„Barbora Jirsová a Vilém Jirsa jsou příkladem toho, že pro lásku k hudbě nemusíte pocházet z hudební rodiny.“

„Eliška Kukalová, jedna ze tří účinkujících sourozenců Kukalových, zahrála Cikánské melodie obdivuhodně.“

„Operní recitál Daniela Klánského byl bonbonkem večera.“

Kde jsou ty doby, kdy se v rodinách muzicírovalo. Dnes se místo toho pustí CD nebo MP3, případně chytrý telefon. A přesto jsou rodiny, kde se pěstuje hudba a sourozenci společně hrávají. Už minule (Apoteóza smyčců) jsem psal o skvělé dramaturgii letošního festivalu Svátky hudby. Tu potvrdil i koncert 19. února 2019 nazvaný Bratři a sestry. Ukázalo se, že to s tím rodinným muzicírováním nemusí být až tak špatné a že ho neprovozují jen děti hudebníků. I když rodinné hudební zázemí může hrát významnou roli ve směřování potomků. Kukalovi i Klánští jsou toho perfektním příkladem.

Koncert zahájili Barbora Jirsová a Vilém Jirsa. Oba sourozenci jsou dokladem toho, že k vypěstování lásky k hudbě nemusíte pocházet z hudební rodiny a také že nemusíte žít ve velkém městě, pokud natrefíte na skvělého učitele na základní umělecké škole. Jirsovi pocházejí z Náchoda, kde je hře na housle učí Ladislav Michal. Jejich rodiče, ač oba technici, je ve studiu podporují a poctivě s nimi objíždějí různé soutěže, jako je Kocianova houslová soutěž, mezinárodní soutěž J. Micky nebo Talents for Europe. Barbora i Vilém se také pravidelně zúčastňují Akademie Václava Hudečka v Luhačovicích. A poněvadž dvanáctiletý Vilém Jirsa ve své kategorii vyhrál, vybral ho i s jeho sestrou Václav Hudeček na úvod koncertu. Připravili si Sonátu pro dvoje housle F dur č. 4 od Jeana-Marie Leclaira, o němž jsme už detailněji psali ve zmiňované předchozí recenzi. Sonáta F dur patří k jeho chrámovým sonátám a je vyrovnaného typu. Přestože ke hře na housle přivedla svého bratra Barbora, ten se ukázal jako talentovanější, což se projevilo i v uvedené skladbě. Přes jejich mládí byla hra obou sourozenců technicky dobrá a dynamicky přímo výborná.

Sonátu G dur od Wolfanga Amadea Mozarta si přišel zahrát sám Václav Hudeček. Protože je jedináček, za sourozence zaskočil za klavírem Lukáš Klánský, který doprovodil i všechny další účinkující. Hudečkova vysoká interpretační úroveň je známa, mile překvapil Lukáš Klánský, který mu byl rovnocenným partnerem.

Pak nastoupila rodina Kukalova, reprezentovaná všemi třemi dětmi hudebního skladatele a dirigenta Ondřeje Kukala. Jako první se představil nejstarší syn, Jiří Kukal, kontratenorista, v árii Richarda I. ze stejnojmenné opery Georga Friedricha Händela. Händel napsal tuto operu při příležitosti intronizace Jiřího II. na anglický trůn a jejím obsahem je oslava vítězství Richarda Lví srdce. Opera byla i Händelovým poděkováním za udělení britského občanství a třetí operou, kterou psal přímo pro hlas slavného italského kastráta Senesina (vlastním jménem Francesco Bernardi). Jiří Kukal má za sebou celou řadu mistrovských kurzů i úspěchů v soutěžích. Jeho kontratenor je lehký a jasný, má zajímavou barvu a dostatečnou sílu. Árie Richarda je plná technických fines, které Jiří Kukal zvládal dobře.

Mladší bratr Jiřího, Jan Kukal, je baryton, takže si vybral Biblické písně Antonína Dvořáka, a to píseň č. 5 Bože! Bože! a píseň č. 9 Pozdvihuji očí svých k horám. Dvořák složil Biblické písně během pouhých tří týdnů v březnu 1894 v New Yorku. Sám si vybral texty z Knihy žalmů Bible kralické. Největší síla i úskalí Biblických písní není v technické náročnosti, je ve výrazu. Nelze je pouze „odzpívat“, musejí se niterně prožít. A Jan Kukal je skutečně prožíval.  Jeho baryton je hutný, znělý, intonačně bezchybný. Plně se to projevilo zvláště v druhé písni, kde přímo exceloval. Poprvé zazněl sálem bouřlivý potlesk a volání bravo. Nikoliv naposled. Čekaly nás totiž Cikánské melodie Pabla de Sarasate v provedení dvacetileté Elišky Kukalové. Cikánské melodie patří k těm skladbám, které měly okamžitý úspěch. Od prvního uvedení v roce 1904 trvale prověřují technickou zdatnost houslistů (a nejen jich, pro svůj nástroj si je upravil například i kontrabasista Edgar Meyer) na pódiích celého světa. Technickou zdatností Eliška Kukalová oplývá. Její intonační jistota levé ruky i v těch nejobtížnějších pasážích byla obdivuhodná, smykové finesy zvládala bez jediné chybičky.  Eliška prokázala, že její mnohá vítězství v soutěžích nebyla náhodná. Po posledním tónu obecenstvo bouřilo nadšením.

Po přestávce nastoupila rodina Klánských. Tatínek Ivan Klánský s chotí tentokrát zasedli v hledišti, na jevišti už byl Lukáš, aby doprovodil ostatní sourozence. Vystoupit nemohl nejstarší syn, Vladimír, který jako zástupce koncertního mistra prvních houslí SOČRu musel plnit své orchestrální povinnosti, jinak se na pódiu vystřídala celá rodina, pěkně podle data narození. První přišel Adam Klánský, osmnáctiletý student violoncella na Pražské konzervatoři. Přednesl Pezzo Capriccioso Petra Iljiče Čajkovského. Tuto malou hříčku napsal skladatel během jednoho týdne a pohrál si v ní především s obměnou témat. To nic nemění na skutečnosti, že je technicky náročná. Adam má přes své mládí obdivuhodné portfolio úspěchů v mezinárodních soutěžích (Paříž, Liezen, Várpalota, Poreč, Talents of Europe v Dolnom Kubíne) a svou virtuozitu prokázal i tentokrát. Jeho violoncello mělo krásný zpěvný tón, potěšila mne jeho glissanda a dlouhé tahy smyčce.

Na pódiu Adama vystřídala nejmladší z dětí a jediná dcera v rodině Klánských, teprve patnáctiletá Klára Klánská. Připravila Salut d´Amour anglického skladatele Edwarda Elgara, překrásnou skladbu, kterou zamilovaný skladatel psal pro svou budoucí ženu, Caroline Alici Robertsovou. Autorova zamilovanost ze skladby přímo čiší, však také úspěch byl fenomenální a skladba oběhla salóny celého světa. Jak by se neměla líbit i mladé české houslistce, která ji přednesla s něžností, aniž by rezignovala na ostrá staccata i tvrdá fortissima. Jako druhou skladbu zahrála virtuózní miniaturu Banjo and Fiddle amerického skladatele Williama Krolla. Kroll nezapře inspiraci lidovou americkou hudbou. Přestože napsal desítky skladeb, přežila ho jen tato jediná. Je to díky temperamentu skladby, která evokuje  tancovačku někde na americkém Západě, ale přitom vyžaduje brilantní houslovou techniku. Klára Klánská ji přednesla s razancí a nadšením, které se přeneslo i na publikum. Na pódium se pak vrátil její bratr Adam, aby spolu přednesli Etudu facile Bohuslava Martinů. Protože ji Martinů napsal pro dvoje housle, Klánští si ji transponovali pro housle a violoncello. Martinů své snadné etudy psal především ke studijním účelům, ukázalo se ale, že v podání sourozeneckého dua skladba snese i přísná koncertantní měřítka. A protože nejen studiem a cvičením živ je mladý umělec, Klára i Adam si ještě nakonec pro radost svou i publika zahráli Tango uruguayského skladatele Gerarda Matóse Rodrigueze. Rodriguez napsal písňový cyklus i hudbu k divadelním hrám, proslavila ho však právě tanga. Kromě La Cumparsity, údajně nejslavnějšího tanga všech dob, jich napsal přes stovku. V podání Kláry a Adama Klánských to bylo tango a přitom i krásná „klasická“ hudba.

Bonbónkem večera byl recitál nejmladšího z bratrů, Daniela Klánského. Uvedl dvě árie z oper Bedřicha Smetany. Za klavírního doprovodu zazněla árie Voka „Jen jediná mě ženy krásná tvář tak dojala“ z opery Čertova stěna následovaná árií Kaliny „Jsem žebrák“ z opery Tajemství. Přednes obou byl výborný, s velmi dobrou tvorbou tónů a s pěknou výslovností. Zvláště árie Kaliny byla skvělá. Na závěr si okouzlené publikum vyslechlo árii Hraběte z opery Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta. V Danielu Klánském nám roste skvělý baryton – a poněvadž se stále ještě zdokonaluje na HAMU u prof. Magdaleny Hajóssyové, dá se předpokládat jeho další růst.

Nevím, zda si sourozenci takhle někdy v neděli odpoledne společně zahrají. Na pódiu Pražské konzervatoře jim to ale v úterý večer skvěle ladilo. 

Foto: Kateřina Šubínová