„Janáčkovo Concertino je ve světové komorní literatuře dílo dost ojedinělé.“

„Čajkovského klavírní koncert č.3 si zapomnění nezaslouží.“

„Schubertova“ Velká“ symfonie je skutečně grandiózní dílo.“

Kirilla Gersteina, všestranného klavíristu, který se nebojí hrát jazz, romantiky i soudobou hudbu, pozvala Česká filharmonie na svůj abonentní koncert 13. února. K České filharmonii má Kirill Gerstein osobní pouto. Kamarádí se roky s ředitelem filharmonie Davidem Marečkem a v Praze koncertuje pravidelně. Patřila mu první půlka večera, druhou si zabral už sám orchestr v čele se Semjonem Byčkovem a Schubertovou symfonií C dur „Velkou“. První půle večera ukázala mistrovství klavíristy i sólistů České filharmonie, druhá pak neustále stoupající kvality našeho předního tělesa.

Leoš Janáček napsal své Concertino pro klavír a komorní orchestr pod dojmem skvělého výkonu klavíristy Jana Heřmana, který „skvostně“ (to jsou Janáčkova slova) provedl jeho Zápisník zmizelého. Janáček, ještě plný dojmů z koncertu, si začal notovat první takty Concertina. Nechal se inspirovat jarní přírodou a stvořil dílo ve světové komorní literatuře dost ojedinělé. Už kvůli obsazení. Vůdčím nástrojem v Concertinu je klavír, který je doprovázen velmi netradičním sextetem – dvoje housle, viola, lesní roh, klarinet a fagot.

Concertino má čtyři věty a Janáček přesně popsal programový obsah každé věty. V první větě je to zlostný ježek, reprezentovaný lesním rohem, který ostře a nevrle odpovídá na výzvy klavíru, v druhé větě je to vřeštivý klarinet, představující veverku, v třetí větě se ozývá noční havěť především sovička a výr, vyjadřovaný fagotem a houslemi. Čtvrtá věta, to je apoteóza jara, je tam cvrček, jelen, srnec, mušky i dravá bystřina a hlavně člověk, jehož v celém Concertinu zpodobňuje klavír. Kirilla Gersteina doprovodili vzhledem k vysoké náročnosti partů koncertní mistři jednotlivých nástrojových skupin. Celá skladba je založena na dialogu mezi klavírem a jednotlivými nástroji a vyžaduje mimořádné soustředění umělců. Jde o přesné nástupy v dialogu, což je ještě znásobeno ve třetí a čtvrté větě hrou všech nástrojů. Kirill Gerstein hrál uvolněně, zvláště virtuózní kadence v třetí větě byla vynikající, dobře pracoval s pedálem, trochu mne však zarazilo, že hrál z listu: Tedy z listu – pokrok nelze zastavit, na notovém pultíku stál tablet. Jednotliví hráči mu dobře sekundovali, nástupy byly přesné, dynamika výborná.

Jak zvláštní jsou cesty popularity. Klavírní koncert č. 1 b moll Petra Iljiče Čajkovského je snad nejhranějším klavírním koncertem vůbec. Jeho klavírní koncert č. 2 G dur se hrává zřídka, ač by si zasloužil lepší úděl. A o tom, že Čajkovskij napsal i třetí klavírní koncert, ví kromě kovaných muzikologů málokdo. Je pravda, že se jedná o koncert, který je vlastně torzem, skladatel nakonec zpracoval jen první větu a vzhledem k tomu, že brzy nato zemřel, už se nikdy nedozvíme, zdali to byl záměr nebo pouze nedostatek času. Asi by pokračoval, proč by jinak koncert věnoval francouzskému pianistovi Louisi Diémerovi. Počátky tohoto koncertu lze vysledovat v připravované sedmé symfonii Es dur, na které pracoval dva předchozí roky a jejíž kompozici poté opustil. Rozhodl se ale přepracovat tři věty z opuštěné symfonie na klavírní koncert. Když skladbu ukázal v Moskvě Sergeji Tanějevovi, dožil se tvrdé kritiky. Tanějevovi, skladateli, ale hlavně výbornému klavíristovi, se zdála málo virtuózní a dlouhá. Čajkovskij přemýšlel o tom, že skladbu zničí. Naštěstí chladná hlava zvítězila a skladatel ji přepracoval zatím do jedné věty a nazval ji Konzertstück. V této úpravě, dva roky po Čajkovského smrti, ji Tanějev prémioval v Petrohradě pod taktovkou Eduarda Nápravníka. Žádný velký úspěch to nebyl. Můžeme si lámat hlavu proč. Je to dílo přímo nabité silným patetizmem, klavírní part je plný virtuózních partií, orchestrace typická pro Čajkovského hudební řeč, odpovídající dílům, které jsou daleko populárnější.

Jedním z největších znalců Čajkovského díla je Semjon Byčkov. Ne nadarmo si právě jeho vybralo významné britské hudební vydavatelství DECCA k nahrání kompletního Čajkovského díla. Spolu s Českou filharmonií. Proto bylo nahráváno i toto provedení koncertu č. 3 Es dur pro klavír a orchestr s Kirillem Gersteinem. Pro sólistu i orchestr to byl obrovský úkol. Zhostili se ho skvěle. Gerstein prokázal, že jeho technika je skutečně brilantní, jeho klavír bouřil i byl něžně ztišen, sólová kadence zazněla na špičkové úrovni. Vystupuje u nás často, a ne vždy se mu daří v lyrických pasážích. Tentokrát to bylo dokonalé. Zvuk orchestru byl nádherně plný, jednolitý a robustní. Byl to krásný Čajkovskij a bude jen dobře, pokud se díky této nahrávce u společnosti DECCA dostane i tento opomíjený klavírní koncert konečně do všeobecného povědomí.

Franz Schubert napsal za svůj krátký život osm symfonií. První dokonce v šestnácti letech. Kupodivu nám jich ale zanechal devět. Sám za to nemůže, to se jenom badatelé nejsou schopni domluvit.  Takže po „Nedokončené“ máme „Velkou“. Symfonie č. 9 C dur trvá hodinu a posluchači by si zcela jistě přáli, aby trvala ještě déle. Tolik je v ní krásy, tolik je v ní nádhery. Semjon Byčkov musí tuto symfonii milovat. Řídil ji zpaměti, úspornými gesty.

Ukázalo se, jak mělo vedení filharmonie šťastnou ruku, když svěřilo nástupnictví po Jiřím Bělohlávkovi právě Byčkovovi. Ten si s orchestrem perfektně rozumí, dokáže pracovat s každou nástrojovou skupinou, vytáhnout orchestr k výbornému výkonu. Sóla flétny, hoboje nebo klarinetu v l. větě snesou tu nejpřísnější kritiku, stejně tak jako trojice pozounů.  Ve druhé větě se zaskvěly smyčce, při přechodech z pianissima do forte až mrazilo, svůj part dobře odehrál i hoboj, který se blýskl výbornými sóly. Zapomenout nelze ani na dvě dámy s lesními rohy, není divu, že Semjon Byčkov na závěr předal své kytice právě jim.

Schubertova symfonie je skutečně grandiózní, nádherné dílo, kladoucí vysoké nároky na interprety i na dirigenta. Že bylo obecenstvo s provedením spokojeno svědčil více než čtvrthodinový potlesk a nakonec standing ovation přeplněného Rudolfina.

Foto: Petra Hajská