„Má vlast byla imaginativní, lyrická a roztančená, vyprecizovaná do ryze hudebních obrazů, které jako by doprovázely tušenou a možnou „operní“ vizualizaci.“

„Pouštěl se místy do výrazně rychlejších, až hraničních temp. Na druhou stranu však inicioval a vyžadoval neméně osobitá zpomalení, vroucná a šťastná, s velkou emocionální intenzitou.“

„Charakteristické jsou ale naopak i jeho doširoka a do výšky rozpažené ruce v okamžicích vyjadřujících v hudbě štěstí. Našel jich u Smetany ten večer hodně.“

Velký okamžik pro Tomáše Hanuse a pro orchestr Velšské národní opery, kterému už sedmým rokem šéfuje – zahájení festivalu Pražské jaro. Páteční koncert v Obecním domě dal jasně najevo, že Smetanova Má vlast se dá každým rokem hrát a poslouchat trochu jinak, v tomto případě dokonce dost jinak. Málokterý dirigent má na toto mimořádné dílo tak jasný a nekompromisně osobní názor. Tomáš Hanus cítí cyklus šesti symfonických básní kontrastně, barvitě, až operně, ale zároveň upřímně vroucně. Dal mu nevídanou energii, svěžest a napínavost, náboj, který odstranil patos ve prospěch radostnosti – ne nepodobné té z Prodané nevěsty.

Orchestr Velšské národní opery z Cardiffu má k české hudbě blízko nejen díky svému současnému českému šéfdirigentovi, ale i z minulosti. Pět let tam ve stejné funkci působil na přelomu osmdesátých a devadesátých let Charles Mackerras, Talichův žák a znalec a propagátor české hudby. Stejně jako byl v úvodu Pražského jara hostem v roce 1993 Royal Liverpool Philharmonic Orchestra s šéfdirigentem Liborem Peškem, a stejně jako na festivalu hostoval BBC Symphony Orchestra se svým tehdejším šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem, i když ne s Mou vlastí, přišla nyní logicky řada na další britské těleso – Welsh National Opera Orchestra s Tomášem Hanusem. V kompaktním, jasně názorově usazeném provedení Smetanovy Mé vlasti bylo cítit, že jsou na sebe zvyklí. Třiapadesátiletý zkušený a poctivý umělec, mezinárodně nenápadně úspěšný, někdejší první Bělohlávkův žák, své muzikanty nešetřil. Pouštěl se místy do výrazně rychlejších, až hraničních temp. Na druhou stranu však inicioval a vyžadoval neméně osobitá zpomalení, vroucná a šťastná, s velkou emocionální intenzitou. Muzicírovali společně s až operní barvitostí, vzbuzující vizuální představy.

Šlo o provedení, které nezanechává vzpomínku na to, co se případně stoprocentně hráčsky nepodařilo, ale naopak na sto procent usazuje do paměti jedinečnost vyslechnutého interpretačního názoru – vzrušující a poutavou výslednou znějící podobu důvěrně známého díla, upřímnou, v mnohém novou.

V každé z básní dokázal dirigent vyhmátnout velké tempové a výrazové kontrasty, a to v obou rozměrech, v celcích i v detailech. Partituru vypracoval s tělesem do podrobné artikulace, do výmluvně hovořících a vyslovovaných hudebních frází, do současně znějících rozdílně modelovaných pásem. Aniž by zamlžoval programnost Smetanovy hudby, byl cítit Hanusův důraz na hudební strukturu a hlavně na proměnlivost nálad a výjevů. Tato Má vlast byla imaginativní, lyrická a roztančená, vyprecizovaná do ryze hudebních obrazů, které jako by doprovázely tušenou a možnou „operní“ vizualizaci. Přes vyhroceně, možná pro někoho až kontroverzně vybičovaná tempa na některých místech byl díky prožitým pozastavením výsledný čas provedení spíše delší, než bývá průměr.

Vyšehrad od mimořádně zřetelně a zněle znějících harfových akordů strmě vygradoval, aby se jinde rozezpíval, upadl do zkázy a v závěru neuvěřitelně zpomalil. Obrovsky vyklenutý oblouk. Vltava s rychlou polkou a intenzivním espressivem, s krásně slyšitelnými protihlasy, kulminovala v ohnivém tempu, ale vytrácela se nekonečně krásně a pomalu do ticha. Šárka byla mimořádně plastická, epicky názorná jako nějaká operní scéna, vymalovaná do detailů, na rozhodujícím místě pozastavená a dovedená pak efektním tempem do strhující tečky. Báseň Z českých luhů a hájů měla bukolická i nádherně roztančená místa, vroucnou velkolepost i měkkost lesních rohů. Málokdo prokáže tak jasný a přehledný názor na to, jak se popasovat s její formou. Vyšel z toho důvěrně známý Smetana, ten, který umí tak vynalézavě pracovat s motivy a tématy, i ten, který dovede hudebně tak zajímavě strukturovat operní děj. Tábor potom neupozaďoval patos husitského chorálu, ale přesto to nebyla jen nějaká prázdná monumentálnost, ale opět především výrazně strukturovaná hudební kontrastnost s rychlými úseky a lyrickými epizodami, se vzrušujícími detaily a napínavými okamžiky. Uvolněná bukolická scéna v Blaníku, vzdušně začínající pochod, závěrečné accelerando a hlavně radostně a rázně vygradovaná pointa celého cyklu byla až překvapivě osobitým řešením. Na významu a slavnostnosti to však Mé vlasti nic neubralo. Orchestr hrál po celý večer věrně a ochotně, naplno. I když třeba s nějakými ne tak podstatnými pochybeními a s limity v měkkosti, tak v až dojemném spojení se svým šéfdirigentem dodal výrazu Smetanovy hudby jedinečnou zajímavost.

Tomáš Hanus diriguje návodně, názorně a zřetelně, naléhavě, někdy až vášnivě, je typem umělce, který nezáměrně pomáhá publiku svými gesty vnímat hudbu. Pokládá se do hudby bez sebestylizace, tak, jak ji cítí a jak ji od hráčů potřebuje slyšet. Podrobně s muzikanty, často nakloněn k nim, komunikuje. Charakteristické jsou ale naopak i jeho doširoka a do výšky rozpažené ruce v okamžicích vyjadřujících v hudbě štěstí. Našel jich u Smetany ten večer hodně.

Rámec zahajovacího koncertu byl po letech pozitivně slavnostní. V lóži byl totiž přítomen prezidentský pár, přivítaný do fanfár dlouhým potleskem. A Hanusovo pojetí Mé vlasti předznamenala vlastně už i hymna: osobní, neokázalá, rozezpívaná.

*******

————

Rozhovor s Tomášem Hanusem o Mé vlasti čtěte zde: Tomáš Hanus: Při silné interpretaci mohou docházet slova

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská, Ivan Malý