„Ve zvuku nosnou táhlost a plnost, propojenou však s jistou nazálností kombinovali s velmi procítěnou hrou, přičemž každého posluchače tak naplnili kýženou melancholickou a poněkud smutnou emocí.“

„Krásně a živě si všichni vyhráli s „westernovými“ rytmicko-melodickými nápady skladatelovými, které však vždy pohotově překlopili do zpěvných vzájemných rozhovorů v duchu českém.“

„Těžké a intenzivní představení hlavního motivu a jeho proměny, zejména v pasážích nad velmi obtížnou pedálovou sazbou, dávaly vyniknout procítěné hře varhaníka.“

V pondělí 3. dubna se uskutečnil v Sále Martinů na pražské HAMU Vzpomínkový koncert k nedožitým 85. narozeninám violisty Lubomíra Malého. O pestrý a nevšední program se postaralo Wihanovo kvarteto, Karel Untermüller (viola), Karel Vrtiška (klavír) a Pavel Svoboda (varhany). Repertoár důvtipně a vyváženě naplnil večer melancholickými, smutnými, ale i milými a veselými emocemi, které se na tuto vzpomínku velmi hodily.

Profesor Lubomír Malý působil mnoho dekád jako violový pedagog na pražské AMU, kde vychoval mnoho skvělých hráčů, avšak v září loňského roku bohužel skonal. Velmi krásným gestem se tudíž stal koncert, který i díky dobře zvolenému programu vytvořil na tuto osobnost krásnou vzpomínku. V programu koncertu si mohl divák přečíst výpovědi Jiřího Hlaváče, Václava Bernáška nebo Lubomíra Brabce, kteří zde vzpomínali na jeho velký hudební cit, noblesní a elegantní vkus a jeho mimořádně aktivní muzikantský život, prostoupený například nahrávkami moderního violového repertoáru. Na interpretech nyní neležela jen obvyklá zodpovědnost vůči sobě a divákům, která je při koncertování samozřejmá, ale byla zde i velká zodpovědnost právě vůči panu Malému, kterému výkony umělců vzdaly náležitý hold.

Již první skladba nastolila onu správnou atmosféru. Byla to Meditace na staročeský chorál Svatý Václave op. 35a od Josefa Suka. Premiéru měla tato skladba 27. září 1914 v Rudolfinu, zahranou Českým kvartetem, ve kterém Suk sám působil jako hráč sekundu. Krátce po vypuknutí První světové války byla skladba i jakousi národní protiválečnou vzpruhou. Ve svých tónech jako by anticipovala miliony obětí jednoho z nejstrašnějších konfliktů v dějinách. Tato její základní nálada, v kombinaci s předlohou, kterou je staročeský chorál, činí však ze skladby při správné interpretaci rovněž skvělou kompozici i pro účel dnešního večera. Výjimečné možnosti velmi dobře využilo Wihanovo kvarteta. České komorní těleso (zal. 1985) s bohatou diskografií a mnoha úspěšnými turné, zaručovalo svou spolehlivostí kvalitní provedení. Jakub Čepický (viola) svým měkkým a zasněným tónem vskutku meditativně vtáhl posluchače do skladby. Leoš Čepický a Jan Schulmeister (1. a 2. housle) pak ve svém zvuku jako by napodobovali měkkost a jistou úpěnlivost violového tónu. Ve zvuku nosnou táhlost a plnost, propojenou však s jistou nazálností kombinovali s velmi procítěnou hrou, přičemž každého posluchače tak naplnili kýženou melancholickou a poněkud smutnou emocí. Závany silného smutku procházely skladbou zejména v gradacích, kde proti vrchním, vzájemně se imitujícím smyčcům dodával violoncellista Michal Kaňka plnost i do trochu hrubších poloh. Vzájemně se však opět všichni zklidnili a konec skladby nesl vskutku jakési zasněné, posmutněné, ale i poněkud slavnostní vytracení.

Na další číslo se konala malá přestavba, neboť se změnilo nástrojové obsazení i interpreti. Zněla Sonáta pro violu a klavír H 355 v podání Karla Untermüllera (viola) a Karla Vrtišky (klavír). Dílo vzniklo již ke konci skladatelova života, pro americkou violistku Lillianu Fuchs. Předešlý skladatelův nesnadný život, spolu s jeho touhou vrátit se domů, která však nemohla být naplněna, promítá se notně do charakteru skladby. První věta navázala na předešlé číslo ve svém melancholickém a smutném tónu. Táhlý nostalgický zvuk prostupoval tóny violy zejména v solidně zahraných dvojhmatech. Velmi dobře provedl violista skladbu vypjatými pasážemi na hranicích možností tohoto nástroje, aby pak došlo k opětovnému zjemnění a zklidnění. Do druhé věty pak posluchače viola vtáhla energickou tanečností. Klavír pak poskytl velmi důvtipný přechod ke klidnější části, kdy dobře kombinoval plynulé přecházení s jistou překvapivostí této změny. Violový návrat do nálady předešlé věty přinesl ještě vypjatější úpěnlivost. Klavír po většinu času trvání skladby nechával violu velmi dobře vyniknout, neb tento nástroj nedisponuje takovou zvukovou projekcí, jako například housle. Nicméně, i v určitých momentech se objevily drobné problémy. Například v balancování zvuku a viola poněkud zanikala, což však byli oba hráči vždy schopni pohotově vyřešit. Klavírista nechal důmyslně vyniknout některým pasážím, které trochu připomínaly varhanní sazbu.

Po přestávce následoval Smyčcový kvintet Es – dur op. 97 Antonína Dvořáka. Ve vhodně zvolené skladbě, která má oproti běžnému smyčcovému kvartetu ještě o violu navíc, spojili své síly Karel Untermüller a Wihanovo kvarteto. Dílo složil skladatel během svého pobytu v Americe. Jak je pro díla z tohoto období typické, autor zde kombinuje dobře známé české prvky s těmi, se kterými se setkal v Americe. Tato díla pak spojuje charakteristický jazyk, ve kterém se odráží jistá zvídavost a radost, zároveň však i melancholie, nostalgie a touha po domově. Charaktery opět velmi vhodné pro tento koncert. Stejně jako „Americký“ kvartet F – dur, který Dvořák zkomponoval o něco dříve, zahajuje i toto dílo viola. Od začátku skladby zvládli všichni hráči velmi dobře pracovat s hlasy. Krásně a živě si všichni vyhráli s „westernovými“ rytmicko-melodickými nápady skladatelovými, které však vždy pohotově překlopili do zpěvných vzájemných rozhovorů v duchu českém. Zejména ve třetí větě se zračily velké schopnosti hráčů, zejména během vyzpívávání teskných melodických linek, překlenutých však stálým plynulým tahem. V této větě se také náležitě projevily barevné možnosti nástrojů, spolu s intenzivními dynamickými momenty, ve kterých soubor naplnil sál zvukem snad nejvíce z celého večera. Větu čtvrtou zahájily první housle. Byla nastartována živým a energickým houpavým tanečním impulsem, na který se s veselostí napojili všichni zbylí hráči. Po opětovných melancholických tónech se v závěru vskutku naplno projevila síla smyčcového kvintetu, kde viola navíc dodávala v silných akordech zvuku hlubokou plnost. Po intenzivním zakončení následoval zasloužený nadšený potlesk.

Večer zakončily dvě skladby pro sólové varhany, jichž se chopil Pavel Svoboda. Za jiných podmínek dramaturgicky snad ne zcela vhodné složení programu, zde však dávalo smysl, neboť důstojný a slavnostní, zároveň však emocionálně intenzivní zvuk varhanní, dokonal vzpomínkový večer v nejlepším možném duchu. Fantasie d – moll od Miloslava Kabeláče byla v podání virtuosa vskutku hřmotná. Tato skladba byla napsána pro Pražské jaro 1958, autor se zde tedy příliš neomezoval stran technické náročnosti, přičemž s provedením si však pan Svoboda poradil bravurně. Těžké a intenzivní představení hlavního motivu a jeho proměny zejména v pasážích nad velmi obtížnou pedálovou sazbou dávaly vyniknout procítěné hře varhaníka. Zručný pak byl přechod na horní manuál, kde dobře zvolená registrace nenechala opadnout intenzitu skladby, dokonce ani v pomalejší části. Až pregnantní úzkostlivost byla konstantně přítomna po celou dobu. Ještě intenzivněji pak působil závěrečný návrat prvotní masivní sazby.

Druhou skladbou varhanní a zároveň poslední, byla skladba „Varhany solo“ od Leoše Janáčka. Občas také uváděná jako Postludium. Jedná se o předposlední část skladatelovy slavné Glagolské mše, premiérované roku 1927. Skvělá výstavba frází při zintenzivňování dala pak vyniknout slavnostnímu a závažnému konci skladby a večer byl tak dovršen jistým sakrálním momentem.

Asi ne každý posluchač znal pana Malého. Dobře postavená dramaturgická výstavba programu však dovedla každého v sále přítomného, provést emocemi spojenými s touto ztrátou. Směs veselých, melancholických i nostalgických emocí dozajista oslovila. Děkujeme za tuto vzpomínku na Lubomíra Malého!

*******

Foto: HAMU