„Velice věrohodné je zejména chování a jednání protagonistky v podání Cate Blanchett.“

„Její chování a postupné vyjevování charakteru pak chtě nechtě připomíná projevy výlučnosti reálných (nejen) hudebních hvězd.“

„Sám film Todda Fielda má celkem šest oscarových nominací. Určitě stojí za návštěvu kina.“

Filmová, svým způsobem i hudební událost těchto týdnů. V kinech se aktuálně promítá drama Tár, pojednávající o úspěšné a slavné dirigentce, která přecenila vlastní možnosti. Nikoli umělecké, ale lidské; má problémy s psychikou, nezvládá sociální chování. Nesporný talent a pracovitost, suverenita, s níž řídí jeden z nejvýznamnějších světových orchestrů, jsou ve zjevném rozporu s křehkostí duše. Jistota, kterou jí dodává vysoká profesionalita a prestižní postavení, zároveň zraňuje a ničí nejen lidi kolem, ale nakonec i ji samotnou.

Tak lze stručně shrnout příběh snímku americko-německého filmu režiséra Todda Fielda. Tím se ovšem ještě neříká nic o hudbě, neméně důležitém obsahu dramatu. Protagonistka, dirigentka Lydie Tár, je významná osobnost hudebního světa na vrcholu kariéry. Hudba se tu hojně hraje, film je jí naplněn. Lydie hudbou žije, s hudbou pracuje, přemýšlí o ní, přednáší i píše. O hudbě a problémech interpretace zazní hodně podnětných myšlenek, jež stojí za zvážení. Dirigentka v průběhu děje připravuje se svým orchestrem uvedení Mahlerovy Páté symfonie, náročné pětivěté skladby, která dokládá nejen nesmírné bohatství skladatelovy kompoziční fantazie, ale také její záhadné zvraty. Zdá se, že tuto monumentální skladbu leccos sbližuje s životem hlavní hrdinky…

Postava Lýdie je fiktivní. Žádná podobná osobnost se na hudební scéně nepohybuje. Všechno ostatní je tu však až překvapivě konkrétní a skutečné. Dirigentka žije v Berlíně a umělecky vede Berlínskou filharmonii, kde provoz orchestru i s denními praktickými problémy je věcně reálný, hudba v podání skvělého orchestru úchvatná. Velice věrohodné je zejména chování a jednání protagonistky v podání Cate Blanchett. Je uvěřitelná na zkouškách orchestru, při novinářském interview, při řešení problémů spojených s řízením tělesa. Její chování a postupné vyjevování charakteru pak chtě nechtě připomíná projevy výlučnosti reálných (nejen) hudebních hvězd. „Každý nemůže dirigovat, tohle není demokracie.“ Dává Tár najevo svou výlučnost i dominanci. Suverénně rozhodne o další existenci podřízeného i o přijetí nového člena orchestru, vyhrožuje dítěti, které údajně ubližuje její malé dcerce, je nešetrně bezohledná k nejbližším spolupracovníkům a netaktní k studentům. Neuvědomí si, že přes své prestižní postavení není nezranitelná.

Snímek od diváka vyžaduje pozorné sledování a aktivní spoluúčast, nabízí totiž víc nejednoduchých témat k zamyšlení. A v neposlední řadě chce i jakési „vypořádání“ osobního vztahu k hlavní hrdince, neboť Lýdia zdaleka není vylíčena jednoznačně. Jaká vlastně je? Její osobnost je rozporuplná, spíš než kladný či záporný přístup klade otázky, které přesahují rámec filmu: Má výsostný umělec právo na sobecky suverénní chování? Lze mu tolerovat, že využívá svého postavení k osobnímu prospěchu?  Může se mu prominout závažné provinění? A na druhá straně: Je spravedlivé, že společnost celebrity ostře sleduje, připravuje je o soukromí, komentuje a skandalizuje každý jejich přešlap?

Film Todda Fielda je divácky dost náročný – možná se tím blíží Mahlerově hudbě. Trvá přes dvě a půl hodiny a je v něm řada dlouhých sekvencí točených na jeden záběr. Například rozsáhlý rozhovor s pracovním kolegou v restauraci, v němž zazní řada pozoruhodných myšlenek o hudbě a její interpretaci. Nebo monolog v přednáškové síni. Ale i v těchto „dlouhých“ minutách stojí za to, napnout pozornost. 

Snímek nešetří podněty a znepokojivými otázkami, ať jde o hudbu, psychologický vývoj osobnosti, či morálku. Především však máme před sebou kvalitní film, inspirativní příspěvek do bohaté rodiny hraných snímků, které se tematicky věnují hudbě. I když – na rozdíl od mnoha životopisných filmových projektů o muzikantech – je hlavní hrdinka smyšlená postava, působí neméně reálně, neboť se dotýká problémů doby. Sonda do nitra talentované a úspěšné, ale rozporuplné umělecké osobnosti má hloubku, naléhavost i dimenzi záhadnosti.

Trochu problematický je možná rozsah, film mohl být o něco kratší, některým více či méně statickým záběrům by prospěl střih, ale to bychom zas byli ochuzeni o zkoumavé vhledy do tváře (a nitra) protagonistky, jíž dala Cate Blanchett vše, co role vyžaduje, navíc maximální empatii. Přesvědčivost dirigentského umění, sebevědomí i nejistotu, suverénní vystupování i niterný zmatek, radost i zoufalství. Nechává diváka vstoupit do svého hudebního světa i duševních zmatků, ale zachovává přitom tajemství, jež se nedají jednoznačně vysvětlit. Vlastně nemáme šanci Tár plně pochopit. Proč? Protože…. „Jak ji mají poznat, když ona pořádně nezná sebe samu,“ poznamenala herečka ke své postavě, vynikajícímu výkonu, za nějž získala řadu cen, včetně ocenění na benátském festivalu a nominace na Oscara. Sám film Todda Fielda má celkem šest oscarových nominací. Určitě stojí za návštěvu kina.

Foto: Distributor / CinemArt