„Sboristé zahájili zpěv stojíc vepředu po stranách hlediště, čímž velmi názorně anticipovali plastičnost, která byla po celou dobu právě díky proměnlivému rozmístění zpěváků přítomna.“

„Vizuální propojení kostýmovaných zpěváků a divadelníků za plátnem, vyústilo ve velmi subtilní a jemný sborový vstup.“

„Dílo pak uzavřel sbor s opět suverénní tónovou vyvážeností, který se symbolicky postavil na dvě skupiny, podél přední části hlediště.“

Na Velký pátek 7. dubna 2023 se u Šimona a Judy v Praze rozezněly Bachovy Janovy pašije. Jejich provedení však nebylo pouze hudební. Musica Florea pod vedením Marka Štryncla spojila síly s Divadlem bratří Formanů (režie Matěj Forman) a dala tak vzniknout unikátnímu konceptu. Neobvyklé bylo rovněž jazykové provedení skladby. Zpívalo se česky na překlad Mirka Očadlíka.

Po usazení v hledišti, ještě před představením, mohlo diváka zaujmout několik věcí. Ponejprv to, že celé hlediště bylo otočeno na druhou stranu; režisér toto uspořádání zvolil, neboť chtěl pracovat s novými možnostmi, které opačná strana kostela nabízí. A pak zde byla zajímavou i samotná scéna. Dominantu představovalo velké průsvitné plátno s namalovanou krajinou ve zdobeném rámu, jež bylo složeno ze čtyř pohyblivých kusů. Za ním, ale i kolem, byly rozmístěny ještě malované kulisy, které vytvářely zejména „hloubku“ scény. O výtvarnou spolupráci a loutky se staral Josef Sodomka, o kostýmy pak Andrea Sodomková. Divadelní obsazení tvořili Veronika Švábová, Dora Sulženková, Marie Krušinová, Radim Klásek, Miroslav Kochánek a Adam Pánik. Připomeňme, že v rámci FOK je toto druhá obdobná spolupráce, která byla s Divadlem bratří Formanů provedena; první byla loňská Kouzelná Rybovka.

O závažný a afektovaný začátek pašijí se zasadily dechy. Útrpnost byla slyšitelná ponejprve ve fagotu, který ji zde přednášel ve velmi intenzivní poloze spolu se zoufalstvím a možná až zuřivostí. Proti tomu pak jiný styl utrpení znázornily hoboje, které jej zahrály ve světle úpěnlivém, plačtivém pojetí, s náznakem jisté zenové rezignace. Plynule se pak dostavili i zpěváci, kteří byli stejně jako divadelníci v kostýmech. Sboristé zahájili zpěv stojíc vepředu po stranách hlediště, čímž velmi názorně anticipovali plastičnost, která byla po celou dobu právě díky proměnlivému rozmístění zpěváků přítomna. S palmami a „modelem“ Ježíše Krista jedoucího na oslíkovi, postupně všichni doputovali na scénu a živě vtáhli diváky do dramatického děje tohoto mistrovského díla. V da capu pak sakrální závažnost hudby ještě více umocňovala dechová sekce, jež zde navozovala až varhanní zvuk. Tuto část ještě doplnil dirigent hrou na buben. Vynikající rovněž bylo provedení choreografie divadelníky v maskách.

V následném prvním vstupu evangelisty se představil tenorista Jaroslav Březina. Ten se pohyboval spíše ve světlejších a lehčích polohách, ač rozhodně demonstroval schopnost pracovat s těmito elementy. Zvukově pak dostál ve svém hlase náležité nosnosti; jeho text byl velmi důležitý, neboť právě on byl „komentátorem“, který oznamoval, co se v příběhu děje. Občas však textu v důsledku akustických vlastností chrámu nebylo zcela rozumět, což je škoda. Jeho poloha však vytvářela krásný kontrast proti basovému Ježíšovi, kterého ztvárnil Jaromír Nosek. Ten totiž volil ve svém hlase typickou tmavou hlubokou a bohatou barvu. Oba pak volili ve svém projevu spíše slavnostnější dikci, se kterou však bylo zacházeno umně, aby se nepřeklopila do nepřirozeného pathosu.

Následné vizuální propojení zpěváků a divadelníků za plátnem, vyústilo ve velmi subtilní a jemný sborový vstup. První altová árie se nesla v duchu spojení pěvecké linky a orchestrálních partů (zejm. hobojů), kde však zpěv možná občas trochu zanikl. Následná sopránová árie, tentokrát v poloze s flétnou, přinesla jemnou pěveckou polohu, jež však byla naopak vynesena „nad“ instrumenty. Zde bylo taktéž znamenitě pracováno s artikulací v bassu continuu, což dobré vyznění této části velmi dobře podpořilo. A o podporu dramatického spádu se výrazně staralo také dobře zvolené osvětlení, se kterým bylo zacházeno decentně a všímavě. Práce sboru s prostorem nechala vyniknout dobrému zvukovému balancu, v závěru první části pašijí pak velmi vynikla tenorová árie „plačícího Petra“, který zapřel Krista. Zde to byla jednak skvělá divadelní práce znázorňující situaci, podruhé pak zvuková práce orchestru, zejména vynášení mnohých disonancí. V závěrečné sborové části, zpívané zde jen kvartetem, vynikala nejvíce dobře sehraná artikulace.

Následující druhá část pašijí se plynule nesla v obdobném hudebně-dramatickém duchu. Pokračujícím dobrým trendem bylo i zmíněné zacházení se sborovými party; zde bylo dosaženo velmi naplňujícího forte, které v sobě však stále obsahovalo subtilnost. V rámci proměn hudebních frází, zde bylo dosaženo rovněž úžasných proměn barev i propojeného sborového zvuku. Následná scéna u Piláta opět nabídla sugestivní choreografii, tentokrát davu žádajícího ukřižování Krista. Zejména flétny a fagoty svým občasným pregnantním „vystoupením“ skvěle doplnily afekt v, opět velmi plastickém zvukovém vyznění. Po meditativním sboru následovala velmi útrpná basová árie, ve které změnu nálady umně doplňovala theorba. Další hudební číslo byla tenorová árie, což byla jediná skutečně nepovedená pasáž v celém koncertě. V nesehraném frázování a celkové nejisté hře se zpěvák na čas ztratil. Nutno však podotknout, že se jednalo o velmi náhlý záskok, ostatně panem Štrynclem oznámený již před koncertem.

Další rozměr barevné práce se sborovým zpěvem pak přinesla „dvoj-sborová“ pasáž, kdy v jenom uskupení altový part zpívala zpěvačka, ve druhém to byl kontratenor. Krom toho se zde velmi projevila i promyšlená práce s vibratem. Závěrečná část pašijí znázorňující výstup na Golgotu, ukřižování a smrt Kristovu, byla nabita dramatickým spádem, na kterém se rovnocenně podílely divadelní choreografie a procítěné instrumentální party, ač i zde musím podotknout, že v jednom místě byl v hobojích slyšet drobný záchvěv tónové a intonační nejistoty, která však byla překonána. Dobře koncipovaná práce s tichem byla v silném kontrastu s následnou, efekty nabitou částí. Chrámová obloha se roztrhla. Dílo pak uzavřel sbor s, opět suverénní tónovou vyvážeností, který se symbolicky postavil do „výchozí pozice“; na dvě skupiny podél přední části hlediště.

Vyprodaný sál byl skutečně onou velikonoční atmosférou dosti naplněn, neboť nechal doznívající tóny vyprchat do dramatického ticha. Následující nadšené ovace pak prozradily plné nadšení diváků. Velmi povedený je koncept sloučení divadla a hudby. Každý posluchač se již nyní dozajista těší na další obdobný projekt.

Foto: Petr Dyrc