„Dveře s hanebným X stojí varovně v popředí, zatímco poslední Aminin úkryt se nedosažitelně vznáší ve vzduchu.“

„Máme tedy co do činění s příběhem o emancipaci a touze po rozbití okovů, čili o hodnotách, které jsou extrovertnímu režisérovi nepochybně blízké.“

„To je jen skromný výběr ze zástupu slavných zpěvaček, které fascinovala Amina, ústřední hrdinka opery Vincenza Belliniho La sonnambula neboli Náměsíčná.“

Libretista Felice Romani byl často takřka kongeniálním spolupracovníkem Rossiniho, Donizettiho, mladého Verdiho či zmíněného Belliniho. Tím spíše tedy překvapí, že našel roku 1831 zalíbení v prostinké anekdotě o švýcarské venkovance, jejíž svatbu s ctnostným mladíkem Elvinem téměř překazí pikantní skutečnost, že se jednoho dne náhle probudí v posteli jistého hraběte. Zmíněný šlechtic jménem Rudolf ovšem dívčinu čest zachrání, když zjistí, že její noční toulky po cizích ložnicích způsobuje nemoc zvaná somnabulismus čili náměsíčnost. Třikrát sláva, svatba se tedy může konat! Vážně stačí tak chatrná konstrukce pro udržení divácké pozornosti po dobu celých dvou hodin? Nebo že by byly hudební kvality Náměsíčné skutečně natolik fenomenální, aby strčily absentující děj hravě do kapsy? Možnost pokusit se najít na tyto otázky odpovědi mají diváci nově v Semperově opeře v Drážďanech, kde se dne 19. března 2023 konala premiéra nové inscenace opery Vincenza Belliniho La sonnambula.

Maria Callas, Joan Sutherland, Renata Scotto nebo ještě nedávno Natalie Dessay. To je jen skromný výběr ze zástupu slavných zpěvaček, které fascinovala Amina, ústřední hrdinka opery Vincenza Belliniho La sonnambula neboli Náměsíčná. Zejména jejich zásluhou toto dílo nikdy nadlouho nezmizelo ze světových jevišť, ba ani z nahrávacích studií. Náměsíčná je zkrátka titulem všeobecně známým a jen málokdo by ho považoval za operní raritu. Jenže, opravdu je Bellliniho melodrama, respektive opera semiseria, tak kvalitní kompozicí, aby si na věky věků vydobyla místo mezi ostatními klenoty světového repertoáru? Ne, nebojte se. Natolik smělý, abych tu zpochybňoval význam a sílu skladatelova génia, opravdu nejsem. Naopak. Normu, Puritány nebo Monteky a Kapulety považuji s patřičnou úctou za vrcholná díla italského belcanta. Ovšem mám za to, že zrovna Náměsíčná má v porovnání s nimi jeden podstatný hendikep. Přestože mají mnozí tendenci význam a kvalitu libret zejména u italských oper z první poloviny devatenáctého století podceňovat, je obyčejně právě atraktivní dějový základ prvotním východiskem pro životaschopnost naprosté většiny hudebně divadelních děl. Nu a co se v tomto směru Náměsíčné týče, operu založenou na řidším a méně dramatickém ději aby jeden pohledal.

Produkce je to vskutku ambiciózní. Díky rozsáhlé koprodukci by se měla postupně objevit i v Théatre des Champs-Élysées v Paříži, Metropolitní opeře v New Yorku a Opera de Nice Cote d’Azur. Hudební nastudování dostal na starosti v Semperově opeře debutující, nicméně světově renomovaný italský dirigent Evelino Pidó. Ten stál mimochodem i za hudební podobou předchozí inscenace v MET v roce 2010. Dostupná je i jeho audionahrávka Náměsíčné pro Virgin Classics z roku 2007 s Natalií Dessay, Francescem Melim a Carlem Colombarou v hlavních rolích. A komu bylo svěřeno jevištní provedení? Další proslulé osobnosti světové opery, kterou je možné označit za úspěšného pěvce, režiséra, výtvarníka, organizátora i komedianta a bytostného divadelníka – Rolandu Villazónovi. Populární Mexičan už možná pomyslný pěvecký Olymp opustil, ale právě v ostatních uvedených kategoriích poměrně zdatně dokazuje, že špičkovým operním domům a hudebním festivalům má stále co originálního nabídnout. Vždyť jen na KlasicePlus jsme si ho nedávno představili jako režiséra nové inscenace Rossiniho Lazebníka sevillského na Salzburger Festspiele 2022, respektive jako intendanta festivalu Mozartwoche Salzburg, kde se letos vyskytoval i jako svérázný recitátor na koncertu Baborák Ensemble nebo režisér verze Dona Giovanniho. Villazonovi rozhodně nelze upřít vzácnou muzikalitu a v práci pro jeviště také dramatický cit a výtvarný vkus. Jak si tedy poradil s Belliniho Náměsíčnou?

Podle mého názoru tak, že – navzdory svým uvedeným přednostem i jistě upřímně míněné snaze obléci dílo do atraktivního scénického kabátu – pouze upozornil na všechna úskalí, která jsou v díle obsažena. Po vizuální stránce přitom působí inscenace nepochybně sympaticky. Zkušený scénograf Johannes Leiacker vytvořil de facto stabilní scénu, tvořenou bíle vymalovanou místností s dlouhou řadou dveří po všech třech viditelných stěnách. Stěny však nepokračují vzhůru směrem k pomyslné střeše, ale zakončují je stylizované vrcholky zasněžených hor. Ty můžeme vidět i v zadním prospektu, takže dojem, že se děj odehrává ve švýcarských Alpách, je navozen stejně uvěřitelně jako nápaditě. O jednu ze stěn je opřen žebřík, po němž lze z „reality“ místnosti stoupat směrem k fantazijnímu světu mezi horami, anebo se z ní zase do onoho reálného světa vracet. Modrobíle laděná scéna, dveře vedoucí do neznáma a žebřík do nebes, to vše vytváří atmosféru blízkou náladě obrazů surrealisty René Magritta, k jehož dílům mimochodem Villazón ve svých inscenacích s oblibou odkazuje.

Už od úvodní scény je více méně jasné, jaké téma se režisér spolu se svou asistentkou Bettinou Geyer rozhodl v rámci své koncepce zvýraznit. Zásnuby mezi Aminou a Elvinem totiž vypadají tak, že zástup vesničanů ve strohých tmavých oděvech (kostýmy Brigitte Reiffenstuel) spořádaně, s hlavami sklopenými a s rukama způsobně založenýma vepředu, přihlíží nijak zvlášť radostně probíhajícímu obřadu. Děti, které působí hravě, jsou okamžitě umravněny, případně na ně upozorní jiné děti v rolích zodpovědných udavačů. Amina je dívka, která do tohoto světa zjevně nepatří. Je zřejmé, že jí všeobecná škrobenost rozčiluje. Chce se smát, radovat a tančit, zkrátka šijí s ní všichni čerti. Do většinového společenství tak vnáší permanentní nesoulad, a oporou jí není ani panákovitý Elvino, pro nějž jsou zažitá pravidla také nade vše. Máme tedy co do činění s příběhem o emancipaci a touze po rozbití okovů, čili o hodnotách, které jsou extrovertnímu režisérovi nepochybně blízké.

Jenže Villazón jakoby se bál tuto koncepci rozvinout ať už dramaticky, nebo formou komedie. Spíše se snaží celkovou dějovou unylost respektovat, takže i scéna, v níž se snoubenci snaží probudit v Elvinovi alespoň nějaké stopy emocí, nepřináší do inscenace nic, co by příběh ozvláštnilo. Poněkud nadbytečně pak působí i Aminino alter ego zvané Duch, ztvárněné tanečnicí Chiarou Detscher. Tento přízrak svobody je zjevně jediným Amininým přítelem a důvěrníkem až do chvíle, kdy po žebříku sestoupí do místnosti tajemný cizinec z daleka. Z něj se následně vyklube hrabě Rudolf, šlechtic s rodovým vztahem k danému místu. Elegantní světoběžník Aminu evidentně fascinuje, stejně jako část jeho majetku, který dívce ochotně zapůjčí. Školní globus! Následuje na začátku již popsané nedorozumění s hrdinkou, nalezenou v hraběcí ložnici, ústící ve všeobecné Aminino zavržení, označení jejích dveří potupným černým znamením ve tvaru písmene X a poplivání ode všech včetně milovaného Elvina.

Druhý akt začíná snovou scénou, v níž Amina zoufale bloudí po surreálném světě plném zlověstně otevřených dveří. Nemůže uprchnout ani pohledům neméně zlověstně působícího davu, který na ni shlíží z horských vrcholů. Dveře s hanebným X stojí varovně v popředí, zatímco poslední Aminin úkryt se nedosažitelně vznáší ve vzduchu. Zoufalou Aminu znovu zapudí i Elvino, rozhodnutý vyměnit svou snoubenku za její sokyni v lásce Lisu. Návrat do reality s sebou tak přináší nové zásnuby, překažené až příchodem Amininy matky, přinášející důkaz, že ani Lisa není zcela ctnostná, což přítomný Rudolf více méně potvrzuje. Naštěstí už v tomto bodě děj doklopýtá ke svému vyvrcholení. Spící Amina, doprovázena Duchem, přijíždí na scénu na jakémsi ledovci a nevědomě všechny snadno přesvědčí, že za jejím opovrženíhodným nočním výletem stála pouze její kuriózní nemoc. Skončí tedy celý příběh happyendem a svatbou? Tím prvním ano, druhým nikoliv. Amina se totiž probudí ve všech smyslech toho slova. Vrátí Elvinovi jeho snubní prsten a rozhodne se zbavit všech pout a začít si žít po svém. Její entuziasmus navíc strhne i řadu ostatních vesničanů, takže se zdá, že Amina opravdu započala malou revoluci. Její uskutečnění ale nechá na svých sousedech, protože sama raději vyleze po žebříku, aby si podala ruku s duchem, který ji už očekává kdesi na hranici mezi snem a realitou.

Sečteno a podtrženo, nová drážďanská inscenace je výtvarně zajímavá a její režijní řešení rozhodně ničím neurazí. Na druhou stranu ale ani nenadchne, a přestože je Belliniho opera poměrně krátká, ve Villazónově pojetí působí její stopáž téměř dvojnásobně. Okořenění náměsíčné historky vykreslením Aminy jako zdravě vzdorné a emancipované ženy také není na konci první čtvrtiny jednadvacátého století ničím originálním. Nabízí se proto otázka, zda bylo vzpomínaného koprodukčního megaprojektu v této podobě skutečně zapotřebí.

Další povinná otázka ovšem zní: Dává nová La sonnambula v Semperoper smysl alespoň po hudební stránce? Za sebe mohu odpovědět: Rozhodně ano!

Aktuální nastudování má přinejmenším dvě devizy vpravdě světových parametrů. Tou první je nastudování Evelina Pidó. Belcantový specialista se ukázal být skutečným odborníkem na svém místě. Hra Sächsische Staatskapelle Dresden byla ukázkově stylová a do všech detailů přesná, autenticky zmenšený orchestr se dobral téměř průzračné a skutečně snově jemné zvukové kvality. Bylo zřejmé, že právě s touto sladce malátnou atmosférou svedl Villazón jako režisér nerovný boj a celkovým tempem inscenace se jí nakonec plně podvolil. Možná ale ani nebylo třeba takový zápas svádět, pokud by byla Náměsíčná uvedena pouze koncertně a divákům bylo umožněno soustředit se výhradně na hudební kvality díla.

Druhým úspěchem premiéry byl výkon americké sopranistky Emily Pogorelc v roli Aminy. Členka souboru Bavorské státní opery v Mnichově a finalistka mnoha prestižních soutěží včetně Domingovy Operalie se svým debutem v roli postarala o skutečnou senzaci. Ti, kdo ji znají z pražských koncertních projektů agentury Nachtigall Artists (vloni se zde představila na koncertě právě po boku Rolanda Villazóna), si ji pamatují jako živou a bezprostřední umělkyni, vládnoucí technicky bezpečně ovládaným hlasem, působícím lehce a přirozeně i v těch nejvražednějších výškách a koloraturách. Všechny tyto devizy využila i ve své interpretaci Aminy, které po pěvecké stránce nezůstala nic dlužna, ale přesto jí po představitelské stránce vykreslila sympaticky civilně a přirozeně. Osobně bych si ji příště přál vidět v inscenaci, kde bude moci svůj nesporný herecký talent naplno využít.

Oba hlavní mužští představitelé se svých úloh zhostili zcela kompetentně. Ruský tenorista Maxim Mironov se na role raného italského belcanta specializuje dlouhodobě, a jeho charakteristicky zabarvený lyrický tenor bylo i tentokrát radostí poslouchat. Herecky však působil Mironov v roli Elvina poněkud matně, což ale odpovídalo i režijnímu pojetí jeho hrdiny. Spolehlivost, profesionalitu i vrozený šarm pak na scénu přinesl oblíbený německý bas Georg Zeppenfeld v roli hraběte Rudolfa. Svého šlechtice na cestách ztvárnil pěvecky i herecky intuitivně přesně s lehkostí a nadhledem.

Maximum vytěžila z poněkud nevděčné role intrikánky Lisy v Semperoper debutující španělská sopranistka Rosalia Cid, v menších rolích se představili Reut Ventorero (Teresa), Martin-Jan Nijhof (Alesio) a Gerald Haupach (Notář), tradiční kvality prokázali i členové Sächsischer Staatsopernchor Dresden pod vedením sbormistra Jonathana Beckera.

Na sociálních sítích lze momentálně nalézt fotografii Rolanda Villazóna, spokojeně pochodujícího ulicemi Drážďan s kornoutem zmrzliny v ruce. V doplňujícím textu nalezneme poděkování kolegům i publiku za úspěšnou premiéru s přáním pokračovat. Stane se. Na konci dubna se totiž Villazón představí v Semperoper tentokrát jako pěvec. A to dokonce ne ledajaký, ale jako sám Orfeus ve stejnojmenné opeře Claudia Monteverdiho v nové inscenaci režiséra Nikolause Habjana. Po Villazónově boku nalezneme Alici Rossi v roli Hudby, Anastasju Taratorkinu v úloze Eurydiky nebo Štěpánku Pučálkovou coby Posla. Extravagantní Mexičan už tolikrát prokázal, že umí příjemně překvapit, že nezbývá, než mu jeho další dobrodružství přát a těšit se na něj.

Foto: Semperoper Dresden / L. Olah (archiv a Fb – upraveno), Facebook