„Z až skleněně ostré barvy prvních akordů jsme mohli projít pestrou barevnou škálou až k zjemněnému konci, který nás připravil na Allegro assai, technicky náročnou pasáž zahranou se vší bravurou.“

„Konce jedné fráze diváka jako by zvaly ihned do další a celá věta tak dostala tvar obrovského klenutého celku, který byl však poskládán ze stále jasně čitelných dílů.“

„V Allegru sólistka divákům představila další excelentně zvládnutou obtížnou techniku, kdy v dvojhmatech úspěšně docílila polyfonního efektu a dojmu samostatných hlasů vycházejících z jediného nástroje.“

Ve čtvrtek 4. 5. 2023 se v Tereziánském sále Břevnovského kláštera konal koncert Corelliano (Italské inspirace) souboru Collegium Marianum a to v rámci letošní jarní řady Barokních podvečerů, které sjednocuje téma Telemann a Evropa. Dramaturgii inspirovala Itálie, díky čemuž jsme mohli slyšet skvělé provedení skladeb Telemanna a Corelliho.

Program koncertu nám dal možnost názorně si poslechnout, jak může v hudbě fungovat inspirace, kdy mladší skladatel přejímá něco od svých předchůdců, avšak neopomíjí do výsledného díla vtisknout znatelnou stopu vlastní tvořivosti. Arcangelo Corelli (1653–1713) byl pro barokní hudbu ve své době velmi stěžejním autorem a známou osobností. V mnohých hudebních formách (včetně sonát, které jsme slyšeli při koncertě) se právě jeho díla stala modelovým vzorem pro řadu dalších autorů, včetně o generaci mladšího Georga Phillipa Telemanna (1681–1767), který se komposici učil také studiem právě Corelliho skladeb. Vlastním nákladem pak roku 1735 na jeho počest vydal sbírku triových sonát „Sonates Corellisantes“. Poučné průvodní slovo na toto téma sepsal pro účel programové brožurky muzikolog Václav Kapsa.

Soubor i protentokrát vedla jeho umělecká vedoucí Jana Semerádová (flauto traverso), dalšími hráči byli Lenka Torgersen (housle), Małgorzata Malke (housle), Hana Fleková (violoncello), Jan Krejča (teorba) a Filip Hrubý (cembalo).

Telemannova sonáta corelliovského typu „da chiesa“ (čili chrámová) z výše zmíněné sbírky zahájila koncert, konkrétně Triová sonáta h-moll č. 3. Dva sólové hlasy (traverso a housle) vtáhly posluchače do úvodního Grave jemným melodickým tónem, na kterém však záhy byla slyšitelná náležitá práce s barvou, což se projevilo zejména v okamžicích sofistikované hrubosti a přímočarosti disonancí, které podporovalo hutně appogiaturované continuo. Chrámový typ sonáty by měl býti spíše závažný a neměly by se zde vyskytovat výrazné taneční prvky. Byť by k tomu následující Vivace mohlo svádět, hudební důraz zde byl od hráčů vskutku cítit spíše na prvky dramatické, ve kterých nám předvedli velmi vyvážené dynamické kontrasty. Práce s barvou přišla nejvýrazněji v další větě, Adagio e staccato. Zde jsme z až skleněně ostré barvy prvních akordů mohli projít pestrou barevnou škálou až k zjemněnému konci, který nás připravil na Allegro assai, technicky náročnou pasáž zahranou se vší bravurou. Soave, což znamená jemně, sladce či až křehce, byl v Telemannově době moderní pojem, který poskytl starší formě jistý aktualisační prvek. V duchu předpisu se nesl i tón hráčů, který se suverénně propisoval i do silně zdobených sólových pasáží, což posluchačům ukázalo opět novou, specifickou zvukovou polohu. V této větě došlo na okamžik k drobnému zaváhání stran souhry, ovšem hudební ucelenost díla překlenula tuto fluktuaci a učinila ji téměř nezaregistrovatelnou. Poslední věta, opět bez obtíží zvládnuté Presto, nabídla objemný zvuk continua, který se vzájemně podporoval spolu s houslemi, proti čemuž jistý kontrast vytvářela flétna, zde do zvuku jaksi vplouvající, aby pak náhle proti němu rázně vystoupila.

Další skladbou byla Corelliho Triová sonáta e-moll č. 4 op. 2. Zde místo traversa nastoupily druhé housle. První věta, Preludio-Adagio, byl skutečně strhující interpretační výkon, jeden z vrcholů koncertu, pokud ne ten zcela nejvyšší. Aktivní a stále proměnlivá práce s dynamikou, barvou, diminucemi a vibratem sólistek se prolínala s bohatým continuem, které si ve své objemnosti však stále drželo čitelnost každého jeho člena, tedy jak rozklady cembala, tak výraznou dynamickou prací violoncella a vystupujícím „trsáním“ strun teorby. Konce jedné fráze diváka jako by zvaly ihned do další a celá věta tak dostala tvar obrovského klenutého celku, který byl však poskládán ze stále jasně čitelných dílů. Allemanda-Presto byla ve své rychlosti a rytmičnosti oproti předešlé větě samozřejmě dosti kontrastní, hráči i zde nicméně udrželi barevné a jakési pocitové vlastnosti stále přítomné. Grave nás pak přeneslo do Adagia, kde byly v plném zvuku krásně slyšitelné občasné jasně vystupující prázdné struny, snad jen cembalo se v continuu ozývalo občas příliš tvrdě. Závěrečná Giga-Allegro si stále udržela přítomnost závažnějšího charakteru předešlých vět, zároveň však byla propsána svěžestí a lehkostí.

Následná skladba pro sólovou flétnu byla drobným částečným vybočením z autorského tandemu Corelli/Telemann; jednalo se o Corelliho Gavottu přepracovanou francouzským flétnistou Michelem Blavetem (1700–1768). Lehce a tanečně zahrála paní Semerádová základní Gavottu, posléze demonstrovala možnosti práce s tónem traversa v postupně barevně se proměňujících variacích, kde velmi zajímavě působila například její práce s odtahy, která se vždy uzpůsobila předešlému charakteru pasáže. Efektní pak bylo attacca na poslední skladbu první poloviny koncertu, kde se všichni zbývající hráči připojili, aby zahráli Corelliho Ciacconu G-dur č. 12, op. 2. V jisté táhlosti zvuku navázali na poslední variace skladby předešlé, kontrastně vynikaly sólové linky jednotlivých hráčů a společná dynamická práce zajistila, že i přes ostinátní harmonický průběh dílo působilo celou dobu poutavě a zajímavě.

Po přestávce zazněla Corelliho Sonáta D-dur č. 1, op. 5, nyní hrály jen housle (Torgersen) a continuo. S přehledem byla zvládnuta lehce neobvyklá forma první věty (Grave-Allegro-Adagio-Grave-Allegro-Adagio), kdy zejména continuo se zasadilo o udržení pospolitosti tohoto celku. V houslovém sólu pak snad zaznívala jistá reminiscence Telemanna, kdy vřelou durovou tóninu doprovázely lidové diminuce připomínající zdobnou linii cimbálovkové melodie. V Allegru sólistka divákům představila další excelentně zvládnutou obtížnou techniku, kdy v dvojhmatech úspěšně docílila polyfonního efektu a dojmu samostatných hlasů vycházejících z jediného nástroje. Následné posmutnělé Adagio kontrastně připravilo poslední svěží Allegro.

Zbytek programu tvořily již jen Telemannovy skladby. V jeho Triové sonátě D-dur č. 6 došlo opět k obměně sólistů (paní Semerádová hrála traverso a paní Malke housle); první věta Pastorale-Moderato dostála svému předpisu, její začátek v něčem připomínal nenucenou veselost lidové koledy a skladba vzbudila velmi příjemnou emoci. Corrente-Vivace dalo možnost hráčům ukázat propracovanou práci s agogikou, Gavotta-Allegro zas propojení táhlosti a impulsivnosti. Závažně kontrastní Grave pak dalo vyniknout veselému Vivace. Je však nutné podotknout, že ze strany houslistky byla cítit jistá občasná nejistota, která se promítla ve chvilkových drobných intonačních nepřesnostech.

Perfektní sehranost a vysoká precisnost byla v nejodhalenější podobě slyšitelná v Duetu e-moll (Telemann), který hrálo jen traverso s houslemi (zde Torgersen), kdy se pečlivě propracované individuální virtuosní umění střetlo s jistou spontánností nápadů v okamžiku a dalo tak vzniknout jedinečnému posluchačskému zážitku. Všichni hráči se pak spojili na konci, aby zahráli Telemannův Flétnový koncert G-dur, který solidně zakončil celý koncert, bravurně zejména v poslední větě (Vivace) brilantní flétnou vystupující z odlehčeného, avšak současně hutného zvuku ostatních umělců. Vyprodaný sál odměnil vystupující vřelým, zaslouženým potleskem, načež následoval ještě přídavek, Corelliho Ciaccona, tentokrát znějící však poněkud uvolněněji, což vyprovodilo diváky do zbytku večera s velmi příjemnými pocity.

Foto: Petra Hajská