„Kromě neomezené klavírní techniky a obratnosti v harmonické složce mi asi nejvíc imponuje svou velkorysostí, jejímž důsledkem se poměrně spolehlivě drží stranou od kýče.“

„Posluchačsky se mi obtížně přijímal pianistův úsečný způsob vytváření tónu.“

„Tehdy jsem si uvědomil, že sólový recitál je obtížná disciplína, která klade energetické nároky i na ty nejtalentovanější.“

K příležitosti 150. výročí narození skladatele Sergeje Rachmaninova v pražském Rudolfinu v sobotu 25. března 2023 vystoupil v cyklu FOK ruský klavírista Nikolaj Luganskij. V díle tohoto skladatele bývá považován za autoritu a nepochybně to tak vnímá i české publikum. Rudolfinum bylo až na pár míst vyprodané.

Vzpomínám si, jak jsem asi před jedenácti lety studoval tehdy ještě staré webové stránky Nikolaje Luganského. Byly nezvyklé tím, kolik tam o něm bylo osobních informací. Prostřednictvím rozhovorů a fotografií dával nahlédnout do svých volnočasových zájmů (tenis, šachy), konkrétně popisoval studium u Taťjany Nikolajevy, na hudební témata měl jasné a sympatické názory a obzvlášť mi pak vyrazil dech mimořádně rozsáhlý soupis jeho repertoáru. Nechyběly tam desítky skladeb Johanna Sebastiana Bacha, čeští skladatelé nebo zapomenutí Rusové. Mám dojem, že dnes o něm nejčastěji slýchám především jako o idiomatickém hráči skladeb Sergeje Rachmaninova. Možná to tak vnímají i jeho agenti a pořadatelé, neboť v této sezoně k příležitosti skladatelova výročí Luganskij uvádí obrovskou část jeho klavírního díla. Hrává klavírní koncerty, obě sonáty, oba opusy preludií i etud, Hudební momenty, dva variační cykly a různé transkripce a rané miniatury. Tři ze jmenovaných cyklů si připravil i pro svůj pražský recitál v rámci cyklu Světová klavírní tvorba. Pár týdnů před koncertem jsem si po dlouhé době ještě připomněl několik z jeho nahrávek (Sonátu č. 1 d moll, op. 28 a Etudy-obrazy, op. 33). Přestože osobně by mě na klavírní díla Rachmaninova přirozeně napadlo nejprve vyhledat jiné současné interprety (Sergej Babayan, Lukáš Vondráček, Arkadij Volodos), Luganského úspěchy není obtížné pochopit. Kromě neomezené klavírní techniky a obratnosti v harmonické složce mi asi nejvíc imponuje svou velkorysostí, jejímž důsledkem se poměrně spolehlivě drží stranou od kýče, sentimentálnosti.

První polovina recitálu trvala téměř celou hodinu a zazněla v ní Preludia, op. 23 a Variace na Corelliho téma, op. 42. Hra Luganského je samozřejmá i v nejobtížnějších místech vrcholného pianismu, jeho posluchači jsou v bezpečí, jakýkoliv strach z hráčských nesnází je předem vyloučen. Dále určitě disponuje kladnými vlastnostmi k vytvoření atmosférických momentů. Moc se mi líbilo, jakým způsobem se úvodní Preludium fis moll vynořilo z ticha, nebo třeba charakterizace změny tónin ve středním díle Preludia B dur. Nekompromisní polohy na koncích preludií g moll a c moll byly velmi živelné a podnítily náhlý potlesk publika. Es moll Preludium se podařilo skvěle, v tomto tempu by ho možná chtěla hrát většina z nás, kdyby to nebylo tak obtížné. Posluchačsky se mi obtížně přijímal pianistův úsečný způsob vytváření tónu. Zatímco někde by to snad mohlo být poučné po hráčské stránce (například úsporné napíchnutí vršků v arpeggiích na širokých akordových rozlohách), velmi často jsem měl pocit, jako kdyby skrz jeho ruce nevedla bezprostřední cesta k srdci, jako kdyby s trváním znějícího tónu nechtěl mít nic společného. Je to škoda. Luganského koncepce jsou sice upřímné a nesentimentální, ale přicházím o nezanedbatelnou míru napětí.

Z hlediska výkladu celkové stavby byly Variace na Corelliho téma zahrány asi nejpřesvědčivěji, jak jsem je kdy slyšel. Projevovalo se to řadou dobrých rozhodnutí: časový prostor po doznění tématu a následné odlišení první variace prostřednictvím syrového protihlasu v levé ruce, neutápění se v dílčích detailech, našetření dynamických možností na 19. a 20. variaci před koncem… Zajímavé je, že publikum, které bylo během Preludií neklidné, se během Variací chovalo ukázněněji. Přitom v souvislosti s tímto dílem se často mluví o nebezpečí monotónnosti a nejeden klavírista během koncertu některé variace vynechal v zájmu udržení pozornosti diváků. Spíš než vřelá místa mu podle mého nejlépe vycházely naléhavé plochy, třeba recitativová variace s ozdobami nebo zoufalý začátek cody.

S několika lidmi jsem se bavil o jejich názoru na zvuk a mnoha z nich během první poloviny koncertu chybělo pořádné forte. Tak bych to asi neřekl, dynamická škála podle mého názoru byla vlastně pestrá. Měl bych ale výhrady k povaze tónu, který mi zněl dutě, bez jádra. Důvod možná není tak zřejmý. Je totiž možné, že Luganskij zkrátka jenom není ten typ, který by pracoval s klavírním technikem na přípravě koncertního nástroje. V jednom rozhovoru jsem četl, že na zajištění dokonalých podmínek při svém vytížení mnohdy ani nemá čas. Nezřídka prý do města přijede až v den samotného koncertu. Na druhou stranu od roku 2011, kdy na Dvořákově Praze hrál Chopina a Liszta, už tady pravděpodobně stihl vystřídat alespoň dva nástroje. Vím jenom jedno. Luganského jsem slyšel hrát recitál v Rudolfinu už potřetí a zvukově mi pokaždé přišel spíš „loktový“ než „ramenatý“. Hlavně v jednočárkované a dvoučárkované oktávě bych si klidně dovedl představit objemnější vtisk do klávesy.

V Etudách-obrazech, op. 39 kromě výše zmíněných dojmů přibyla ještě otázka temp. Z veliké většiny jsem obdivoval, jak snadno fungují vysoká tempa některých rychlých etud v koncertní praxi. To se nejvíc týkalo první etudy c moll nebo strhujícího návratu do hlavního dílu v etudě „Karkulka a vlk“ – ta se podle mého názoru podařila přímo fenomenálně. Oproti tomu ve třetí etudě fis moll Luganskij na rychlém tempu jedině ztratil; kdyby tempo o chlup srazil, třeba by byla srozumitelnější i zvukově bohatší. Interpretačně se mi líbila i druhá (meditativní návrat hlavního dílu) a pátá etuda. V té mi chyběl jen průraznější soprán. Poslední etuda cyklu byla zahrána spíš na jistotu. Tehdy jsem si uvědomil, že sólový recitál je obtížná disciplína, která klade energetické nároky i na ty nejtalentovanější. Na závěr Luganskij přidal ještě dvě transkripce: Kreislerova Muka lásky a Bachovu Gavotu z Houslové partity č. 3 E dur.

Dovolil bych si ještě vyjádřit kratičký dík všem pořadatelům, neboť v Rudolfinu byl březen programově rozhodně nejzajímavějším měsícem sezony. Afflautus Quintet, Petruška s Českou filharmonií, dojemná labutí píseň Emersonova kvarteta, teď téměř vyprodaný klavírní recitál. Zbývá ještě Petr Popelka s koncertním uvedením prvního jednání Tristana na začátku dubna. Snad se okolo jarních prázdnin zadaří i příští rok!

Foto: Hana Görlichová