„Kombinace dvou děl pro smyčce v takto úzkém sousedství je hraniční, ale nebezpečí z dlouhých ploch podobného zvuku se podařilo vyvážit.“

„Mendelssohn se poslouchal příjemně. Není to nijak osobitá hudba, ale je zajímavá tím, jak zůstává na pomezí stylů a epoch.“

„Sólista ve frázování krásně sledoval vývoj a směřování hudby a minuciézně vypracovával drobné kontrasty a malé protiklady.“

Alfred Schnittke, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Wolfgang Amadeus Mozart… a Jan Bartoš. Silná sestava osobností v programu Pražského komorního orchestru. Mladý pianista byl jeho magnetem a vrcholem. Přesto, že prostředí a akustika kostela svatých Šimona a Judy nejsou pro klasicistní klavírní koncert ani případné, ani ideální.

Pražský komorní orchestr, tradičně bez dirigenta, vedený tedy koncertním mistrem Leošem Čepickým, hraje nyní v barokně vyzdobeném kostele – v této síni provozované Symfonickým orchestrem hlavního městy Prahy FOK – v rámci svého abonmá pravidelně. Pro úterní koncert 19. 2. zvolil pouhé smyčcové obsazení. A logicky umístil Mozartův Klavírní koncert A dur na vrchol večera, až po přestávce, jakkoli to nebývá v orchestrálních programech obvyklé. Tady však nešlo o symfonický program. Už první polovina byla komorní. Kombinace dvou děl pro nevelký smyčcový orchestr postavených do takto úzkého sousedství, jak se stalo, je hraničním řešením. Podařilo se nicméně vyvážit nebezpečí z příliš dlouhých ploch podobného zvuku přece jen rozdílným původem a stylem obou děl a učinit z dané sestavy skladeb zajímavé a soustředěné setkání s hudbou, která nepatří do jasně vymezených mantinelů. Schnittkeho Suita ve starém slohu není totiž jednoznačně ani pseudobarokní nebo neobarokní, ani soudobá; osciluje trochu dráždivě, trochu bezzubě někde mezi. A Mendelssohnova Smyčcová symfonie č. 8 není ani jasně romantická, ani klasicistní – také se pohybuje na pomezí.

V tištěném programu nebylo ke skladbám ani slovo, což už je dnes přece jen trochu mimo obvyklý standard. Stojí proto alespoň dodatečně za připomenutí, že Schnittkeho šestivětá suita z roku 1973 (Pastorale – Balet – Menuet – Fuga – Pantomima – Coda. Fuga), v původním znění pro housle a klavír, je koláží sestavenou z jeho hudby k několika různým sovětským filmům. Od dětských animovaných, přes příhody jednoho zubaře až po sportovní dokument. Vůbec nejde o typického polystylového modernistu Schnittkeho, ale trochu o hříčku ano, i když jiného typu. A i když nejde o protějšek Prokofjevovy Klasické symfonie, tak by možná provedení, muzikantsky zaujatému a plnokrevnému, téměř barokně citovému, slušelo ještě o trochu víc pobaveného odstupu nebo povědomí o nenápadné rafinovanosti. Aniž by se nutně explicitně ozývaly nějaké archaismy, tělesu se pod vedením Leoše Čepického podařilo náladově vystihnout především quasi barokní pocit. První část zněla jak od Corelliho, druhá v tempu zdůrazňovala opakované motivy, třetí byla naopak ve volném tempu ozdobena sólem prvních houslí, čtvrtá přinesla plný zvuk a polyfonii, pátá zaujala pizzicaty… Snad se informace o vzniku a původu skladby alespoň k hráčům, když už ne k posluchačům, dostaly…

Seznam skladeb v odkazu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, které jsou stálou součástí světového repertoáru, začíná na rozdíl od většiny jiných autorů už u děl z jeho dětství a mládí. Často hraný smyčcový Oktet je dílem teprve šestnáctiletého mladíka. Předehru ke Snu noci svatojánské mimořádně nadaný hudebník napsal, když mu bylo sedmnáct. A dvanáct drobnějších symfonií pro smyčcové nástroje vznikalo dokonce ještě o tři roky dříve. Když ponecháme stranou vlivy bachovské, které se silně odrážejí v Mendelssohnově duchovní tvorbě, tak od samých počátků se v jeho hudbě mísí romantická fantazie s mozartovskou jasností a ekonomičností. V osmé ze symfonií, kterou PKO odehrál vestoje, naplno, dostatečně odlehčeně i dostatečně hutně, je tomu také tak. Poslouchá se příjemně. Není to nijak osobitá hudba, ale je zajímavá tím, jak zůstává na pomezí stylů a epoch, i tím, že není nijak dětsky neumělá.

Jan Bartoš vnesl do večerního programu nejen nový zvuk, ale také nové podněty. Klavírní koncert č. 12 A dur, podle Köchelova seznamu číslo 414, je oblíbeným a dostatečně často hraným dílem, jedním z prvních z doby po Mozartově přesídlení do Vídně a definitivním uměleckém osamostatnění. Jak jsme slyšeli – a sólista to tak opravdu dokázal předat – zralá kompozice, plná nových nápadů a neotřelých pokusů s formovým řešením, skladba hned s pěti autorovými kadencemi. Bartoš ji už natočil na CD – stejně jako nyní také ve verzi bez dechových nástrojů, jen se smyčci, na desce dokonce jen se smyčcovým kvartetem. Je to legitimní podoba, na koncertě ale takto smyčcově samozřejmě koncert zní trochu jako „jiná“ hudba; hoboje, fagoty a horny přece jen scházejí, ale na druhou stranu o to víc vynikne dialog sólisty se zbylými hlasy a kontrast dvou hudebních světů – toho se smyčci a toho s kladívky. Pianista sám o tom říká, že místy je třeba hrát „spíše imaginárním smyčcem než prsty“, že je třeba pro klávesový nástroj „melodickou strukturu osmykovat“, podobně jako někdy u Bacha.

To už jsou možná detaily, které šlo spíše vytušit. Podstatnější – a hlavně slyšitelnější v dané kostelní akustice – bylo, jak krásně ve frázování sólista sledoval vývoj a směřování hudby, jak minuciézně vypracoval drobné kontrasty, malé protiklady v rámci hudebních frází. Krásně pracoval s výrazem – aniž by sklouzl k romantizujícímu cítění, dokázal na příslušných místech vytvořit iluzi zasněnosti, fantazijnosti. Každý tón byl v jeho hře vědomý, uvědomovaný. Výraz byl slyšet, jemnosti úhozu tentokrát všechny ne, ale ne jeho vinou – jen a jen vinou akustiky. Doprovod byl pěkný. Nikoli nezapomenutelný, ale kvalitní a stylový. A Jan Bartoš sám se i po tomto večeru jeví jako klavírista, v jehož projevu je vzácně v rovnováze zdrženlivost a razance, přemýšlivost a vyzařovaná vnitřní síla. Radost poslouchat.

Foto: Petra Hajská