„Po první větě by dle originální Mahlerovy partitury měla následovat pětiminutová pauza, na kterou však nedošlo.“

„Dlouhá závěrečná část s chorály, pochody, bitevními scénami a vizí Posledního soudu se nesla ve znamení viscerální energie.“

„Vyvrcholení věty, které nastává ke konci, Mahler nazval výkřikem smrti.“

Na zelený čtvrtek 6. dubna připravila Moravská filharmonie Olomouc výjimečný program v podobě Symfonie č. 2 c moll, zvané příznačně „Vzkříšení“, od Gustava Mahlera, pro české země i pro Olomouc významného rakousko-českého skladatele. Možnost vyslechnout toto velkolepé dílo, které utvrdilo skladatelův celoživotní pohled na krásu posmrtného života a vzkříšení, mělo olomoucké publikum díky spolupráci Moravské filharmonie Olomouc pod vedením dirigentů Zsolta Hamara a Gregory Tóth von Vajna (za scénou), Pražského filharmonického sboru pod vedením Lukáše Vasilka a sólistek Kristýny Kůstkové (soprán) a Markéty Cukrové (alt).

Symfonie je koncipována podle hesla „Per aspera ad astra“. První věta, kterou sám Mahler nazval oslavou mrtvých, kontrastuje se závěrečnou větou, v níž zhudebňuje myšlenku vzkříšení. V době své premiéry (1895) Mahlerova Symfonie č. 2 doslova bořila všechny hranice, například co se týče instrumentace. Obvykle obsahovala více než 100 orchestrálních hudebníků plus sbor, pěvecká sóla a varhany, pět vět místo klasických čtyř a délka trvání s 80-90 minutami představovala jednu z nejdelších existujících symfonií. Netradiční byl nyní i pohled na pódium, kdy skupina viol usedla na místa, kde obyčejně hrají violoncellisté, a naopak.

Ostrý akcent, útlum, následovaný neklidným tématem v nízkých smyčcích, takový je začátek Mahlerovy druhé symfonie, která vzbuzuje velmi závažnou atmosféru. Je napsána v c moll, ale prochází řadou různých nálad a připomíná pohřební pochod. Naléhavý a rytmicky dynamický motiv houslí i violoncell podtrhla velice přesná hra tympánů i činelů, která dodala na dramatičnosti celé této části. Majestátní atmosféru zase navodily v dalším motivu dechy, které předvedly perfektní sehranost se smyčcovou sekcí. Dirigent Zsolt Hamar vedl orchestr od začátku s absolutní soustředěností, zápalem a smyslem pro detail. Co se dynamiky a tempa týče, dal tak prostor vyniknout každému jednotlivému nástroji, motivu, dokonce i těm nejmenším, leč důležitým detailům.

Po první větě by dle originální Mahlerovy partitury měla následovat pětiminutová pauza, na kterou však nedošlo. Částečně byla nahrazena nástupem mezzosopranistky Markéty Cukrové po větě druhé, později sopranistky Kristýny Kůstkové a Pražského filharmonického sboru po větě čtvrté. V obou případech za hlasitého potlesku diváků v hledišti.

Druhá část je taneční, přesněji menuetová. Po oslavě mrtvých v první větě, působí tato část klidně, téměř idylicky a optimisticky. Neobvyklou barvu jí dodávají pizzicato smyčce a harfa. Ladné předávání melodického motivu mezi prvními a druhými houslemi vytvářelo zajímavý prostorový efekt a dynamický kontrast. Orchestr si bravurně poradil i s nelehkou rytmizací této věty. Prokázal tak pokračování své letošní skvělé formy. Rytmické textury ve druhé části byly čistě artikulované, zatímco lyrické pasáže hudby přirozeně rozkvétaly. Tempa ve scherzu byla svižná a každá iterace hlavní melodie byla provedena velice energicky.

Třetí věta je scherzo v c moll. Otevírají ji dva silné, krátké údery tympánů. Následují dva měkčí údery a po nich ještě měkčí, které udávají tempo této části, v níž se objevují odkazy na židovskou lidovou hudbu, které jsou slyšitelné hlavně v klarinetech a smyčcích, přičemž působí velmi orientálně. Vyvrcholení věty, které nastává ke konci, Mahler nazval výkřikem smrti.

Pěvecký výkon mezzosopranistky Markéty Cukrové, která v této symfonii však zastávala roli altistky, doplněný převážně melodickými plochami dechů a smyčců, byl ve čtvrté části zvané Urlicht neboli Prasvětlo velmi přesvědčivý, jistý a emotivní. Zvláště pak s textem „…Když přišel malý anděl a chtěl mě odvrátit. Ach ne! Nenechám se se odvrátit!“, který je předzvěstí a jakýmsi tichým, ale o to dramatičtějším klidem před bouří v podobě grandiózního finále.

Dlouhá závěrečná část s chorály, pochody, bitevními scénami a vizí Posledního soudu se nesla ve znamení viscerální energie. Textury byly pozoruhodně čisté, ač hudba dosáhla svých nejhlasitějších a nejhutnějších vrcholů. Hamar opět z žestí vytáhl ušlechtilou hru, pevně ukotvenou skvělou hrou na kontrafagotu. Pražský filharmonický sbor přinesl do svého a capella vstupu nádherný tón a přesnou intonaci, přičemž mocně vedl až k mohutné závěrečné peroraci partitury. Sopranistka Kristýna Kůstková se vznášela nad sborem a její duety s Markétou Cukrovou se vyznačovaly čistotou a jasnou dikcí. Střídání jejich vokálů společně se sborem, působilo skutečně dech beroucím dojmem. Její part byl sice interpretačně o něco méně výrazný než part Cukrové, technicky však byla výtečná. Velmi zvláštní akustický efekt vytvořila hra vedlejšího orchestru v podobě lesních rohů a perkusí z Mozartova sálu, pod vedením dirigenta Gregory Tóth von Vajna, což umocnilo napětí a gradaci. Po téměř půldruhé hodině zápasů, vzestupů a pádů se těsně před závěrem prosadilo téma vzkříšení, které vedlo za zvuku zvonů (tentokrát bez varhan) až k zářivému konci.

V Moravské filharmonii Olomouc bývá potlesk ve stoje běžnou záležitostí, tento byl však výjimečný a troufám si říct, že o kousek více zasloužený, než kdy jindy. Skladba je jak interpretačně, tak technicky velice náročná, množství na provedení podílejících se hudebníků oproti normálů téměř trojnásobné a o to větší obdiv si jednotlivé sekce Filharmonie zaslouží. Radost z výjimečně kvalitního provedení tohoto kolosálního díla byla znát i v dojatých tvářích jednotlivých hudebníků.

O olomoucké pracovní epizodě v životě mladého Gustava Mahlera v roce 1883 čtěte v jednom z dílů našeho SeriáluPlus Mahler v souvislostech.

Foto: Filip Jančo