neděle, 17 únor 2019 12:21

Gershwin naplno. SOČR uvedl na koncertě Porgyho a Bess

Autor:

„Dirigent Marshall ovládl a inspiroval interpretační aparát mimořádným způsobem.“

„Podařilo se vytvořit iluzi dramatických situací tak přirozených, jako kdybychom byli v divadle.“

„Sobotní výkon Pražského filharmonického sboru lze považovat za téměř neuvěřitelný.“

 

4V0A5701

 

Gershwinova opera Porgy a Bess je první skutečná americká opera. Spojuje afroamerickou původní hudbu, jazz i songy z Broadwaye s evropskou operní tradicí geniálním způsobem. Na scéně ji v našich končinách asi hned tak neuvidíme, takže záměr rozhlasových symfoniků, uvést to podstatné z ní koncertně, upoutal logicky pozornost. Jak se v sobotu večer v Rudolfinu ukázalo, tak právem.

 

4V0A5674

 

Projekt stál a padal s dirigentem - a pozvání Wayne Marshalla bylo klíčovým tahem. Britský umělec s předky z Barbadosu, šéfdirigent WDR Funkhausorchester Köln (druhého, toho „lehčího“ orchestrálního tělesa Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem) je uznávaným interpretem vyššího populáru, muzikálů a filmové hudby, ale i moderní americké hudby. Gershwin tohle vše do své jediné opery namíchal takovým způsobem, že je potřeba přesně tohoto specialisty, aby její jedinečnost i její autenticita vynikly.

Marshall ovládl a inspiroval interpretační aparát mimořádným způsobem. Symfonický orchestr Českého rozhlasu se ochotně proměnil v big band a Pražský filharmonický sbor v operní těleso. Rytmické cítění i povědomí o potřebném výrazu bylo u obou přesné a stylové, takže orchestr se sborem naprosto adekvátně podpořily a rovnocenně doplňovaly sólisty, mající role evidentně v krvi.

 

4V0A5633

 

Dirigent, po celý večer se samozřejmou a suverénní jistotou bez not, začal virtuózním velkým sólem v předehře u neodolatelně autenticky znějícího rozladěného pianina, postaveného pod dirigentským pultem. Teprve potom si stoupl nahoru a chopil se taktovky. Během dvou hodin zazněl výběr hlavních momentů z opery, to znamená výstupů, árií, písní, hitů. Neustále bylo jasné, že jde o koncert, ale sólistům, skutečně a v náznacích velmi uvolněně hrajícím, se současně podařilo vytvořit iluzi dramatických situací tak přirozených, jako kdybychom byli v divadle. Jako kdyby se před námi skutečně odvíjel realisticky expresivní příběh ze slumu v Jižní Karolině o lásce Porgyho a Bess. Příběh, který nekončí šťastně, ale přesto je dojemný, silný.

 

4V0A5874

 

Gershwinovo zpracování románové a divadelní předlohy Dorothy Heywardové a DuBose Heywarda mělo premiéru v roce 1935. Osciluje mezi žánry - je na pomezí členění na muzikálová čísla a operní árie; zní tak trochu jako meziválečná hudební zábava, ale ještě víc jako moderní hudební divadlo, které ví o verismu i o expresionismu. Současně se scénami připomínajícími operní klasiku spoluvytvářejí styl této první skutečné americké opery stylizované projevy kultury potomků černých otroků z amerického Jihu – písně a spirituály, žalozpěvy, zaklínání, pouliční volání… A s nimi jsou to i blues, jazz a typické Gershwinovy songy – tedy dohromady prvky, které se v opeře objevily takhle společně úplně poprvé. Chromý žebrák Porgy po nějakou žije s Bess, ubrání ji před jejím násilnickým někdejším přítelem Crownem, ale nakonec mu ji odloudí za pomoci drogy světák Sportin´Life. Porgy se ji vydává na vozíku hledat… Těžko mohlo být pražské koncertní uvedení načasováno lépe, prohlásil na začátku koncertu americký velvyslanec Stephen King, pod jehož záštitou rozhlas koncert uspořádal. Spojené státy totiž slaví každoročně únor jako Měsíc černošské nebo afroamerické historie - Black History Month. Vyzdvihují tím různorodost americké kultury a přínos africké diaspory.

 

4V0A5660

   

O sóla se podělili čtyři američtí pěvci. Ústřední dvojici, titulní role, zpívali na tomto koncertě sopranistka Indira Mahajan (proslulá jako Bess po celých Spojených státech i v Paříži, Ženevě, Neapoli, Římě, Mnichově, Drážďanech a také v Japonsku) a basbarytonista Kevin Short. Jsou to úlohy víc operní, stylizované, pro klasicky operně školené hlasy. Oba ostatně zpívají po celém světě i Mozarta, Verdiho, Donizettiho, Bizeta a další klasiky. O sopranistce se lze dočíst, že její Bess je půvabná, svůdná, ale i bezbranná a zranitelná; její hlas je vnímán jako naléhavý, dráždivý a dojímavý. Pražský dojem to plně potvrzuje. Kevin Short nabídl vemlouvavý, ušlechtilý témbr (I Got Plenty o´Nuttin i dvojzpěv Bess, You Is My Woman Now). Nutnou licencí byla tento večer skutečnost, že sopranistka zazpívala také ukolébavku Summertime, která v opeře patří postavě Clary a kterou by asi bylo možné slyšet ještě zajímavěji, a že barytonista měl za úkol i part Crowna.

 

4V0A5663

 

Druhou dvojicí byli dramatická sopranistka Angela Renée Simpson a tenorista Ronald Samm – mnohem méně „operní“, naopak až na dřeň autenticky afroameričtí: ona v různých komentářích i větších pěveckých vstupech, on jako Sportin´Life – vyzývavý, posměšný, integrující do zpěvu výkřiky a smích (zejména píseň It Ain´t Necessarily So). Angela Renée Simpson je proslulou Serenou v mnoha uvedeních Porgy a Bess po celém světě, poprvé před deseti lety ve Štýrském Hradci s Nikolausem Harnoncourtem. Zpívá na koncertech také evropskou klasiku. Její projev je opravdu neobyčejný. Ronalda Samma je možné po světě slyšet jako Florestana nebo Vojcka, ale také ve Verdiho Requiem nebo v Brittenově Válečném requiem… V Praze se společně postarali o nezapomenutelný vhled do atmosféry jedinečného díla, které vizionářsky a neopakovatelně spojuje prvky jazzové a klasické hudby a které výstižně stylizuje černošské hudební projevy.

 

4V0A5705

 

Pražský filharmonický sbor zpíval téměř ve všech číslech. Jeho sobotní výkon lze považovat nejen za vysoce profesionální, ale za téměř neuvěřitelný. Bohoslužebné výjevy (Oh, the Train is at the Station), komentování děje i masové scény (Oh, I Can´t Sit Down, It Take a Long Pull to Get There a další) měly širokou dynamiku, plný zvuk, dokonalou sezpívanost a jistotu výrazu - i obdivuhodný nadhled nad složitými rytmy. Sbor byl rovnocennou součástí provedení, Lukáš Vasilek s ním odvedl při přípravě velkou práci.

 

4V0A5924

 

Saxofony jsou běžnější, ale kdy jindy je možné v symfonickém orchestru slyšet i banjo? Rozhlasoví symfonikové hráli skvěle od počátečního xylofonového sóla přes všechny synkopy, glissanda, bluesová protažení a rytmické nárazy až po poslední rozmázlý bigbandový žesťový akord. Dynamická hladina byla nastavena po celý večer dost vysoko, takže hlasy sólistů se dostávaly na balkon málo, ale Gershwinova hudba díky tomu měla spád a švih, expresivní nesmlouvavost i průraznost. Koncertní událost. Nejen v sezoně SOČR, ale v celé letošní pražské sezoně.

 

4V0A5893

 

Foto: Filip Jandourek

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.