„Poslední skladbou večera byla premiéra nového díla Slavomíra Hořínky s názvem Ze všech sil.“

„S názvem pořadu Hlásám milost, se představil soubor L´Armonia terrena, který založil jeho dirigent a umělecký šéf Zdeněk Klauda v roce 2014, zaměřující se především na hudbu 18. a 19. století.“

„Dřevěný Kristus. Dílo, které bylo původně instrumentováno pro velký orchestr, aranžoval Jaroslav Pelikán pro orchestr komorní. Tímto získalo intimitu a ponor do okouzlené a pokorné duše, přičemž život mu vdechla exkluzivní interpretace Jana Martiníka.“ 

Koncerty Velikonočního festivalu se v čase postním konaly tři dny po sobě. Po opulentním zahájení skladbou Františka Musila Stabat Mater v katedrále sv. Petra a Pavla zazněly v pondělí 3. dubna v kostele sv. Augustina vedle Postní meditace Marc-Antoine Charpentiera i skladby Henryho du Monte Allemande grais a Jesu dulceo cordium. Po skladbě O Jesu nomen dulce Heinricha Schütze se představil Slavomír Hořínka s premiérou skladby Ze všech sil. Interprety byli Cappella Mariana s pěvci Vojtěchem Semerádem, Ondřejem Holubem a Tomášem Králem. V úterý 4. dubna vystoupili v minoritském kostele sv. Janů L´Armoia Terrena s dirigentem Zdeňkem Klaudou a basistou Janem Martiníkem. Na programu byly skladby J. S. Bacha Ricercar a 6 z Hudební obětiny a Vor deinem Thron tret ich hiermit, dále cyklus písní Jana Hanuše Dřevěný Kristus pro nižší hlas a orchestr a Symfonie č. 2 pro trubku a smyčce Arthura Honeggera. Dva koncerty prodchnuté rozjímáním a niterným ponorem do rozjímání.

V pondělí 3. dubna se brněnští posluchači sešli v moderním prostoru augustiniánského kostela na náměstí Míru, kde je pořádání koncertů pro velmi dobrou akustiku a příjemný prostor oblíbené. Potvrdil to i nynější koncert, neboť již v první skladbě Méditations pour le Careme (Postní meditace), sestavené z deseti meditací, zněly tři mužské hlasy: 1. tenor Vojtěcha Semeráda, 2. tenor Ondřeje Holuba a baryton Tomáše Krále zvučně a příjemně. Deset písní na latinský text k Ježíšovu ukřižování mělo stejnou náladu i charakter. Tříhlasý niterný nářek zněl s doprovodem tří nástrojů, violy da gamba (Mélusine de Pas), theorby (Jan Krejča) a varhan (Pablo Kornfeld), kteří spolu hrají pod názvem Cappella Mariana, vyváženě. Pohrávali si s dynamikou a exaltací výrazu, který vyvrcholil v poslední části Tentavit Deus Abraham. Allemande gravis Henryho du Monte, bylo sólem pro varhany a následná skladba Jesu dulcedo cordium byla polyfonní příležitost pro celý ansámbl. Heinrich Schütz a jeho O Jesu nomen dulce pro baryton sólo s doprovodem varhan, přednesl zvučným hlasem a s niterným výrazem Tomáš Král. Poslední skladbou večera byla jako časový protipól premiéra nového díla Slavomíra Hořínky s názvem Ze všech sil. Skladbu pro trio mužských hlasů a tři barokní nástroje, autor napsal po pobytu v Jeruzalémě, kde se inspiroval Matoušovým evangeliem a v něm obsaženou Ježíšovou odpovědí na otázku, které přikázání je největší. Podkladem jsou jednoslabičná česká slova, proud důvodů, které brání milovat Hospodina. V závěru pak zaznívá báseň, kterou autor napsal při svém pobytu v Jeruzalémě. Inspirací pro rytmus a strukturu díla byly dlaždice z chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě, podle kterých strukturoval skladatel svoji skladbu. Slova jsou sázená přesně a jednotlivě, nesmiřitelně a kategoricky. Sekundové postupy následují slova, pěvci se dostávají do meditativního výrazu, přičemž barevně se doplňující nástroje postupně gradují a zase utichají, to vše až do ztracena. Skladba je poměrně krátká, ale sdělná a inspirující.

Druhý den, v úterý 4. dubna se konal další večer festivalu a to v minoritském kostele sv. Janů. Dobře postavený akustický prostor byl naplněn hudbou komorního smyčcového orchestru, který příležitostně doplňovaly dechové nástroje. S názvem pořadu Hlásám milost, se představil soubor L´Armonia terrena, který založil jeho dirigent a umělecký šéf Zdeněk Klauda v roce 2014, soustřeďující se především na hudbu 18. a 19. století.

Na Velikonočním festivalu se představil soubor spolu s dirigentem Zdeňkem Klaudou dílem J. S. Bacha. Nejprve zazněl Ricercar a 6 z Hudební obětiny BWV 1079, který byl upraven skladatelem Antonem Webernem. Skladba tak přestala mít bachovský punc, materiál se štěpí a motivy se opakují, přičemž využití dechových nástrojů dává skladbě barevnost, napětí a zcela nový příběh.

Stěžejním dílem večera byl cyklus písní pro nižší hlas a orchestr Jana Hanuše na slova Kamila Bednáře Dřevěný Kristus. Dílo, které bylo původně instrumentováno pro velký orchestr, aranžoval Jaroslav Pelikán pro orchestr komorní. Tímto získalo intimitu a ponor do okouzlené a pokorné duše, přičemž život mu vdechla exkluzivní interpretace Jana Martiníka. Pěvec se zvučným barevným basem a schopností niterného pokorného výrazu, vyprávěl příběhy, spojené s Ježíšovým ukřižováním. Prolog Hlásám milost dřevu lesnímu, jež vydalo kříž, zahájilo hobojové sólo, které korespondovalo s pomalým pěveckým vyprávěním. Otevřelo dveře druhé části, jak Poslal Herodes žoldáky, úplněk, ne-úplněk. Třetí část Zvedněte mne, je surrealistickým výkřikem, čtvrtá Aj, z temnot noci zase voláním Ježíše proti nevšímavosti a necitelnosti lidí. Pátá část Dřevěný Kristus na dřevěném kříži je naplněna soucitem ke všem, v nenávisti zničeným křížům. Poslední Epilog Hlásám milost, je o odpuštění. Kdo dává, ten přijímá, kdo miluje, ten žije. Dílo naplněné emocemi a filosofií lásky k bližnímu, tak jak ji hlásal Kristus. Dílo, které v podání hudebníků a pěvce bylo naplněné vroucností a emocemi, bylo podáno nejen s výsostnou muzikalitou, ale i s uhrančivým účinkem.

Následovala Symfonie č. 2 pro trubku a smyčce Atrhura Honeggera. Třívětá skladba (1. Molto moderato – Allegro, 2. Adagio mesto, 3.Vivace non troppo) je napsána jen pro smyčcový orchestr. Nejprve s violovým a následně violoncellovým sólem, dále s převahou barvy hlubokých smyčců. Postupně rytmizovaná poslední část akcelerovala do pochodového rytmu a připravila půdu sólové trubce, která se nesla z kazatelny pomalou, údernou a vznešenou melodií.

Z bachovského materiálu zazněl – jako poslední skladba na konci večera – chorál Vor deinen Thron tret ich hiermit. Chorální předehra BWV 668 z Umění fugy je posledním dílem již nemocného J. S. Bacha, přesto v interpretaci souboru vyzněla její pomalá melodie barevně a vznešeně, zejména díky instrumentální barevnosti a přesné souhře. Byla to efektní a interpretačně skvěle provedená skladba, která důstojně uzavřela umělecky výsostně provedený večer.

Foto: Jan Prokopius