„Bendl není tak docela zapomenut, ale jeho práci, co naplat, převýšil Dvořák výrazně.“

„Líbilo se mi, že mladý pěvec, ať již vědomě či instinktivně takto pěvecky s dynamikou zachází, přirozeně, především s ohledem na výraz a styl.“

„Koncert se mi jeví závazkem per futurum, pokud by oba výrazní interpreti pokračovali v obdobně laděných komorních recitálech, prospěli by značně danému žánru a obohatili i koncertní život krajského města na českém jihu.“

Ve foyeru Business Center Piano, v krajském městě jižních Čech, byl 21. března 2023 zahájen hudební festival Art Salon Piano, pod záštitou Ministerstva kultury České republiky, města České Budějovice a Jihočeského kraje. V jeho vstupním koncertu se představili mladí umělci – barytonista Michal Marhold a klavírista a dirigent Patrik Červák. Ve večeru s názvem Evropské dialogy představili široký výběr z písňové tvorby, prokomponovaný sólovými klavírními kompozicemi tvořícími vhodný dramaturgický kontrast.

Písňových koncertů nám v hudebním životě ubývá, ač je to vlastně v Čechách absurdní, písňová literatura je jednou z nejbohatších v Evropě 19. a především 20. století. Má to řadu příčin, které nemohu v reflexi koncertu rozebírat, bylo by to na obsáhlou studii. Pěvci, kteří věnovali mnoho tvůrčích sil opeře a zároveň i koncertní písni, nebylo ostatně nikdy nadbytek. Za mnohé v historii bych jmenoval umělce, pro které přímo psali své písně a cykly písní významní skladatelé. Zejména barytonista Zdeněk Otava, Jindřich Jindrák, sopranistka Maria Tauberová, Drahomíra Tikalová, Stanislava Součková, mezzosopranistka Věra Soukupová, basisté Karel Berman, Richard Novák. Nemyslím zde nyní vůbec vysoce populární písňové cykly Antonína Dvořáka, které se staly, zaplať Bůh, obecným kulturním majetkem v našem i světovém hudebním povědomí, ale mám více na mysli tvorbu Vítězslava Nováka, J. B. Foerstera, O. Ostrčila, O. Jeremiáše, J. Křičky, R. Karla, P. Bořkovce a celé plejády autorů druhé poloviny dvacátého století, po Petra Ebena, Viktora Kalabise, Otmara Máchu a Zdeňka Lukáše. Pěvci nemají na formu komorní písně v náročném operním provozu obvykle čas, ale ani dost vůle, pokládají je za méně atraktivní než výběry z operních árií. Patrně vzácně upřímně to vyjádřil ve svých memoárech, které skvěle zaznamenal Josef Herman, jeden z renomovaných českých tenoristů Ivo Židek, jehož v tomto kontextu rád cituji : „S odstupem času mne někdy přepadají výčitky, cítím dluhy například v písňové tvorbě, kde jsem nestačil zaznamenat výraznou stopu. Chyběla mi systematická dramaturgie, ustrnul jsem na nezbytné přítomnosti písní v programech mnoha koncertů spíše pro ulehčení výkonu než pro cílevědomý záměr umělecký, nezbývá mi než toho kajícně litovat.“ Z Hermanovy knihy jsem citoval zcela záměrně, neboť Žídkova upřímná zpověď pěvce evropského formátu je příznačná pro drtivou většinu operních pěvců. Tím ovšem přebohatá komorní písňová tvorba českých skladatelů leží z většiny, bohužel, trochu zapomenuta v prachu archivů…. Rád bych, kdyby tomu per futurum tak nebylo. Komorní koncert, recitál, o němž píši v reflexi, jako by byl zablýsknutím na lepší časy v tomto směru, byť to byla zatím jen tak říkajíc půvabná jarní vlaštovka dobrého záměru.

Koncert mladých umělců dne 21. března byl dramaturgicky postaven hodně široce, nebyl zdaleka specifikován na tvorbu českou, naopak, šíře záběru repertoáru byla vpravdě v duchu jeho názvu Evropské dialogy. Dramaturgie byla záměrně postavena ve smyslu stýkání kultury západní a východní, od francouzské, přes českou a slovenskou až k ruské. Idea jistě velmi dobrá pro dnešní dobu, která přinesla program zajímavě různorodý, dostatečně kontrastní a tím v celkovém hudebním vnímání zajímavý. Z české tvorby byl zařazen V. Novák, ale také romantik K. Bendl, ze slovenské E. Suchoň a Mikuláš Schneider-Trnavský. Klavírista Patrik Červák zařadil v dramaturgii klavírního výběru skladeb významného českého skladatele Miroslava Kabeláče, jednoho z klíčových symfoniků již zmíněné druhé poloviny dvacátého století, což jsem kvitoval s obrovským povděkem. Jeho vděčným žákem byl vynikající skladatel Zdeněk Lukáš, jenž na Kabeláče vždy vzpomínal v superlativech, byl jeho hlavním soukromým učitelem skladby.

V reflexi těžko postihnu všechny zvolené kompozice večera, často byly voleny jen části cyklů, výběry jednotlivých částí, ale vynasnažím se postihnout, co na příjemně laděném koncertu, s průvodním slovem klavíristy a dirigenta Patrika Červáka, upoutalo pozornost. Koncert zahájil příznačně francouzský skladatel Francis Poulenc s půvabnými miniaturami ve výběru písní z cyklu La bestiare z roku 1919, odkud se program přenesl rázem od Francie do Čech, k romantikovi Karlu Bendlovi a jeho Cigánským melodiím. Bendl není tak docela zapomenut, ale jeho práci, co naplat, převýšil Dvořák výrazně. To nic nemění na faktu, že již entrée koncertu s písněmi zmíněného Poulenca a Bendla, zaujalo soustředěným výkonem mladého barytonisty Michala Marholda. Jeho kulatě znějící, kultivovaný a ve všech polohách vyrovnaný lyrický baryton měkkého, příjemného, libozvučného tónu dokáže rychle zaujmout citem pro frázování a smyslem pro odlišení stylů. To vše jsou pro interpretaci písní podstatné hodnoty, umocněné projevem zpaměti, kdy noty na pultu byly zjevně jen pro orientaci či kontrolu v určitých styčných bodech. Mladý umělec přednáší repertoár suverénně zpaměti, v daném večeru ve čtyřech jazycích. Pamětné zvládnutí mu umožňuje přesvědčit výrazem, mimikou, což je opět v písni podstatné. Každá píseň, byť i jen malá část cyklu, je ucelené drama v kontextu výrazu. Ve výběru z cyklu slovenského autora Mikuláše Schneidera-Trnavského Sbierka slovenských národných piesní z roku 1922, mne obzvláště zaujala plynulostí odvíjení frází část cyklu Limbora, limbora. Cit pro kantilénu působil vyspělým pěvecky technickým dojmem, s pozorností k dynamice, čemuž přispíval vhodně klavírista citlivou volbou dynamiky až po skutečná jemná piana a pianissima. Barytonista se zvukově plně rozezpíval v Čajkovského známé písni Nět tolko tot, kdo znal (známe ji z minulosti v dobrém překladu „Jen ten, kdo touhu zná“ Jeleny Holečkové-Dolanské). Do imponující zvukové voluminóznosti, s pěknou barvou spodních barytonových poloh a citem pro výraz i styl širokodeché romantické písně. Je dobře, když se na písňovém koncertu nevolí jednostranně pouze nižší dynamická hladina, ale dle vyznání a obsáhlé studie mistra německé písňové interpretace Dietricha Fischera Dieskaua je i plné forte v písni nutné tam, kde je ho zapotřebí, kdybych exaktně citoval studii velkého umělce. Doslova horlí pro plná fff v písních, pokud výrazově vyhovují, nemá pochopení pro nějakou „specifickou“ písňovou dynamiku… Líbilo se mi, že mladý pěvec, ať již vědomě či instinktivně takto pěvecky s dynamikou zachází, přirozeně, především s ohledem na výraz a styl. Jeho velmi dobře technicky ovládaný hlas zní naprosto volně, v přirozeném propojení prsní a hlavové rezonance, rozvine se určitě přirozeným vývojem do ještě větší fortové plnosti.

V pomyslné druhé části koncertu zaujal výběr z cyklu F. Poulence Chansons gaillardes z roku 1928, kde mohli interpreti projevit cit pro styl, pro typický francouzský esprit, intelektuální duchaplnost, která se zde ráda pohybuje na hranici mezi vážností a humorem, zachovávajíc eleganci a půvab. V tom jsou si ostatně francouzští autoři doby často dosti podobní. Nelze nevzpomenout na Cl. Debussyho, jenž byl prezentován částí z klavírního cyklu Preludií, nebo Darius Milhaud, žák Widorův, neobyčejně plodný skladatel, s jeho typickým polytonálním způsobem práce. Milhaud působil také v Brazilii jako diplomatický zástupce v letech 1918 až 19. Jeho brazilská inspirace jazzem a černošským uměním vůbec byla prezentována výběrem dvou částí z klavírního cyklu Saudades do Brasil.

Pro mne se zřejmě nejsilnějším zážitkem koncertu stala část, věnovaná přednímu mistru tvorby 20. století Dmitriji Šostakovičovi. Výběr z cyklu 24 preludií pro klavír, 24 preludií pro klavír, opus 24, byl interpretem vhodně volen z hlediska ideální kontrastnosti zvolených částí, zaujala sugestivní síla interpretace. Bez přerušení byla ihned volena návaznost na výraznou vokální kompozici Čtyři verše kapitána Lebjadkina oproti rané klavírní kompozici de facto předposlední autorův opus, inspirovaný slavným světovým psychologickým románem F. M. Dostojevského Běsi. Silný výraz interpretace první části cyklu šesti romansů – satir – Láska kapitána Lebjadkina – výrazně oslovil auditorium. Zde mělo průvodní slovo dirigenta Patrika Červáka velké opodstatnění v objasnění výrazových kořenů písňové kompozice. Nebyl to zřejmě jen můj dojem a moje osobní nadšení pro vynikající odkaz Šostakovičův, silně originální, proto také světový, ale silná odezva na předvedený koncentrovaný výkon umělecký byla patrná v bezprostředním, živém ohlasu auditoria! U mladého pěvce nemohu neocenit i jeho přístup k jazykovému zvládnutí ruštiny, stejně tak francouzštiny. Srozumitelnost v českém a slovenském jazyku byla výborná, opět, v tlumočení formy písně je to nezbytnost, vazba hudby na obsah textu je bezprostřední.

Obsáhlý a promyšlený koncertní komorní večer doplnily skladby Eugena Suchoně, inspirované lidovou poesií, příznačný byl ve finále i návrat k výchozímu F. Poulencovi, jenž vytvářel jakousi idée fixe ve zvolené koncepci zajímavého programu.

Koncert mile překvapil kompaktností celku, připraveností obou interpretů v rovnocenném partnerství, odstíněnou interpretací dle stylu a zjevnou zaníceností, zaujatostí pro zvolený program. Prostředí foyeru v Business Centru začíná přitahovat posluchače, návštěvnost byla velmi pěkná. Zvláštností krásného prostředí je již sama skutečnost, že vnímáte za efektním prosklením tep a ruch hlavní třídy velkoměsta, doléhá k vám s patřičným tlumením i jeho život, což v dané volbě dramaturgie mělo i půvabnou specifickou sounáležitost.

Úspěch koncertu byl zřejmý z vřelého ohlasu auditoria, jen bych si představoval alespoň malou účast studentů nedaleké konzervatoře, která je takřka na dosah ruky, to především z dramaturgického hlediska. Z ideální možnosti poznání hudby, která je studentům obvykle z většiny známa jen z teorie dějin hudby, nikoliv z poslechové praxe. Jak jsem předeslal v úvodu, písňových koncertů je dnes obecněji málo, takto promyšleně cílených ještě méně. Koncert se mi jeví závazkem per futurum, pokud by oba výrazní interpreti pokračovali v obdobně laděných komorních recitálech, prospěli by značně danému žánru a obohatili i koncertní život krajského města na českém jihu.

Foto: archiv interpretů, ilustrační – Pixabay