„Do posledního místa zaplněná Dvořákova síň Rudolfina přesvědčivě ukázala, s jakým dychtivým očekáváním a vypjatě nadšenou odezvou publika bývají spojeny koncertní pěvecké exhibice.“

„Grigòlo si publikum podmanil hned prvním číslem, Verdiho proslulou árií La donna e mobile, s až nadsazeným temperamentem a expresivitou.“

„Možno konstatovat, že Vittorio Grigòlo v Praze potvrdil pověst „stoprocentního italského tenora“, která ho předcházela.“

K atraktivním hudebním zážitkům třetí dubnové neděle v Praze (16. dubna) nesporně patřil samostatný recitál italského tenoristy Vittoria Grigòla z árií operního verismu a italského a francouzského romantismu 19. století pořádaný agenturou Nachtigall Artists. Do posledního místa zaplněná Dvořákova síň Rudolfina přesvědčivě ukázala, s jakým dychtivým očekáváním a vypjatě nadšenou odezvou publika bývají spojeny koncertní pěvecké exhibice. První polovina večera – orámovaná áriemi Giuseppe Verdiho – navíc potvrdila, že nepomíjející lesk a popularita ve své době převratného operního směru v neztenčené míře přetrvává již druhé století.

Protagonista večera, Vittorio Grigòlo (1977), jehož jméno a působnost jsou spojeny s předními operními scénami v Evropě i v zámoří, včetně proslulé newyorské Metropolitní opery, v Praze koncertoval už před osmi lety, kdy jej doprovázela Pražská komorní filharmonie. I tentokrát dramaturgie stavěla na osvědčeném repertoáru a jeho partnerem byl klavírista italsko-amerického původu Vincenzo Scalera. Grigòlo si publikum podmanil hned prvním číslem, Verdiho proslulou árií La donna e mobile, s až nadsazeným temperamentem a expresivitou. Hrdinsky posazenému a rezonujícímu hlasu sál málem nestačil. V následující Una furtiva lagrima z Nápoje lásky Gaetana Donizettiho zaujal překvapivým průběhem frází – dynamickou amplitudu před jejich závěry náhle tišil, aby ji vzápětí opět zesílil. Rodolfova árie Che gelida manina z Bohémy Giacoma Pucciniho poutala bezpečně podanou, navýsost ohebnou dynamikou i ve vysoko položených partiích, opět s efektem vyznívajícího ztišení, bylo znát, že tyto momenty publikum s pěvcem bezprostředně prožívá, stejně tak mocné dynamicko-melodické oblouky a kontrasty. Snad ještě patrnější naléhavostí výrazu byla vystupňována Recondita armonia z Toscy téhož skladatele. V souvislosti s hudebně i konkrétně interpretačně gradujícími pasážemi je třeba zmínit Grigòlův charakteristický a jeho výrazovému naturelu adekvátní teatrální pendant, daný místy až pantomimickým pohybem po celé ploše pódia. Výrazově, dynamicky i po posledně zmíněné stránce akcentovaným a vystupňovaným pěveckým výkonem v rozsáhlém úseku zahájeném Ah si, ben dite … z Verdiho Korsára dramaticky vrcholila první polovina večera.

Vokálně náročný program účelně prostoupila samostatná klavírní čísla. Měla pochopitelně – jak pro sólistu, tak pro posluchače – hlavně oddechový ráz, ale přinesla i určité svébytné hodnoty. V první polovině vystoupil Vincenzo Scalera třikrát. Zatímco Verdiho Romanza senza parole in fa maggiore, následující po Donizettim, plnila roli konvenční „výplňové“ drobnosti, pak klavírní verze Intermezza z Pucciniho Manon Lescaut zapůsobila i v této podobě jako autentická, dramaticky vášnivá výpověď svého druhu. Dvojí Scalerův vstup po přestávce zahájila opět pro klavír redukovaná Meditace z opery Thais Julesa Masseneta, posléze následovaná známou, původně tenorovou Ukolébavkou z opery Jocelyn francouzského houslisty a skladatele druhé poloviny 19. století Benjamina Godarda, vkusně podanou, intimně působivou melodií v předivu klavírní faktury. Rozhodující byl ovšem Scalerův podíl na celkovém vyznění koncertu – s evidentní perfektní znalostí svěřeného doprovodu i pohotovou reakcí ad hoc permanentně pohyblivého a neklidného sólisty.

A priori by se eventuálně dalo soudit, že pořadí jednotlivých polovin programu mohlo být obrácené a efektní italskou částí by večer přesvědčivěji vrcholil. Leč realita potvrdila oprávněnost dané volby. Hned po přestávce árie Ah! Leve-toi, soleil! z Romea a Julie Charlese Gounoda dala jak po technické, tak po výrazové stránce nahlédnout do dalších záhybů Grigòlova pěveckého umění. Připomeňme, že to byla právě role rytíře de Grieux, která znamenala Grigòlův triumfální debut v londýnské Covent Garden v roce 2010. Upoutala zejména lyrická poloha jeho projevu. Naopak citelně dramatičtější výraz spoludefinoval dvojici árií z opery Manon Julese Masseneta – Instant charmant a Je suis seul! – s podmanivými poryvy či odmlkami a vypjatostí kontrastů vůbec. Bohatě profilovaná linie sólistova vnitřního dialogu prezentovaná navenek oscilací mezi dramatickým a lyrickým výrazem jednoznačně vyvrcholila v árii La fleur que tu m´avais jetée z Carmen Georgese Bizeta. Finální náladově členitá a velkolepou kadencí završená Il étais une fois z Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha kromě jiného skvěle ilustrovala Grigòlův komediální smysl v přednesové artikulaci i pohybové kreativitě.  

Možno konstatovat, že Vittorio Grigòlo v Praze potvrdil pověst „stoprocentního italského tenora“, která ho předcházela. Technikou dostál všemu, co bylo k naplnění takové charakteristiky třeba – jednoznačné, s jistotou fixované výšky, velké dynamické rozpětí i hrdinský témbr. Tím se rázem stal adorovanou hvězdou celého večera. Dařilo se mu zaujmout i lyrickými výrazovými polohami, které uplatnil zejména v druhé, „francouzské“ polovině večera. Úplně na konci, když si nečekaně začal – většinou osobně laděným, poněkud delším monologem – povídat s obecenstvem, zcela pochopitelná únava z celkového výkonu byla přece jen znát. Nicméně je přece jen třeba se zeptat, v čem ještě spočívá a zároveň čím vyzařuje zdroj jeho příslovečného temperamentu a dojmové uhrančivosti. Řekl bych, že v široké škále výrazové stylizace, která je mu rovněž charakteristicky vlastní a která někdy možná koketuje s hranicí přijatelné autentičnosti. Ale i to, zejména k pěvecké exhibici italské provenience zřejmě patří. Každopádně sympatický Grigòlo se s obecenstvem rozloučil, opět příznačně, jediným přídavkem – přípitkovou árií z Verdiho La Traviatty. 

*******

Foto: Petr Dyrc