„Mozartovo Requiem zvolila dramaturgie pro tento vzpomínkový večer na paměť koncertu, který se zde konal 14. dubna 1878. Podle informací v programu večera ho tehdy prosadil Leoš Janáček, který celý koncert dirigoval.“

„Mozart a Vranický, dva hudebníci, o jejichž přátelství se toho příliš neví, na rozdíl od smyšleného rivalství mezi Mozartem a Salierim. Dějiny si žádají skandály, ale tady šlo o vzájemnou spolupráci a přátelské porozumění.“

„Sbor zněl vyváženě a precizně, zejména v polyfonních částech, soprány byly zvonivé, přesto měkké, alty a tenoři měli hutný zvuk a basy byly úderné a společně s orchestrem vytvářeli zvukově strukturovaný a kompaktní zvuk.“

Oslavy 150 let otevření Besedního domu v Brně pokračovaly pátým abonentním koncertem v řadě s názvem Filharmonie doma. Ve čtvrtek 11. května zaznělo v sále Besedního domu Requiem Wolfganga Amadea Mozarta, Filharmonii Brno vedl dirigent Robert Kružík. Repríza je naplánována na pátek 12. května. Zpívali sólisté Romana Kružíková, Monika Jägerová, Ondřej Koplík a Martin Gurbaľ a Český filharmonický sbor Brno, vedený sbormistrem Petrem Fialou. Před tím ještě zazněla Symfonie D dur Pavla Vranického.

Mozart a Vranický, dva hudebníci, o jejichž přátelství se toho příliš neví, na rozdíl od smyšleného rivalství mezi Mozartem a Salierim. Dějiny si žádají skandály, ale tady šlo o vzájemnou spolupráci a přátelské porozumění. Přesto se rodák z Nové Říše Pavel Vranický nedočkal takové popularity, jakou by si zasloužil, přestože za svého působení ve Vídni ve funkci hudebního ředitele vídeňských dvorních divadel vytvořil řadu tehdy oblíbených singspielů, mnoho symfonií a dalších hudebních opusů.

Je proto přirozené, že koncertní večer v Besedním domě byl zahájen právě Symfonií D dur op. 16, č. 3 Pavla Vranického. Překvapila hned v první větě Allegro dramatičností výrazu a hutností instrumentace, smyčcový orchestr zněl plně a sametově, doplněný o dřevěné dechové nástroje a dva lesní rohy. Druhá věta Adagio non troppo přinesla líbeznou, melancholickou melodii, kterou si předávaly jednotlivé nástrojové skupiny. Třetí, poslední věta Finale, presto, vyzněla optimisticky, s vycizelovaným výrazem, krásnými echy a půvabnými barevnými tématy a vyvrcholila do vítězného fortissima.

Večer byl koncipován bez přestávky, což bylo pro mnohé návštěvníky překvapení. Jen po malé výměně hudebníků a po nástupu zpěváků ihned začala stěžejní část večera. Requiem KV 626 Wolfganga Amadea Mozarta. I zde došlo k překvapení, neboť místo plánovaného basisty Jaromíra Noska, který onemocněl, nastoupil Martin Gurbaľ.

Mozartovo Requiem zvolila dramaturgie pro tento vzpomínkový večer na paměť koncertu, který se zde konal 14. dubna 1878. Podle informací v programu večera ho tehdy prosadil Leoš Janáček, který celý koncert dirigoval a přizval ke spolupráci dva pražské umělce, sopranistku sl. z Ehrenbergů, členku královského zemského divadla českého v Praze, a basistu Karla Čecha, člena téhož divadla. Alt zpívala pí. Emilie Bustiniová a tenoristou byl p. Paul, člen městského divadla v Brně. Vše za „spoluúčinkování P.T. ctěných hudebních ochotníků brněnských“. Koncert provedla Beseda Brněnská za řízení „p. prof. Lva Janáčka“. Účinkoval prý tehdy 80členný sbor a více než 80členný orchestr a podle dobových pramenů už tehdy pódium nestačilo a muselo se nastavit. A tak se to provozuje při každém koncertě dodnes. Jen dirigent dnes nemusí přispívat na konání koncertu patnácti zlatými, jak to učinil Leoš Janáček, stejně jako jeho spoluorganizátorka, klavíristka Amálie Wickenhauserová. Stejně jako tehdy byl ovšem koncert vyprodaný. Tentokrát se koná ještě jedno provedení, a to v pátek 12. května 2023.

Celý večer se proud Mozartovy hudby linul přirozeně a hladil po duši. Orchestr vedený Robertem Kružíkem měl v postupně narůstajících kantabilních plochách mohutný volumen, což je – když uvážíme, že obsazení orchestru je dost úsporné; vedle smyčcového orchestru hrály jen tři trombony, fagoty, klarinet a anglický roh – vcelku překvapivé.

Sbor zněl vyváženě a precizně, zejména v polyfonních částech, soprány byly zvonivé, přesto měkké, alty a tenoři měli hutný zvuk a basy byly úderné a společně s orchestrem vytvářeli zvukově strukturovaný a kompaktní zvuk. Soprán Romany Kružíkové byl jemný a zvonivý, i když poněkud ostýchavý, altová sóla Moniky Jägerové byla pevná a sametová, bas Martina Gurbaľa byl hutný a barevný. Jen výkon tenoristy Ondřeje Koplíka byl poněkud dynamicky upozaděný; interpret působil viditelně unaveně, snad indispozice? Celkově kvartet sólistů působil barevně nesourodě.

Nejlépe proto vyzněly části sborové, zejména v částech Kyrie eleison, s přirozeně plynoucí fugou, upoutalo pevné Dies irae, ukončené mohutným fortissimem, ohromovala Tuba mirum díky pevnému basovému sólu Martina Gurbaľa i zvučnému a intonačně jistému trombonovému sólu Jakuba Pavluše. Tajuplně vyznělo Confutatis maledictis díky údernému mužskému sboru i něžným pianům žen. Krásné Domine Jesu Christe bylo přispěním jásavých sopránů, dobře znějícího sólového kvartetu a společného fugatového velebného závěru. Sanctus i Benedictus byly mohutné a vyvážené, Agnus Dei nadýchané s něžnými piany. Poslední Lux aeterna spěchalo do efektní fugy a závěrečného fortissima.

Dirigent Robert Kružík dokázal celý složitý hudební mechanismus precizovat a vytvořit velké a působivé hudební plochy, které měly napětí a ústily do efektních vrcholů. Filharmonie Brno spolu s Českým filharmonickým sborem Brno prokázali svoji profesionální vytříbenost a logickou sounáležitost. Byl to opět jeden z večerů, ve kterém se organicky snoubila technická vycizelovanost s uměleckou erudicí.

*******

Foto: Dag Markl