„Třetí věta, Ukolébavka, pak jaksi spojovala prvky, použité v částech předešlých, což dalo vzniknout zasněnému celku, který potom sladce vyprchal do ztracena.“

„Po až neklidném začátku následovalo zvláčnění tónu prováděné v harmonii s orchestrem, nad kterým však svůj hlas stále jasně nesla.“

„Ve třech větách prolínání různých prvků postupně vyvrcholilo v kontrapunktickou část, na konci následovanou vskutku vítězoslavným zakončením.“

V neděli 16. dubna byla ve Státní opeře v Praze k mání vskutku nevšední muzika. Zahajovací koncert cyklu Ženy v hudbě divákům přinesl skladby čtyř skladatelek, českých i zahraničních, v podání interpretek rovněž českých i zahraničních, vystupujících spolu s Orchestrem Státní opery. To vše se odehrálo v rámci projektu Musica non grata.

Taktovky se chopila Viktorija Žaďko, první ukrajinská profesionální dirigentka. Vystudovala v Kyjevě a je držitelkou řady mezinárodních ocenění. Pod jejím jistým vedením počal Orchestr Státní opery hrát první skladbu večera; Suite en miniature op. 1 Vítězslavy Kaprálové. Tato nadaná česká skladatelka a dirigentka měla velmi pohnutý osud. I přes senzační úspěch, kterým bylo její úspěšné studium na Brněnské konzervatoři a mistrovská třída na té Pražské (pro ženu v této době a v těchto oborech cosi nevídaného) ji dohnala složitá doba a ve svých 25 letech zemřela ve Francii roku 1940 na dosud nejasnou nemoc během útěku před postupujícími Němci.

Smyčce a to zejména violoncella se svou ponticellovou postaraly o velmi tajuplný úvod skladby. Anticipovaly tak jisté tajemné prostoupení skladbou nesoucí se v tremolech, jež se plynně promílala s tónem melancholickým. Po Preludiu (jak se první část nazývala) následovalo Pastorale. Zde zas neochvějné schopnosti v předávání stěžejních myšlenek ukázaly divákům dechy. V náznacích různých vrstev hudby a vzniknuvších disonancích dávaly vyniknout stále tudy procházejícímu tónu pastorálnímu, jak se i sluší vzhledem k názvu věty, přičemž neodmyslitelná nálada lehce nostalgická se v tomto spojení rázem nesla v odlišnějším duchu, než jsme u pastorálních kompozic jinak zvyklí. Třetí věta, Ukolébavka, pak jaksi spojovala prvky použité v částech předešlých, což dalo vzniknout zasněnému celku, který potom sladce vyprchal do ztracena. Poslední věta, Menuetto, se náladou odkázalo opět k charakteru pastorálnímu. Charakter hudby byl, jak název napovídá, taneční, ovšem také prostoupen elegancí, o který se staral nosně táhlý tón, ve kterém si smyčce a dechy předávali fráze. Velmi elegantně vyznělo zakončení skladby.

Další skladatelkou večera byla Julie Reisserová. Tato všeobecně nadaná česká umělkyně se bohužel rovněž nedožila příliš vysokého věku (zemřela v 50 letech), přičemž nevydávání jejích skladeb a následný „útěk“ manžela (již vdovce) roku 1948 ji uvrhl do určitého zapomnění. O její odkaz však dnes naštěstí pečuje muzikolog Jean-Paul C. Montagnier, kterého si mohli posluchači poslechnout také na drobném, ovšem zajímavém a průpravném povídání před koncertem. Dnes tak zazněly celkem tři její skladby; Březen byla z nich první. Zazpívání pěveckého partu se ujala Kateřina Kněžíková, známá a oceňovaná česká zpěvačka, dlouholetá sólistka Národního divadla. S oceněním je nutno vyzdvihnout také fakt, že k programu byly připojeny otištěné texty skladeb s vokálním partem. Pokud divák nepotřeboval překlad, v podání paní Kněžíkové však text snad povětšinou ani nebyl zapotřebí, neboť dikci zvládla provést velmi dobře a srozumitelně. V této čtyřvěté skladbě (části Za svítání, Nostalgie, Jaro v ulici, Světlo) dokázala svým zpěvem vždy přesvědčivě vyjádřit příslušný charakter. Po až neklidném začátku následovalo zvláčnění tónu, prováděné v harmonii s orchestrem, nad kterým však svůj hlas stále jasně nesla. Přes části a pasáže úpěnlivé a napínavé, kde se o vystavění nálady orchestr se sólistkou vyrovnaně starali, dostala se hudba k části poslední. Tam v prvotní melancholické a skličující části vyniklo zejména dobré barevné spojení hlasu s instrumenty, znamenité pak bylo i vyvrcholení na konci, kde dramatická výstavba proměnila rostoucí úpěnlivost v charakter nadějný. Snad jen vibrato sólistky v některých intenzivně dramatických pasážích mohlo občas zapůsobit jako příliš rychlé.

Druhá provedená skladba paní Riessové byla její Suita, opět skladba instrumentální. Zde si autorka snad až hrála s posluchačem a poskytla mu hudbu velmi nevypočítavou a evoluční. Po pevném začátku první věty ve španělském charakteru se vzájemně potkávaly a prolínaly střípkovitě různé ideje, které byly propojeny a často se i opakující, vystavěny za sebou ve velmi originálním sledu. Druhá část přinesla napínavý začátek, který se však proměnil v elegantní smyčcovou melodii. Perkuse ji však hned nahodily do tónu dramatického. A opačně byla vystavěna část poslední, kde jistý až motorický motiv violoncell dával nejprve pocit jisté ustálené repetitivní formy, opět však následoval velmi proměnlivý vývoj. Nutno však podotknout, že party byly technicky velmi náročné, což se občas odrazilo v intonaci primů.

Poslední skladbou první části večera bylo Concertino pro klavír a komorní orchestr od Elizabeth Maconchy. Tuto nadanou Irku svého času také nechtěli nechat studovat, nakonec se však prosadila a studovala i v Praze, na počátku 30. let jednoho z hudebně nejprogresivnějších center. Klavírní sólo zahrála Brazilka Clélia Iruzun. Studovala v Riu de Janeiru a Londýně, spolupracovala také se světovými orchestry. Její provedené skladby bylo jisté a dobře zvládnuté. V první části použila spíše položenější tón, přes to zvládala velmi dobře provádět časté a obtížné metrické změny, ve kterých ji podržela i dirigentka, vedoucí orchestr spolu se sólistkou. Meditativní druhá věta pak přinesla vskutku éterické momenty. Proměňování faktury a instrumentace spolu s klavírními vstupy, dávalo vzniknout jakémusi proplouvání mořem klidu. V závěru pak došlo k jakémusi neklidnému vypětí, opět se uvolnivšího, které však těsně před koncem vyvrcholilo v jakési „prozření“, jež se nakonec vytratilo do ticha. Pro briskní a perkusivní poslední větu byl zvolen úderný a tvrdší tón, který skladbu zakončil v pulzujícím rytmu. Pro vytleskaný přídavek sólistka zvolila skladbu Bílý měsíc od své krajanky, kterou byla brazilská skladatelka Chiquinha Gonzaga. Ta vnesla do sálu onu jistou táhlou hispánskou náladou.

Skladatelka Dora Pejačević zněla po přestávce. Této Chorvatce osud rovněž bohužel nenadělil moc dlouhý život. I tak si však stihla vypěstovat vztah k Čechám, kam často jezdila. Její Píseň lásky op. 39 zazpívala paní Kněžíková opět suverénně. Zvládnutá němčina se lyricky mísila s táhlou a smutnou náladou, nastolenou orchestrem, na kterou pak navázala dobře sehraná agogická výstavba dramatická. Po tomto vypjetí následovalo náhlé, však návazné vplynutí druhé sloky a skladba byla zakončena sladce potemnělou houslovou melodií.

Následující skladba Pastorale maritimo od Julie Riessové navrátila jistou záhadnou náladu. Základní afekt skladby byl poklidný, v tomto zdánlivě nerušeném hudebním předávání si idejí mezi hráči se však stále vznášelo tajemné cosi, kterýžto podtext se nesl dílem až do jeho konce. Večer byl pak uceleně uzavřen Vítězslavou Kaprálovou. Její Suita rustica op. 19 přinesla ve svých třech částech směs charakterů vojenských, deformované české dechovky a opět jisté nálady. Ve třech větách prolínání těchto prvků postupně vyvrcholilo v kontrapunktickou část, na konci následovanou vskutku vítězoslavným zakončením. Na poslední skladbu večera, kterou byla, jak jinak, Sbohem a šáteček op. 14 (také od Kaprálové) se opět připojila zpěvačka. V procítěném a melancholickém tónu předvedla skutečně velmi dobrou práci s barvou a dynamikou, jak v koordinaci s orchestrem, tak samostatně vyčnívající nad něj. V barevném podkreslení v orchestru vynikalo zejména spojení dechů a klavíru. Jemná hra hudebníků s tajemnem pak na závěr přinesla zasněné vytracení veškerého zvuku.

O sálu nelze říci, že byl prázdný, zdaleka však nebyl vyprodaný. Po tomto zajímavém programu a hřejivém potlesku, jímž byli umělci odměněni, je nutné prohlásit, že jde trochu o škodu. Doufejme, že nejen Musica non grata se chopí sestavovat více podobných zajímavých programů a že absence „profláklých“ jmen, nebude diváky odrazovat. Je ještě mnoho žen, které stojí za to slyšet.

*******

Foto: Národní divadlo Praha / Adam Mráček