„Dirigent Kaspar Zehnder zřejmě dobře ví, co činí; chce dát prostor k rozehrání všem a přitom se mu daří držet celek v uhrančivé soudržnosti.“

„Vodička hravě vykouzlí předepsanou melodii, pohraje si s jejími nuancemi, opojí se líbezností, aby vzápětí bravurně zvládl kadenci první věty.“

„Orchestr rozvíjí Wagnerovu nekonečnou melodii způsobem, jako by si chtěl říci o místenky do Bayreuthu…“

Filharmonie Hradec Králové připravila pro abonenty svého velkého symfonického cyklu koncert sestavený z důvěrně známých skladeb období romantismu. Jejím sálem zněla hudba německých a rakouských autorů Carla Marii von Webera, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Franze Schuberta a Richarda Wagnera. O vstupenky na večer, jehož sólistou byl koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička a který řídil šéfdirigent orchestru Kaspar Zehnder, byl ve městě obrovský zájem; sehnat volné místo na poslední chvíli stalo se takřka nemožným. Královéhradečtí filharmonici potvrdili svoji současnou skvělou formu a opět posluchačům připravili skvostný hudební zážitek.

Napsali jsme zde před časem, že příchod švýcarského dirigenta Kaspara Zehndera znamenal pro orchestr na soutoku Labe a Orlice dovršení procesu, v němž se z čistě regionálního tělesa postupně stává plnohodnotný účastník české hudební špičky. Je až neuvěřitelné, jak dobře si Zehnder s královéhradeckými hráči rozumí. Na pódiu to lze vycítit z gest, vzájemných pohledů, výrazů soustředění i výměny úsměvů. Přitom nemáme přístup na zkoušky, kde se tahle symbióza určitě poctivě vybrušuje. Každopádně, při koncertě vše funguje tak, jak má.

Čím nejlépe navodit romantickou atmosféru? Weberova předehra k Čarostřelci nikdy nezklame. Jakmile v úvodu zazní lesní rohy, ocitáme se v jiném světě. Vedle své tajuplnosti však horny musí prokázat i značnou dávku sebevědomí – jakákoli chybička by se vymstila. V Hradci se to povedlo skvěle od prvního okamžiku; členové sekce nezaváhali. Postupně se přidávají další nástrojové skupiny, atmosféra houstne a vzápětí zas uvolňuje. Vše pod pečlivým vedením dirigenta, který protentokrát zvolil možná až překvapivě klidné tempo. Ale Kaspar Zehnder zřejmě dobře ví, co činí; chce dát prostor k rozehrání všem a přitom se mu daří držet celek v uhrančivé soudržnosti. Posluchači jsou očarováni.

Následně přichází elegantní pán, virtuos Jiří Vodička. Na řadě je Houslový koncert e moll, op. 64. Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Sólista nehraje zpaměti; občas, nekomunikuje-li právě s dirigentem, jeho zrak spočine na monitoru s notami. Ale nikomu to nevadí, neboť přednější je zvuk nesoucí se sálem. A ten má na publikum opět magický účinek. Vodička hravě vykouzlí předepsanou melodii, pohraje si s jejími nuancemi, opojí se líbezností, aby vzápětí bravurně zvládl kadenci první věty. Dílo plyne díky propojení jednotlivých částí, ale i citlivě ošetřenému střídání suverénního sólisty s orchestrem, spolehlivým ve všech ohledech, k očekávanému zážitku již před přestávkou. Provedení, jehož jsme svědky, jednoznačně dokazuje, že i méně virtuózní part může být výhrou, dostanou-li housle prostor k jemnému rozvíjení melodie a klade-li se důraz na sugestivní instrumentaci.

Symfonie h moll, D 759 „Nedokončená“ Franze Schuberta je rovněž založena v obou svých částech na melodiích a jejich opakováních. Je na orchestru, aby posluchače zaujal i bez kontrastů či výrazných motivů, na něž v tomto případě autor víceméně rezignoval. Kaspar Zehnder volí tempo uvážlivé, nicméně zdá se, že tentokrát již pocitově svižnější. Orchestr pod jeho vedením hraje jako švýcarské hodinky, radost je teď poslouchat kupříkladu violoncella.

Minimálně dva členy sekce znám ze studentských let – tehdy byli žáky Josefa Krečmera na pardubické konzervatoři, východočeský hudební život je však povznesen nad tradiční rivalitu obou krajských měst.

Samozřejmě Richard Wagner na závěr. Tristan a Isolda, WWV 90, Předehra a Isoldina smrt z lásky. Koncertní kus vzniklý ojedinělým spojením předehry a závěru ikonického celovečerního jevištního díla. Vrcholný romantismus ve své snad nejvýraznější a nejvypjatější podobě. Teď se tedy ukažte, Hradečáci! Kaspar Zehnder si sjednává klid, sál ani nedutá. A přichází cosi velikého, mystického, magického, dechberoucího. Včetně onoho pověstného „tristanovského“ akordu. Orchestr rozvíjí Wagnerovu nekonečnou melodii způsobem, jako by si chtěl říci o místenky do Bayreuthu… Ne, zůstaňme raději při zemi, nepřehánějme. Ale provedení je to vskutku špičkové, těžko jeho účinku nepodlehnout. Auditoriu se dostává posledního očarování, po němž, stále v určitém transu, přichází veledlouhý upřímný potlesk.

Foto: ilustrační – Fb orchestru, Jaroslav Klinský a Patrick Marek