„Divadlo na Orlí (DNO) má všechny technické atributy hudebního divadla, disponuje i Janáčkovým akademickým orchestrem, složeným ze studentů hudebních oborů, který je příležitostí k realizaci pro nastávající dirigenty.“

„V nedávných minulých létech byla radost pěvecké zrání poslouchat, letos se zdá, že to taková radost není. Absolventi, kteří se letos představovali v inscenaci Dvě vdovy, nebyli slyšitelně ve své kůži a nepřesvědčovali, že právě oni mají našlápnuto na úspěšnou kariéru.“

„Režijní zpracování je absolventským dílem Jany Tajovské Krajčovičové, pod vedením pedagožky Aleny Vaňákové a působí velmi přirozeně, neboť jeho síla je v jednoduchosti nápadů a v pravdivosti. Lze říci, že tentokrát vizuální složka inscenace daleko předčila složku auditivní.“

Komorní opera Hudební fakulty JAMU je výjimečná svým konáním i posláním. Je to ideální příležitost pro studenty operního zpěvu naučit se ovládat své řemeslo. Každoročně se zde mohou předvést absolventi a adepti pěveckého umění a zjistit, co se již naučili a zda je jejich úsilí publikem přijímáno. Letos byla vybrána opera Bedřicha Smetany Dvě vdovy. Zdánlivě nenáročné libreto Emanuela Františka Züngela bylo inspirováno jednoaktovou francouzskou komedií „Les deux veuves“ Féliciena Mallefilla a je podloženo hudbou, která klade velké nároky na pěvce i hudebníky. Ve dnech 18. – 23. března ji pětkrát studentské divadlo uvedlo, recenze je z první reprízy 21. března 2023.

Divadlo na Orlí (DNO) má všechny technické atributy hudebního divadla, byť v malém provedení. Dokonce disponuje i Janáčkovým akademickým orchestrem, složeným ze studentů hudebních oborů, který je příležitostí k realizaci pro nastávající dirigenty, pod vedením zkušených pedagogů. Je zde tedy vše, co patří k profesionálnímu divadlu, dokonce tu funguje i provozní tým Zdeňky Vlachovské, která je pedagožkou produkce a studenti produkce zde získávají profesní ostruhy reálným zajišťováním představení. Vše je tedy skutečné, žádné jako, žádné teď ještě ne, to až v praxi. Naopak je všechno tady a teď. Včetně publika, složeného ovšem ze spřáteleného prostředí kolegů, kamarádů a rodinných příslušníků. Ale taky manažerů velkých operních divadel, kteří právě zde si vybírají nové talenty a taky kritiků, kteří mapují, kam se mladé umělecké snažení ubírá.

Někdy je to zjišťování radostné a objevné, někdy méně, ne vždy se však urodí mladých talentů, a ne vždy se povedou, jak by měli. Je to v rukou jejich pedagogů, kteří pouští své svěřence do praxe vybavené technickými dovednostmi. V nedávných minulých létech byla radost pěvecké zrání poslouchat, letos se zdá, že to taková radost není. Absolventi, kteří se letos představovali v inscenaci Dvě vdovy, nebyli slyšitelně ve své kůži a nepřesvědčovali, že právě oni mají našlápnuto na úspěšnou kariéru. Přitom šlo o velmi zajímavé a nadějné hlasové materiály, ne vždy však spolehlivě technicky zvládnuté.

Úvodní předehra již avizovala, že něco není v pořádku. Dirigent Lubomír Zelenák (pedagog Emil Skoták) nasadil sice svižné tempo, aby dal dílu svěžest a veselou náladu, neodpovídalo tomu ale naladění orchestru. Tlusté tóny nesladěných nástrojů vytvářely nelibozvučnou drhnoucí směsici mnohdy doslova rozladěných skupin (housle, dřeva, žestě). Co zůstalo nedotknuto, byla rytmická stránka, kterou dokázal dirigent udržet a pochválit lze snad jen sekci horen, které udržely nesnadnou rytmickou sekvenci i intonační soulad. Intonovat čistě podle tohoto doprovodu snad ani nebylo možné. V průběhu nesnadných smetanovských pěveckých ploch upadalo dechové napětí a intonace se dostávala pod tón, s výjimkou mladé dvojice Toníka v podání Pavla Janečky (pedagog Tatiana Teslya) a Lidunky, kterou ztvárnila Šárka Neprašová (pedagog Tatiana Teslya), jejichž pěvecké party ovšem nejsou vypjaté, zato mile zářily a ladily k sobě barvou mladých hlasů.

Problém udržet dechovou a intonační linii a vyrovnanost hlasových poloh měla představitelka Karolíny, absolventka Katarína Haščáková (pedagog Tatiana Teslya). Sopranistka vládne pěkně znějícím barevným materiálem, zejména ve vyšší střední poloze a ve výškách, střední polohu si ale příliš nehlídala. Výpadek pěveckého úseku v závěru opery je omluvitelný, ale na vyrovnání hlasových rejstříků bude muset ještě pracovat. Herecky roli zvládla s jiskrou a přirozeným půvabem. Podobný pěvecký problém bude muset řešit i představitelka Anežky Zuzana Čurmová (pedagog Zdeněk Plech). Její mezzosoprán má velký potenciál, barevný sametový témbr je nepotlačitelný, i když se o to pěvkyně nepochopitelně snaží. Hlas se dusí, namísto aby se uvolnil, a aby ukázala to, co je v něm krásné. Výsostná muzikalita a smysl pro výraz jí snad pomůže v budoucnu se otevřít a vydat utajenou krásu jejího hlasu. Role Ladislava Podhajského je zrádná a potýkají se s ní výsostní profesionálové. Vypjaté tenorové partie svědčily Tadeáši Janoškovi, který je zvládal žesťově zvonícím tenorem. Ovšem za podmínky, že se mu podařilo ho správně posadit a následně udržet. Bohužel si často povoloval a hlas mu unikal z rezonance. To, že výška v závěru ikonické árie „Když zavítá máj…“ mu nevyšla, není neštěstí, problémem zůstává, že při neudržení kantabilní linky hlas postrádá znělost. Je to smutné, neboť tenorista působil v inscenaci jako host, který už má pár let po absolutoriu a měl by být již ostříleným profesionálem. Doplňující rolí do kvarteta pěvců je role Mumlala, která je psaná pro bas. Ten Denis Zjatik (pedagog Zdeněk Plech), který byl do role obsazen, nemá. Jeho menší a světlejší baryton zněl přirozeně a intonačně dobře a i herecky byl uvolněný a přirozený. Jen to nebyla role pro něho. Zřejmě na něho role zbyla a za to, jak se s ní porval, si zaslouží obdiv.

Inscenace působí celkově svěže a půvabně, je to koláž z českého venkova 19. století s humorným koloritem a emancipačním podtextem, který však režie nijak neakcentuje. Na jednoduché scéně Terezy Jančové (ateliér scénografie DF JAMU) visí z provaziště balony, obalené vzdušnými světle tyrkysovými závoji, které se občas pohybují. Jednání postav je konverzační a přirozené, zajímavostí je, že dramaturgie Vladimíra Johna (pedagog Alena Vaňáková) sáhla po verzi s mluveným slovem, se kterým se operní pěvci utkali docela úspěšně. Svěží a historizující kostýmy Lenky Jungwirt (externí spolupráce) rozsvěcují scénu a dokreslují časový kontext. Excelentní jsou plesové stříbrné šaty Karolíny, které se ale z historického charakteru již vymykají. Režijní zpracování je absolventským dílem Jany Tajovské Krajčovičové, pod vedením pedagožky Aleny Vaňákové a působí velmi přirozeně, neboť jeho síla je v jednoduchosti nápadů a v pravdivosti. Lze říci, že tentokrát vizuální složka inscenace daleko předčila složku auditivní, a výsledný efekt byl tedy poněkud rozporuplný. Nicméně publikum přijímalo výkony svých kolegů a přátel s uznalým nadšením a pochopením, což je u studentské akce vždy nejúčinnější přidaná hodnota.

Foto: z generálky – DNO / Jan Smach