„Hlasová kondice Dickinsona je sama o sobě záhadou. Jeho hlas, jakkoli je často exponován v epických výškách, nejevil známky sebemenšího opotřebení.“

„Takto vypadá setkání se skutečnou legendou, která je živou definicí nejen heavy metalu, ale každé odvážné, přímočaré a emocemi nabité hudby.“

„Město Olomouc, organizátoři akce a Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín si mohou připsat jeden z producentských počinů desetiletí.“

Město Olomouc zažilo ojedinělou koncertní událost, která se zapsala do historie. Legendární zpěvák Bruce Dickinson z Iron Maiden vystoupil v projektu Concerto for Group and Orchestra s doprovodnou kapelou a Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín. Unikátní spojení klasické a rockové hudby v podobě multižánrového symfonického alba složil zakládající člen Deep Purple Jon Lord v roce 1969. Koncert se konal 2. dubna v hale Univerzity Palackého v Olomouci a byl již několik měsíců předem beznadějně vyprodán.

A po včerejším večeru je nutno konstatovat, že není divu. Slyšet živě kompletní rané album Concerto for Group and Orchestra od Deep Purple v podání symfonického orchestru, pěvecké legendy a skvělé kapely je naprosto raritní záležitost. Zmíněného frontmana Iron Maiden Dickinsona na pódiu doplnili kytarista Kaitner Z. Doka (Jon Lord, Ian Paice, Don Airey), bubeník Bernhard Welz (Jon Lord, Don Airey), baskytaristka Tanya O’Callaghan (Whitesnake) a John O´Hara (Jethro Tull) na klávesy. Ostřílení muzikanti, kteří přesně vědí, o co jde. To za vydatné spolupráce 78členné Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, vše pod taktovkou dirigenta Paula Manna.

Klávesista a skladatel Jon Lord čirou náhodou kdysi slyšel album Bernstein Plays Brubeck Plays Bernstein. Za tímto potměšilým názvem se ukrývala nahrávka kvarteta jazzového pianisty Dave Brubecka s Newyorským filharmonickým orchestrem, a to pod taktovkou autora West Side Story Leonarda Bernsteina. V Lordově neklidné duši se tehdy zrodil nápad napsat třívětý koncert, který propojí rockovou kapelu se symfonickým orchestrem. Podobné fúze nebyly v té době výjimkou. Během přípravy náročného projektu mu sekundoval anglický skladatel Malcolm Arnold. Ačkoli přijetí alba bylo smíšené, mnohé kritické soudy jsou s odstupem let nepřiměřené. Osmadvacetiletý Lord jen stvořil něco, co se vymykalo obecným požadavkům a dobovým trendům.

Orchestry totiž písně rockových kapel často pouze dokreslovaly a podmalovávaly. Instrumentální party ani zdaleka nesplňovaly parametry rovnocenných partnerů. Lord šel svou vlastní cestou. Jeho třívětý koncert lze jen stěží považovat za jakési „písně“, jde o regulérní rozsáhlé věty s komplikovanou strukturou. Symfonické pasáže jsou klíčovou součástí díla, detailně vypsané individuální sólové prvky a charakter hudby svědčí o nadčasové invenci a skvělém smyslu pro orchestraci. Vokální part Lord začlenil pouze do druhé věty, krajní části koncertu jsou ryze instrumentální a kladou na všechny hráče vysoké nároky.

O tom všem mnohem lépe a výstižněji hovořil na úvod koncertu Bruce Dickinson. Legenda světového heavy metalu přišla na pódium jako poslední, všichni už byli na svých místech. Ve splývavém tyrkysovém plášti, s typickou vitalitou, která po prodělaných zdravotních potížích působila pozitivně a radostně. Dickinsonův stručný a výstižný prolog, jímž Lordův koncert uvedl do kontextu, naznačil, jak báječně zpěvák umí formulovat myšlenky. Však má také s řízením velkých věcí bohaté zkušenosti.

První větu Moderato – Allegro zahájila frenetická orchestrální předehra, po níž nastoupila kapela, která převzala štafetu. Podobný způsob „boje“ o převahu je součástí Lordova záměru, jak vyplývá z jeho poznámek k dílu. Střídání malé a velké sekce evokuje princip concerta grossa, v Lordově koncepci však má své opodstatnění. Detailně vypracované party symfonických nástrojů mohly náležitě vyniknout, což se podařilo také díky výborně ošetřenému nazvučení. Po stylové stránce má věta nejblíž k neoromantismu s progresivními prvky. Je to grandiózně napsaná hudba, v níž se Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín ani na chvíli nenudila, naopak musela napnout všechny své síly. První věta vyzněla v olomoucké hale s velkou pompou a grandiózní zvukovostí.

Druhá věta Andante je epicentrem a sémantickým vrcholem díla. Vyrůstá nejprve z ponurého sestupného basového motivu, atmosféru dokreslují působivé orchestrální souzvuky, jejichž barevnost a nevšední intervalová skladba kráčí směrem k experimentální a avantgardní hudbě. Sólové pasáže v podání příčné flétny, klarinetů a dalších dechů zněly mysteriózně a působivě. Dickinson se přidal v „anglicky“ zabarvené melodii za doprovodu kapely. S dokonalou přesností, rytmickou jistotou a výslovností, která se snoubila s vytříbeným výrazem. Zpěvák ani na okamžik nesklouznul k jednostranné demonstraci pěveckých sil, kterých má stále požehnaně. Byl si naprosto vědom, že vokál je pouze jedním segmentem mnohovrstevného Lordova díla. Skvělý byl masivní zvuk smyčců, ale i sordinované motivy trubek a dalších precizně hrajících žesťů.

Třetí věta Vivace – Presto je dynamickým i tempovým vyústěním celého díla. Po mohutném orchestrálním úvodu převzala roli kytara s „hammondkami“, každý nástroj se svým sólovým spotem. Lord nezapomněl ani na bicí. Fantastické bubenické sólo Bernharda Welze vyvolalo hlasitou odezvu publika, výtečné byly i klávesy Johna O´Hary. Méně vybroušený byl naopak zvuk a sporadicky i konkrétnost sólové kytary Kaitnera Z. Doky, což byla škoda, protože i zde šlo o výkon velmi precizní. O svých hráčských kvalitách nemusela nikoho přemlouvat ani vizuálně výrazná baskytaristka Tanya O’Callaghan. Druhá věta Lordova koncertu by se dala popsat jako tajemná, magická a reflexivní. Třetí věta má naopak agilní bojovný charakter a zapůsobila jako dokonalé zvukové orgie i velkolepá koruna celého díla.

Lordovo grandiózní Concerto rozhodně patří k životným skladbám, které předběhly svou dobu více než konformní projekty jeho rockových souputníků. Je to hudba, která je plná nekompromisní a prudké invence, svědčící o svébytné imaginaci, která dalece překračuje obvyklá měřítka rockové hudby. Kdyby na tomto místě koncert končil, k obrovskému zážitku, jemuž všichni účinkující dopřáli maximum svých sil, by to jistě postačilo.

Jenomže večírek pokračoval i po přestávce, kdy zazněly i kultovní písně z repertoáru Deep Purple a autorská tvorba Bruce Dickinsona. Jeho čas právě přišel a metalová legenda si ho vychutnala jako zamlada. Hlasová kondice Dickinsona je sama o sobě záhadou. Jeho hlas, jakkoli je často exponován v epických výškách, nejevil známky sebemenšího opotřebení. Excelentní intonace a výraz přesně na míru každé písně jsou pouze střípkem z celkového projevu multitalentovaného umělce.

Ten se rozhodně nijak nešetřil a vyhecoval publikum svými typickými energickými gesty k potlesku i zpěvu. Přišel čas rockovým hymen, k nimž neodmyslitelně patří písně z repertoáru Deep Purple. Nechyběly skvosty jako Pictures of Home nebo Hush, před níž si zpěvák mile zavtipkoval s jedním fanouškem. Velkou sílu měla také rytmicky nepravidelná pecka Perfect Strangers, kterou Dickinson, kapela i orchestr vystřihli jako z partesu. Takto vypadá setkání se skutečnou legendou, která je definicí nejen heavy metalu, ale i každé odvážné, přímočaré a emocemi nabité hudby.

Proslulý zpěvák nezapomněl ani na skromné ochutnávky své vlastní sólové kariéry, jíž dominuje hitová balada Tears of the Dragon. Překvapením byla i nádherná parafráze Adagia pro smyčce Samuela Barbera, důvtipně zkombinovaná se sólovou elektrickou kytarou. Koncert fenomenálního Dickinsona s kapelou a Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín končil po neuvěřitelných dvou hodinách plných úžasné hudby. Město Olomouc, organizátoři akce i Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín si mohou připsat jeden z producentských počinů desetiletí. Uvést znovu na pódia Lordovo Concerto for Group and Orchestra v takto atraktivním složení a téměř dokonalém zvuku, byl opravdu báječný nápad. Ostatně tato kompozice by si zasloužila nové zhodnocení i úhel pohledu, který by vyvrátil příkré výroky dobové kritiky.

Tak vycizelované, rafinované a nádherné dílo pro orchestr a rockovou kapelu se opravdu neslýchá. Zlínští filharmonikové zvládli náročný úkol znamenitě a zaslouží si slova chvály už proto, že si místy sáhli opravdu až na dno. S velkou pravděpodobností o nich ještě uslyšíme, a to od samotného mistra Dickinsona. Ovace, kterých se všem umělcům na pódiu po koncertě dostalo, byly stejně hlasité jako samotná hudba. Také se poslouchaly náramně dobře. Právem.

*******

Foto: Honza Švanda / Rocksound a Štěpán Zvoníček