„Idomeneo bývá považován za skladatelovu první mistrovskou operu. A vskutku je to dílo v mnohém nové, nejen v Mozartově tvorbě samotné, ale i v kontextu evropského operního vývoje.“

„Inscenace je dílem skotského režiséra Davida McVicara, hudebně operu nastudoval a řídil pravidelný spolupracovník divadla Sir Simon Rattle. Inscenace se dá označit jako klasická, hraje se na prázdné scéně, které vévodí zavěšená lebka. Režisér děj opery nikam nepřekládá ani nepřekrucuje vztahy mezi jednotlivými postavami.“

„U Magdaleny Kožené jsme mohli obdivovat její mimořádné herecké nasazení v roli Idomeneova syna, který svého otce miluje a ctí a který miluje i svou Illii.“

Poslední premiérou v berlínské Státní opeře Pod lipami, uskutečněnou 19. března, byla opera Wolfganga Amadea Mozarta Idomeneo, celým názvem Idomeneo, Re di Creta (Idomeneus, král krétský). Mozart ji napsal v roce 1780 jako svou desátou dokončenou operu (před ním vznikly i fragmenty oper Thamos nebo Zaida), po něm následovalo dalších sedm dokončených oper. Idomeneo totiž bývá považován za skladatelovu první mistrovskou operu. Za inscenací stojí režisér David McVicar a dirigent Sir Simon Rattle, v jedné z hlavních rolí účinkuje Magdalena Kožená. 

A vskutku je to dílo v mnohém nové, nejen v Mozartově tvorbě samotné, ale i v kontextu evropského operního vývoje. Námět opery není původní, vychází z antické pověsti a odehrává se v době po skončení trojské války na Krétě. Libreto k této Mozartově opeře napsal salcburský dvorní kaplan a literát Giambatista Varesco, který zpracoval starší francouzské libreto Antoine Daucheta, napsané pro skladatele André Campru, který operu na tento námět napsal v roce 1712. Varesco Dauchetovo francouzské libreto přepracoval do formy italské opery seria, které Mozart zhudebnil na objednávku mnichovského, dříve mannheimského, kurfiřta. Opera měla svou světovou premiéru 29. ledna 1781 v Rezidenčním divadle v Mnichově. Idomeneo v Mozartově zhudebnění patří ke špičkovým dílům tehdejší opery seria. Je to opera poměrně rozsáhlá, její tři dějství obsahují 32 hudebních čísel. Recitativy jsou často psány formou accompagnato a plynule přecházejí do jednotlivých árií. V opeře pozorujeme také větší splynutí hudby s textovou předlohou, v díle je poměrně hodně sborů (sbory v Berlíně nastudoval výtečně Martin Wright). Dnešní inscenátoři se musí rozhodnout, když tuto operu chtějí uvést na jevišti, což se děje stále častěji, zda roli Idomeneova syna Idamanta obsadí tenoristou nebo mezzosopranistkou (o premiéře zpíval Idamanta kastrát Vincenzo Del Prato), a také, zda opera skončí, jak Mozart původně napsal, poměrně rozsáhlým baletem. Samozřejmě další úvahy se musí týkat případných škrtů, neboť opera trvá čistého času asi 200 minut, což jsou tři hodiny a dvacet minut. Patrně nikoho dnes nenapadne hrát operu v úpravě Richarda Strausse a Lothara Wallersteina (překlad do němčiny) z roku 1931. Existují ale i další úpravy díla. Každopádně stále častější uvádění této opery na světových scénách svědčí především o jejích mimořádných hudebních kvalitách i její dramatické působivosti.

Nová inscenace Idomenea ve Státní opeře Pod lipami měla mít svou premiéru již v březnu 2020, ovšem vzhledem ke covidové pandemii byla odsunuta a uskutečnila se až nyní. Údajně bylo zachováno celé původní obsazení. Inscenace je dílem skotského režiséra Davida McVicara, hudebně operu nastudoval a řídil pravidelný spolupracovník divadla Sir Simon Rattle. Inscenace se dá označit jako klasická, hraje se na prázdné scéně, které vévodí zavěšená lebka. Režisér děj opery nikam nepřekládá ani nepřekrucuje vztahy mezi jednotlivými postavami. Vede jednotlivé postavy podle logiky příběhu a charakteru hudby (působivé setkání Idomenea se synem). Nechybí ani efektní svícení nebo živý oheň, jen choreografie baletních scén působí již trochu staromódně. Všichni zpěváci mají perfektně vystavěné a vymodelované recitativy, v tomto typu oper nesmírně důležité, protože v nich se převážně posunuje děj opery. Zda je tak vypracoval dirigent Rattle, režisér McVicar nebo oba společně, je už jedno. Každopádně byly nesmírně věrohodné. Postavy jsou na jevišti často formovány tak, že spolu se scénou vytvářejí působivé výtvarné obrazy. Je to všechno málo? Vždyť ve smyslu jednotlivých scén a vztazích mezi postavami je základ, resp. měl by být, každé divadelní inscenace.

Přestože Simon Rattle nepatří ke specializovaným interpretům staré hudby (Jacobs, Norrington, Harnoncourt, Christie…), ve Státní opeře nastudoval například operu Hippolyte et Aricie od J. Ph. Rameaua a Idomenea dirigoval skvěle. Řídli poměrně velký orchestr, ovšem dlouho jsem neslyšel tak velké těleso ztlumit tak, aby nekrylo zpěváky. A dlouho jsem na jevišti od zpěváků neslyšel tolik slabé a zároveň znělé dynamiky. Neznamená to ovšem, že by všichni zpívali jen pianissimo, naopak, dirigent zpěvákům role vystavěl tak, že mohli uplatnit celou škálu svého pěveckého umění. Z nich mne nejvíce zaujaly Anna Prohaska jako lyrická Illia a Magdalena Kožená jako Idamantes, které byly interpretačně velice přesvědčivé. U Magdaleny Kožené jsme mohli navíc obdivovat její mimořádné herecké nasazení v roli Idomeneova syna, který svého otce miluje a ctí a který miluje i svou Illii. Velký úspěch u publika měl Linard Vrielink jako králův důvěrník Arbace. Ve svých áriích ukázal spolehlivou pěveckou techniku v celém svém rozsahu. Jen jeho hlas by mohl být posazen více vpředu. Andrew Staples v titulní roli zpíval velice kultivovaně, ale v závěru opery jím uplatňovaná slabá dynamika působila již nadužívaně. Dramatická role Elektry vyžaduje pěvkyni velkého a technicky zvládnutého hlasu v plné síle (je to jakýsi předobraz Donny Anny a kdysi byla ideální pro Eddu Moser nebo dnes pro Anju Harteros), což Olga Peretyatko absolutně nesplňuje. Měla být obsazena spíš do role Illie, protože dokáže zpívat velice niterně, nicméně dramatickým nárokům role Elektry její hlasové možnosti nestačí. Spolehlivě byly obsazeny též menší role Neptunova velekněze (Florian Hoffmann) a Hlas věštby (Jan Martiník).

Přestože Idomeneo na našich scénách příliš nezdomácněl (v tomto století byl uveden pouze v Brně, Praze a Plzni), jedná se o významné dílo v Mozartově operní tvorbě, které si rozhodně zaslouží větší prezentaci. A když se tedy u nás nehraje, můžeme se za ním rozjet třeba do Berlína.

*******

Foto: ze zkoušky – Detlef Kurth