„Obě inscenace se hrály před vyprodaným hledištěm za velkého zájmu berlínského operního publika.“

„V Berlíně se rozhodli pro tradiční zakončení Turandot Francem Alfanem s Toscaniniho škrty.“

„Romeo Castelucci se soustředil svou scénou (vlastní návrh) a vedením postav spíš na duševní pocit opuštěnosti Daphne, což nevlídná zimní krajina jen podtrhuje.“

V německé metropoli Berlíně mají milovníci opery k dispozici tři operní divadla. Nedávno zcela zrekonstruovanou Stání operu Pod lipami, Německou operu (v bývalém Západním Berlíně) a na rekonstrukci čekající Komickou operu, proslavenou působením Waltera Felsensteina nebo Barrie Koskyho. Přestože se repertoár operních scén, zejména v nejhranějších titulech protíná, každé divadlo je vyprofilované a přináší také opery (v případě Komické opery i operety a muzikály), které se jinde nevidí. Dne 17. a 18. března 2023 se v berlínské Státní opeře Pod lipami hrály opery Turandot Giacoma Pucciniho a Daphne Richarda Strausse. Jedná se o poměrně nové inscenace. Turandot měla premiéru 18. června 2022 a Daphne 19. února letošního roku. Obě inscenace se hrály před vyprodaným hledištěm za velkého zájmu berlínského operního publika.

Německá státní opera Pod lipami je repertoárovým divadlem. Hraje nejen na jevišti zrekonstruované a od roku 2017 znovuotevřené historické budovy, ale i v jiných prostorách, např. ve staré orchestrální zkušebně. V letošní sezoně jsou naplánovány premiéry nové inscenace Prstenu Nibelungova (v jiných divadlech je vznik nové inscenace této trilogie většinou rozložen do několika sezón), Vivaldiho opery Il Giustino, Mozartových oper Mitridate, Re di Ponto a Idomeneo, Straussovy Daphne a scénické provedení Schubertova písňového cyklu Spanilá mlynářka. Na repertoáru je dalších téměř třicet titulů od nejstarších dob (Monteverdiho Korunovace Poppey) až po současnost (např. opera současného maďarského skladatele Petera Eötvöse Sleepless nebo Henzeho La piccola Cubana). Hrají se také Janáčkovy opery Její pastorkyňa (Jenufa) a Věc Makropulos a také večer nazvaný Světlo v mlhách (Im Nebel ein Licht). Samozřejmě nemohou chybět ani opery Giacoma Pucciniho, jako Madama Butterfly, Bohéma, Tosca a Turandot. Zpívají zde světově renomovaní operní pěvci, např. Marlis Peterson, Mariane Crebassa, Camilla Nylund, Angela Gheorghiu, Olga Peretyatko, Lise Davidson, Nadine Sierra, Elena Stikhina, Sonya Yoncheva, Elina Garanca, Anita Rachvelishvili, Marcelo Álvarez, Charles Castronovo, Ludovic Tézier, Vincent Wolfsteiner, Francesco Demuro, Andreas Schager, René Pappe a mnoho dalších. Mezi nimi s hrdostí čteme i jména českých operních pěvců Magdaleny Kožené, Pavla Černocha, Jana Ježka nebo Jana Martiníka.

Inscenace Turandot Giacoma Pucciniho a Daphne Richarda Strausse se hrály před vyprodaným hledištěm za velkého zájmu berlínského operního publika. Doba opuletních Zeffirelliho inscenací je v dnešním moderním divadle již přežitá. Přestože Turandot jako velká opera svádí k bombastickým režiím, v posledních letech se mnozí režiséři pokusili o modernější a střídmější výklad, např. Carlus Padrissa v Mnichově, Andrei Serban v Londýně, Daniel Kramer v Ženevě, Nikolaus Lehnhoff v milánské La Scale, Robert Wilson v Madridě a koneckonců i Zuzana Gilhuus v pražském Národním divadle. Dnešní inscenátoři se musí nejen rozhodnout, jak budou tuto pohádku o kruté čínské princezně vykládat dnešnímu divákovi (Pucciniho libretisté vyšli z Gozziho stejnojmenné hry, poprvé uvedené v Benátkách v roce 1762), ale také jaký zvolí závěr díla. Protože Puccini svou poslední operu nestihl dokončit, závěrečnou redakcí byl pověřen skladatel Franco Alfano, který velice zdárně dílo z Pucciniho skic dopsal tak, aby se mohlo hrát. Jenomže jeho závěr byl příliš pěvecky náročný a snad i dlouhý a tak Arturo Toscanini, který dirigoval světovou premiéru opery 25. dubna 1926 v milánské La Scale, Alfanův konec zkrátil. V této verzi se také opera nejčastěji uvádí, byť kompletní Alfanův závěr se čas od času objevuje v některých inscenacích (od roku 1978, kdy byl objeven Jürgenem Maehderem) a nahrál jej i Antonio Pappano v poslední studiové nahrávce této opery vydané letos firmou Warner Classics. V roce 2002 byla Turandot uvedena s dokomponovaným závěrem díla italským skladatelem Lucianem Beriem, který např. v posledních letech uvedl Riccardo Chailly v milánské La Scale nebo také byl použit v inscenaci Daniela Kramera v Ženevě. Některé inscenace také končí smrtí Liu ve 3. dějství a nepoužívají žádné dokončení jiného autora (opeře pak ale chybí konec). V Berlíně se rozhodli pro tradiční zakončení Turandot Francem Alfanem s Toscaniniho škrty. Inscenaci nastudoval Zubin Mehta v režii Philippa Stölzla (byla streamována TV ARTE). Scéně po celou operu dominuje naddimenzovaná loutka Turandot (obsluhovaná asi deseti loutkáři), z jejíž obrovské krinolíny se vynořují další postavy, případně jejím zvednutím se pod krinolínou odehrávají další scény, které dokreslují a dovykládají děj opery. Později se loutka objeví bez šatů celá dřevěná. Philipp Stölzl podtrhl ve své inscenaci krutost jednání princezny Turandot, nešetří se krví a právě pod krinolínou se odehrává i mučení jakési dívky, s níž již při dětském sboru v 1. jednání stráž smýká po jevišti a ta vydává výkřiky, které poměrně ruší hudbu. Stölzl nepoužil ani v závěru 1. dějství klíčový gong, kterým se Kalaf přihlašuje k princezniným hádankám, aby ji získal. Kalaf se vznáší směrem k provazišti a místo, aby udeřil na gong, udeří do obrovské žárovky, která se rozsvítí. Sbor, který má v opeře klíčovou roli (výborně nastudovaný Martinem Wrightem), je oblečen do jednotně šedých uniforem. Stráže mají uniformy červené a sólisté, např. Liu, Kalaf a Timur, jsou v bílé barvě. Bohužel ne vždy se logicky pracuje s barevným rozlišením kostýmů, např. Kalafa při vyslýchání Liu ve 3. dějství nedrží červení strážci, jak by se předpokládalo, ale šedí sboristé. Stölzl se také rozhodl pro svůj vlastní výklad závěru opery, kdy Turandot ještě v duetu s Kalafem vypije jed a po slovech, že Kalafovo jméno je „láska“ umírá.

Hudebně operu temperamentně řídil Maxime Pascal, kterému oporou byla, vedle sboru, skvěle hrající Staatskapelle Berlin. Anna Samuil zpívala titulní roli koncentrovaným nasálním tónem s příliš velkým vibratem, rozumět jí nebylo jediné slovo. Turecký tenorista Murat Karahan zaujal svými pevnými výškami (v partituře z nižších a vyšších variant vždy volil ty vyšší), byť pro tuto roli by mohl mít dramatičtější hlas. René Pape jako Timur neměl zrovna svůj nejlepší den a Olze Peretyatko se spíše dařila závěrečná scéna, než árie v 1. jednání. Velice dobře si vedl Jan Ježek v roli císaře Altouma, kterou, oproti tradici, nezpíval kdesi vzadu a nahoře scény, ale téměř na rampě. Nebyl to tenorista na konci kariéry, ale barytonální pěvec plných tónů. Výborně sezpívaní byli také ministři Ping Pang a Pong v podání Bernharda Hanskyho, Andrése Moreny Garcíi a Siyabonga Maqunga.

Bukolická tragédie Richarda Strausse Daphne nepatří k autorovým nejčastěji uváděným operám. Je jeho třináctou operou a po ní následovaly už jen opery Láska Danae a Capriccio. Vznikla v nelehkých časech nacistické vlády, poprvé zazněla v Drážďanech 15. října 1938. Libreto k opeře napsal Joseph Gregor (se Straussem se dlouho nemohli na konečné verzi libreta shodnout), neboť jeho nejlepší libretista Hugo von Hofmannsthal byl již mrtev a Stefan Zweig po libretu k opeře Mlčenlivá žena odešel jako nežádoucí židovský autor do exilu. Námět Daphne byl před Straussem v opeře mnohokrát zpracován. Příběh o dceři říčního boha Péneia, která utíkala před Apollónem, když se o ni ucházel, a která se proměnila ve vavřínový strom, když ji dostihl a žádal její lásku, patří k nejstarším operním námětům. Jako vůbec první operu zpracoval její příběh v roce 1594 Jacopo Peri.

Na operních scénách současnosti vídáme většinou tři druhy inscenací. V podstatě přežitý kostýmovaný koncert, který již nepřináší nic nového a kdy pěvci při takové inscenaci rutinně podporují svůj zpěv navyklými operními gesty, nebo moderní režie, které se snaží o jakési propojení opery s naší současností (nebo dobou vzniku opery) a přinést nové pohledy na dílo. Často pak i inscenace, kterými režisér chce diváky šokovat a za každou cenu uvádí dílo zcela jinak, než jak bylo napsáno autorem hudby i libreta. Tito režiséři jsou spíše destruktoři díla, které jim často slouží k vlastní exhibici. K nim patří i Romeo Castelluci, který ovšem inscenuje na předních operních scénách světa, např. v Mnichově Tannhäusera, v Salcburku Salome, Dona Giovanniho a Hrad knížete Modrovouse spolu s Orffovou Komedií o konci časů. (Autor recenze si je vědom, že o současném režijním divadle by se dala napsat dlouhá studie a že výše zmíněná kategorizace je hodně zjednodušená). Jak jinak lze pochopit situování celé opery do ponuré zimní krajiny, kde po celou dobu opery vydatně sněží. Také lze jen těžko pochopit, že představitelka titulní role se na začátku této opery svlékne do prádla a téměř nahá se válí v ledovém sněhu. Přesto, pokud pomineme všechnu logiku díla, některé obrazy byly celkem působivé (scéna s hořícím ohněm, ve sněhu vytesaná zmrzlá sousoší), byť s příběhem Gregora a Strausse příliš nesouvisely, resp. v Castelluciho výkladu dostaly zcela jiné dimenze. Castelucci se soustředil svou scénou (vlastní návrh) a vedením postav spíš na duševní pocit opuštěnosti Daphne, což nevlídná zimní krajina jen podtrhuje. V závěru opery promítne Castelluci na scéně titulní list románu T. S. Eliota Pustá země (The waste land), který je otištěn i v programu k inscenaci a který patrně režiséra k jeho koncepci inspiroval. Ale musí všichni diváci tento román znát?

Hudebně operu nastudoval a řídi Thomas Guggeis, mladý, velice perspektivní německý dirigent (designovaný hudební ředitel Frankfurtské opery), který dílo řídil velice plasticky a svým dirigováním byl jistě všem pěvcům velkou operou. Pěvecké party v této Straussově opeře jsou velice náročné a pěvci se jich většinou zhostili velice dobře. Obdiv zaslouží představitelka titulní role Vera-Lotte Boecker, která s touto obtížnou partií (v závěru díla zpívající ve stále vyšší poloze) neměla problémy a patrně beze zbytku naplnila i Castelluciho herecké pojetí této postavy. Hlubokým altem zaujala Anna Kissjudit v roli její matky Gaey, René Pape byl spolehlivým Peneiosem a dramatickou roli Apollona, proměněného v pastýře, s přehledem zazpíval Pavel Černoch. Pěvcem, který nejvíce zaujal, se stal mladý Magnus Dietrich, člen Operního studia, jehož plný tenor v roli Leukippa dává tušit jeho budoucí vývoj a určitě je to pěvec, o kterém ještě uslyšíme.

Zhlédnout operní představení v berlínské Státní opeře Pod lipami je vždy poučné a zajímavé nejen vzhledem k dílům, z nichž některá se na našich jevištích nehrají, ale je to i setkání s kvalitní operní produkcí, výborným sborem a vynikajícím orchestrem. Jet do Berlína za operou se rozhodně vyplatí.

Foto: Fb a archiv Opery – Matthias Baus (upraveno), Monika Rittershaus