„Východiskem bylo realizovat operu historicky, v době, ve které se děj odehrává, kterou evokují krásné rokokové obrazy na horizontu scény a přitom vnést do vizuálu prostor a vzlet moderní doby.“

„Režie Barrieho Kosky dostává prostor pracovat s pěvci a nakládá s nimi jako s činoherci, a přestože respektuje jejich technické potřeby při zpěvu, nijak je nešetří. Pohybové kreace jsou vtipné a překvapivé, někdy i akrobatické a vždy vyvolávají úsměv.“

„Hudebního nastudování se ujal hudební ředitel Vídeňské státní opery, dirigent Philippe Jordan, který se ujal i partu Hammerklavieru. Jeho pojetí Mozartovy hudby vychází z moderního temporytmického cítění, dává dílu švih a esprit a dbá na barevnost a plastičnost zvuku orchestru.“

Vídeňská státní opera přivedla do svého repertoáru novou premiéru opery Wolfganga Amadea Mozarta Figarova svatba.  Premiéra se uskutečnila 11. března 2023 a inscenace je od počátku v repertoáru nasazovaná frekventovaně. Je primárně určena mladému publiku a recenzované představení se uskutečnilo v neděli 19. března v odpoledním čase. Orchestr Vídeňské státní opery řídil jeho hudební ředitel Philippe Jordan, který se ujal i partu Hammerklavieru, režijně inscenaci připravil Barrie Kosky na scéně Rufuse Didwiszuse a v kostýmech Victorie Behr, sbor Vídeňské státní opery připravil Martin Schebesta. Sólisty byli mladí umělci, kteří překvapovali nejen svým pěveckým, ale i hereckým mistrovstvím a nadšením. André Schuen jako hrabě Almaviva, Hanna Elizabeth Müller jako Hraběnka, Maria Nazarova jako Susanna, Peter Kellner v roli Figara a Patrizia Nolz jako Cherubino, to byli pěvci, kteří přikovávali publikum do sedadel nádhernými a technicky bezchybně ovládanými hlasy.

Otázkou může být, proč dnes inscenovat Mozartovu operu Figarova svatba, která je notoricky známá a jejíž uvedení vzbuzovalo diskuse v roce 1786, neboť navazovala na tehdy zakázanou divadelní hru francouzského dramatika Pierre-Augustina Carona de Beaumarchaise a  upozorňovala na morální aspekty společnosti, které dnes stěží chápeme? Je účelné operu inscenovat autenticky, nebo je potřeba ji převádět do současné řeči, aby jí vůbec publikum, zejména mladé, rozumělo? Otázku, zda uvádět opery W. A. Mozarta ve Vídni, není třeba zodpovídat, pro Vídeň je Mozart ikona jak kulturní, tak ekonomická a jeho opery jsou natolik životné, že je jistě není třeba nikomu vysvětlovat. Zůstává tedy nikoli otázka, zda uvádět, ale jak uvádět. Odpovědí je inscenace sama a nezbývá, než ji zhlédnout.  

Nedělní odpolední představení evokuje předpoklad, že se bude jednat o „výchovný koncert“ a tedy je možné z naší české zkušenosti očekávat v obsazení „druhou ligu“ a nepříliš ukázněné publikum. Tenhle předpoklad se ale ukázal jako zcela falešný. Pokud jde o publikum, převažovali skutečně mladí lidé, kultivovaní, poučení a nadšení. Potěšila i čeština a slovenština v publiku a zapálené diskuse na téma interpretace. Nádherné prostředí velké opery je přidanou inspirující hodnotou k inscenaci. Pro návštěvníka z větších českých vzdáleností je rovněž nezanedbatelné, že se po představení dostane ještě v reálně pohodlném čase domů.

Inscenaci připravil tým, který si evidentně velmi rozuměl a jehož výsledky práce se vzájemně umocňovaly. Východiskem bylo realizovat operu historicky, v době, ve které se děj odehrává, kterou evokují krásné rokokové obrazy na horizontu scény a přitom vnést do vizuálu prostor a vzlet moderní doby. To splňuje scénický minimalismus, který pracuje jen s neustálým otevíráním a zavíráním dveří, či dokonce střešních poklopů na ploché střeše, na které se odehrává poslední dějství s převleky. Scéna je tedy stále vzdušná, téměř prázdná, přesto hraje spolu s protagonisty.

Režie Barrieho Kosky dostává prostor pracovat s pěvci a nakládá s nimi jako s činoherci, a přestože respektuje jejich technické potřeby při zpěvu, nijak je nešetří. Pohybové kreace jsou vtipné a překvapivé, někdy i akrobatické a vždy vyvolávají úsměv. Není nic neobvyklého, že Figaro zpívá vleže, skáče, nebo si pohrává se Zuzankou jako s panenkou, neboť její představitelka je malého vzrůstu. Scény s Cherubínem jsou půvabně vypracované a i s Cherubínem se nakládá jako s hadrovou panenkou a on to dychtivě přijímá. Hraběnka je snad jediná, která zachovává v potřebných scénách důstojnost a noblesu. Lidové prvky, které vnášejí do děje postavy „ z lidu“ tedy Marcelina, Don Basilio, Doctor Bartolo, Curzio a Antonio jsou komické, ale stylizované a nikdy obhroublé. Vnášejí do inscenace životnost, pohodovou náladu a vzruch. Barbarina s Cherubínem vycházejí jako milý a čistý pár, ze kterého čiší mladistvá pohoda a láskyplnost.

Postava hraběte Almavivy v této opeře představuje mladého muže, který si hraje na „macho“, ale v podstatě je to znuděný floutek, hledající povyražení. Není v něm zloba, jen potřeba akce a sebepotvrzení. André Schuen, rakouský barytonista z Tyrolska, vyniká nejen exteriérem, ale především hlasovým témbrem a technikou. Jeho hrabě má v hlase pevnost a údernost a v projevu suverenitu. Hraběnkou je mu Hanna-Elisabeth Müller, německá sopranistka, která je na vrcholu kariéry. Její hlas je šťavnatý a tmavěji zbarvený a její hlasová technika jí umožňuje kouzlit s nádhernými piány. Její messa di voce v hlavní árii vyvolávalo nadšení a potlesk na otevřené scéně. Půvab a kouzlo osobnosti společně s ochotou hrát životné divadlo z ní udělalo hlavní hvězdu představení. Spiritus agens příběhu je postava Figara, zde představovaná slovenským basbarytonistou Peterem Kellnerem, působícím na zahraničních scénách. Sympatický a herecky tvárný mladý pěvec má za sebou již úspěšně nastartovanou kariéru a v jeho projevu je znát nejen technické pěvecké mistrovství, ale i schopnost ho stále rozvíjet prostřednictvím experimentů. V roli je velmi hravý, scény se Zuzankou jsou bezprostřední a roztomilé, dokáže však projevit i energii a sílu v hlase i projevu. Zuzankou mu byla Maria Nazarova, ruská sopranistka z Moskvy, která je od roku 2015 angažovaná jako sólistka Vídeňské státní opery. Maličká postavou je ideálním objektem pro Figarovy ekvilibristické kousky s její osobou, které vždy ustojí a dokáže stále skvěle zpívat s nosným, pevným a znělým sopránem, je ideální představitelkou bystré služebné, která je upřímná v lásce, a která je schopná přelstít namyšleného hraběte. Fenoménem v inscenaci je postava Cherubína, ztvárněná rakouskou mezzosopranistkou Particií Nolz. Je v této sezóně angažovaná jako členka Státní opery a její Cherubín přesahuje dosud realizované produkce. Zpočátku ho zpívá lehkým hlasem, který odpovídá úloze hračky, kterou si z něho hraběnka vytvořila. Postupně dává do hlasu víc barvy a uchvacuje árií „Non so piú,“ kterou podává zpočátku jen rychlým šepotem, který se nese v euforii celým hledištěm, graduje a dostává se do pevné dynamiky, která pěvkyni umožňuje ukázat její pravý hlasový témbr, šťavnatý a pevný, s tušenou hloubkou, která se třpytí. Dává tušit, že je v ní daleko víc a že dokáže svůj potenciál ještě rozvíjet. Herecky je nesmírně hravá a naplňuje roli pubertálního nespoutaného chlapce nadšením a nedočkavostí. Další postavy patří do kategorie lidových figur commedie del´artte, které jsou v opeře pro pobavení publika. Přesto jejich obsazení bylo vybráno s pečlivostí a stylem a bylo dbáno na pěvecké mistrovství. Marcellinou byla Stephanie Houtzeel, německo-americká mezzosopranistka, která je rovněž členkou Vídeňské státní opery. V pěveckém partu nedostala příliš příležitostí rozvinout svůj znělý hlas, v hereckých kreacích ale dokázala vytěžit komický potenciál ze své vysoké postavy, v konfrontaci s maličkou Zuzankou. V dialozích s doktorem Bartolem, kterého s komickým talentem a plným basovým volumenem ztvárnil rakouský pěvec Stefan Cerny, byli nepřekonatelná dvojice. Doplňovali je Don Basilio v podání kanadského tenoristy Joshe Lovella a Wolfgang Bankl, vídeňský oblíbený basbarytonista, jako Antonio, žoviální excentrický náfuka, který jako jediný nepotřeboval stylizaci, stačil mu ušmudlaný nátělník a šle na kalhotách. Milou třešničkou na operním dortu byla představitelka Barbariny Johanna Wallroth, švédská koloraturní pěvkyně, která uplatnila čistý andělský hlas a mile nevinný exteriér v kontrastu s naivně drzou přímostí.

Hudebního nastudování se ujal hudební ředitel Vídeňské státní opery, dirigent Philippe Jordan, který se ujal i partu Hammerklavieru. Jeho pojetí Mozartovy hudby vychází z moderního temporytmického cítění, dává dílu švih a esprit a dbá na barevnost a plastičnost zvuku orchestru. Zpěváky podporuje vycizelovaným zvukem orchestru i přesným vedením a motivuje je k efektním a procítěným výkonům.

Inscenace opery Figarova svatba se tak stává klenotem, zasazeným do repertoárové nabídky a zcela jistě k produkcím Vídeňské státní opery patří. Je to rodinné zlato, které nesmí v produkci velkého operního domu chybět a skutečnost, že je pečlivě a promyšleně připravena a obsazena hvězdnými pěvci jí zaručuje dlouhou životnost a plnou návštěvnost. Chce-li si návštěvník užít Vídeň, návštěva právě tohoto představení do portfolia zážitků by neměla chybět.

Foto: Fb Vídeňské st. opery