„Sólista, který hrál na starý český nástroj z konce 19. století, neznámého mistra, bral za srdce krásnými piany, klenutými legátovými frázemi a bezpečnou virtuozitou. Jeho nástroj ho však zvukově nepustil do takového forte, aby zvukově stačil orchestru v entusiasmu plného zvuku.“

„Zsoltu Hamarovi až postupně došlo, že by bylo zajímavé oba tyto velikány nějak lépe porovnat a postavit tak most mezi hudbou slovanskou a uherskou. A ukázat jejich vzájemné paralely a východiska. Zdá se, že k této myšlence dirigent dozrál až poté, co byl vytištěn program, a dokonce i poté, co začal koncert.“

„Opakoval se Brahmsův Uherský tanec č. 5 a tentokrát už bez zábran, s rubaty, s pomalou lassa nabitou vášnivostí a postupně se rozvíjející friskou, rychlou částí; rytmem, který přivedl publikum do varu. Dirigent zde mohl předvést samý prazáklad své národní kultury, což se mu zcela podařilo a nadšení publika i orchestru se přenášelo na obě strany sálu.“

Moravská filharmonie Olomouc připravila neobvyklý malý festival. Ve třech dnech, od pátku 12. května do neděle 14. května, představuje aktivity orchestru, které nejsou všeobecně známé. Pod patronací svého šéfdirigenta Zsolta Hamara uvádí nejen orchestrální program, ale i další zajímavosti. Na zahajovacím večeru 12. května se představil koncertní mistr violoncell, Vilém Petras, jako sólista v Koncertu pro violoncello a orchestr h moll Antonína Dvořáka a srovnání Slovanských a Uherských tanců a zvedl tím posluchače ze sedadel.

V dalších dnech budou realizovány akce jako například „Mládí vpřed!“, což znamená vystoupení nejlepších posluchačů Konzervatoře evangelické akademie, nebo Filharmonický salón pod podivným jménem „Crème de la crème“, na kterém se představí hned tři komorní soubory. Dechové trio, Brass Quintet, či Moravia Quintet jsou uskupení složená z hudebníků filharmonie. Na kus řeči s filharmoniky zve moderátor a publicista Jiří Vejvoda a Skvosty české vokální hudby přednese legendární pěvecký sbor Žerotín. Otcem myšlenky takto propagovat Moravskou filharmonii je její současný šéfdirigent Zsolt Hamar, který některé koncerty rovněž diriguje.

Tak tomu bylo i při slavnostním zahájení v sále olomoucké Reduty v pátek 12. května. Zcela vyprodaný sál přivítal nejprve sólistu, koncertního mistra, violoncellistu Viléma Petrase a sálem zazněl legendární Koncert pro violoncello a orchestr h moll op.104 Antonína Dvořáka. Dirigent si pohrál s dynamikou i rytmizací, hýčkal něžná piana, rozehrával romantizující části, pouštěl orchestr do acceleranda a vrcholil ve fortissimu. Sólista, který hrál na starý český nástroj z konce 19. století, neznámého mistra, bral za srdce krásnými piany, klenutými legátovými frázemi a bezpečnou virtuozitou. Jeho nástroj ho však zvukově nepustil do takového forte, aby zvukově stačil orchestru v entusiasmu plného zvuku. To však sólistu nijak nevykolejilo a přizpůsoboval chytře styl hry možnostem svého nástroje. První věta Allegro zaujala hned zpočátku hutností a tajuplností zvuku, krásnými vstupy lesního rohu Radka Malého a klarinetu Lukáše Brody, druhou větu Adagio ma non troppo zahájilo měkké sólo klarinetu, které převzalo violoncello a následně líbezná flétna Elišky Honkové a svítivý hoboj Jana Kučery. Dokonale sladěné hornové trio vzalo za srdce měkkostí a barvou souhry a violoncello dozpívalo svůj part do klidného piana. Poslední větu Finale. Allegro moderato zahájil orchestr z nízké dynamiky pochodovým tempem do forte a uvedl violoncello do virtuózního vítězného vstupu, korunovaného žesti. Cello vedlo dialog s klarinetem; vzápětí zas sólista prokázal svoji virtuozitu i smysl pro krásu melodiky. Dalším dialogem bylo hraní společné s prvními houslemi, které hrál primárius filharmonie Patrik Sedlář zářivým tónem. Závěrečná sekvence se z pianissima rychle vzedmula do vítězného závěru a donutila posluchače se zvednout ze židlí k nadšenému potlesku.

Druhá polovina koncertu patřila tancům. Program sliboval výběr z Uherských tanců Johannesa Brahmse a Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Dva vrstevníci, kteří měli podobné umělecké cítění a kteří věděli, jaké bohatství se skrývá v lidové hudbě. Zsoltu Hamarovi až postupně došlo, že by bylo zajímavé, oba tyto velikány nějak lépe porovnat a postavit tak most mezi hudbou slovanskou a uherskou. A ukázat jejich vzájemné paralely a východiska. Zdá se, že k této myšlence dirigent dozrál až poté, co byl vytištěn program, a dokonce i poté, co koncert začal, neboť k publiku se informace dostala až od dirigenta z pódia a v angličtině. Zde upřesnil jen ideu; co se vlastně v té které chvíli hraje, musel posluchač poznat sám. Snad dokázali posluchači rozpoznat, kdy je to Dvořák a kdy Brahms; zda rozklíčovali i jednotlivé tance, kdo ví. Nicméně všem tancům dal dirigent jiskřivý náboj, uherské měly ještě navíc větší tempové kontrasty a napětí. Vše zahájil Dvořákův Slovanský tanec č. 1, furiant, který vířil a bouřil a zkoušel, co vydrží posluchač i akustika sálu. V posledním Brahmsově Uherském tanci č. 5 Allegro g moll se dirigent zcela poddal nejen hudbě, ale dovolil si i malou legraci, kdy smyčce před poslední frází držely slabý tón, zatímco dirigent předstíral, že se ztratil v partituře. Následný nečekaný vpád orchestru ukončil tanec s furiantskou energií. Posledním číslem byl Dvořákův Slovanský tanec č. 8 Presto g moll, furiant. Krásné flétnové sólo patřilo Petru Hladíkovi a pak už se tanec ve vybičovaném tempu hnal do finále. Publikum bouřilo a přídavek na sebe nenechal dlouho čekat. Opakoval se Brahmsův Uherský tanec č. 5 a tentokrát už bez zábran, s rubaty, s pomalou lassa nabitou vášnivostí a postupně se rozvíjející friskou, rychlou částí; rytmem, který přivedl publikum do varu. Dirigent zde mohl předvést samý prazáklad své národní kultury, což se mu zcela podařilo a nadšení publika i orchestru se přenášelo na obě strany sálu.

První koncert festivalu Moravská filharmonie Open se vydařil a mnohé ze zúčastněných navnadil i k účasti na dalším programu. Víkend vyplněný hudbou může být skutečně dobrou volbou, jak strávit čas společně s rodinou a blíž poznat hudebníky, kteří spolu se svojí filharmonií přinášejí obyvatelům i návštěvníkům města Olomouce krásnou hudbu a spolu s ní krásné zážitky.

Foto: Daniel Schulz