V pátek 12. května vystoupil operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla v rámci hudebního festivalu Musica Bayreuth v tamějším architektonicky skvostném Markraběcím operním divadle. Nebylo to poprvé. V roce 2018 tam uvedl Monteverdiho Orfea, o rok později Cherubiniho Médeu, v loňském roce Gluckovu Alcestu. Pro letošní pohostinské vystoupení padla volba na Monteverdiho Korunovaci Poppey, premiérovanou v plzeňském Velkém divadle 15. srpna 2020.

Festival Musica Bayreuth nabízí od dubna do června svým příznivcům celkem osmnáct koncertů, odehrávajících se podle žánrového zaměření na sedmi místech – kromě Markraběcího operního divadla v městském kostele, na nedalekém zámku Fantaisie, v muzeu spisovatele Jeana Paula, v bývalých kasárnách, v kulturním zařízení Reichshof a v sále Liebesbier. Markraběcí operní divadlo vystavěné v letech 1744–1748 a zapsané v roce 2012 do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO patří jako jedinečná památka barokní divadelní architektury k prostorům nejhonosnějším. Plzeňské Korunovaci předcházelo o týden dříve (5. a 6. května) dvojí uvedení opery L´Huomo italského skladatele Andrey Bernasconiho, na němž se podílel kolínský Ensemble 1700 pod vedením Dorothey Oberlingen. Tato opera je pro Bayreuth významná tím, že se podkladem jejího libreta stal francouzský text Vilemíny kněžny z Bayreuthu L´Homme, který pro potřeby skladatele do italštiny přeložil Luigi Stampiglia. Tímto slavnostním představením uctila hudebně a umělecky nadaná mecenáška v roce 1754 návštěvu svého bratra, pruského krále Bedřicha II.

Pro plzeňské umělce bylo bayreuthské uvedení jisté novum. Zatímco představení v Plzni se odehrávala na scéně Petra Vítka, v Markraběcím operním divadle na účinkující čekala replika původní dekorace Carla Bibieny, syna stavitele tohoto divadla, Guiseppe Galliho. (Pro informaci dodejme, že podnětem ke stavbě tohoto barokního divadla, jehož předlohou se pro Galliho staly operní dómy ve Vídni a v Drážďanech, byla v roce 1748 svatba Vilemíniny jediné dcery Alžběty Sofie s vévodou Evženem Würtenberským.) Vedle vizuálního dojmu, násobeného iluzionistickými kulisami, jimiž se prostor divadla výrazně prohlubuje, to bylo zejména akustické prostředí dřevěného interiéru, tedy dva faktory, které příznivý dojem z představení výrazně podpořily. S dekoracemi se dobře pojily kostýmy Aleše Valáška, výtvarníka, jenž dovede umně propojit minulost s přítomností. Tomáš Ondřej Pilař nepojal svoji režii ve vztahu k barokní opeře jako striktně ortodoxní, barokní gestiku použil spíše náznakově, rovněž tak pracoval i choreograf Martin Šinták, jenž výstupy několika tanečníků podtrhl kolorit scény a náladu jednotlivých výstupů. Dřevěnému interiéru a riziku stále hrozícího požáru – které je nápadné už jen početným zastoupením požárníků v zákulisí – se inscenátoři dobře přizpůsobili proměnami barev světelného designu. Otevřený oheň na scéně, který si Plzeň mohla dovolit doma, nahradily rudě nasvícené dekorace znázorňující v závěru opery požár Říma.

Korunovace se pod vedením zkušeného znalce tzv. poučené interpretace barokní hudby Vojtěcha Spurného hrála v neapolské verzi, tedy se dvěma cembaly v podání Spurného a Ondřeje Bernovského. Komorní soubor, tvořený členy plzeňského operního souboru – primáriem Martinem Kosem, Renatou Klimešovou (housle), Jaroslavou Kaplanovou (viola), Hanou Vítkovou (violoncello), Romanem Gaudynem (bicí) a vedle nich jako hostem Richardem Závadou (loutna, barokní kytara) – se v optimálním akustickém prostředí zvukově velmi dobře prosadil. Poctivou práci zde odvedli oba interpreti průběžného basu – Hana Vítková a Richard Závada.

Na plakátech, a to zřejmě z reklamních důvodů, se vedle názvu titulu objevilo i jméno mezzosopranistky Barbory Nunes-Cambraia (Octavia), která roli nastudovala zřejmě speciálně pro toto pohostinské vystoupení. Její mezzosoprán disponuje velkým rozsahem, lahodnou barvou a flexibilitou, což ji dobře předurčuje pro interpretaci právě Monteverdiho hudby. Zpěvaččin výkon patřil vskutku k nejvýraznějším. Svým rolím dobře dostáli také oba hlavní protagonisté – Lucie Kaňková (Poppea) a Vojtěch Pelka (Nero), a to jak intonační čistotou, tak použitím širší škály výrazových prostředků, než jak tomu bylo před třemi lety v plzeňské premiéře. Závěrečný a také jediný duet Pur ti miro vyzněl v příkladné čistotě projevu.

Zesílený potlesk při děkovačce jasně naznačil, že sympatie diváků patřily profondnímu basu i důstojnému stoickému vzezření Josefa Kovačiče (Seneca) a falzetovému tenoru Tomáše Kořínka (Arnalta). Vkusně zahraná role „en travesti“ vždy rozptýlí pozornost diváků, což se stalo i tentokrát. U plzeňského publika oblíbený tenorista jako jediný sklidil potlesk na otevřené scéně. Výkon Bedřicha Léviho (Ottone) rostl s průběhem představení, po nevýrazném začátku se i tento talentovaný kontratenorista rozezpíval ke zdařilému výkonu.

Množství další rolí vedlo inscenátory k jejich zdvojování. Tímto ekonomicky motivovaným krokem trpí nejen divák, ale i samotní představitelé. Z představitelek menších rolí bych ráda připomněla sopranistky Karolínu Janů a Andreu Frídovou, které mají pro interpretaci staré hudby dobré předpoklady.

Převážně mladí interpreti přispěli k dobrému jménu českého interpretačního umění. Osobně bych si u Monteverdiho sice dokázala představit bohatší ornamentiku a účinné zapojení prudce se střídajících afektů, což dělá raně barokní hudbu unikátní, nicméně moje pocity a vkus patří zřejmě již minulému století.

Foto: Bayreuth.media