„Dílo vzniklo na objednávku Chopinovy mezinárodní klavírní soutěže. Premiéru mělo v roce 2015 a svým názvem evokuje Chopinův kompoziční zájem o polonézu, která zazněla hned po skladbě Pendereckého.“

„Konečně po přestávce přišlo klíčové dílo večera Symfonie č. 2 e moll Sergeje Rachmaninova.“

„Zdálo se tedy, podle značného ohlasu publika, že Rachmaninovova Druhá se vydařila.“

Ke svému dalšímu abonentnímu koncertu, který proběhl 20. března ve Dvořákově síni Rudolfina, pozval Symfonický orchestr Českého rozhlasu jako sólistu s hostujícím dirigentem Markem Šedivým teprve sedmnáctiletého interpreta. Byl jím slovensko-australský klavírista Ryan Martin Brandshaw. Ryan, student vídeňské Universität für Music und darstellende Kunst, jak praví oficiální materiály, je laureátem osmnácti mezinárodních soutěží a jeho umělecký životopis je v tomto ohledu vskutku imponující.

Zahrnuje mj. konkurzy od Moskvy (2019) přes polskou Szafarnii, dánský Aarhus, Výmar, Graz, Enschede, Sofii, Záhřeb až po Košice a brněnskou soutěž Amadeus. Hlavním důvodem jeho pražské přítomnosti však bylo vítězství v soutěži Concertino Praga v roce 2021a také vznik profilového CD, které vydal Český rozhlas.

Vlastní program koncertu obsáhl díla raného a pozdního romantismu s poněkud překvapivým, ale dramaturgicky nesporně zajímavým úvodem. Především se slavnostní a atraktivní orchestrální miniaturou s názvem Polonaise nedávno zemřelého Krzysztofa Pendereckého. Tento koryfej hudební avantgardy šedesátých let minulého století, vyznavač experimentálních kompozičních technik a světově respektovaná osobnost nové hudby a polské národní školy v poměrně krátkém čase, pak opět radikálně „změkl“ a vydal se na cestu k postmoderní neoromantické hudební řeči. Je ovšem třeba dodat, že i do této sféry přispěl k působivým a originálním výsledkům. Malým dokladem je i tato sedmiminutová efektní Polonaise, komponovaná pro obrovské obsazení včetně přidané sekce deseti žesťových nástrojů na empoře. Dílo vzniklo na objednávku Chopinovy mezinárodní klavírní soutěže. Premiéru mělo v roce 2015 a svým názvem evokuje Chopinův kompoziční zájem o polonézu, která zazněla hned po skladbě Pendereckého.

Ani Andante spianato et grande polonaise brillante není skladbou, po formální stránce i způsobem vzniku, zrovna obvyklou. Fryderyk Chopin napsal nejprve Velkou brilantní polonézu pro klavír a orchestr a teprve o tři roky později se rozhodl předsadit, patrně s úmyslem větší časové délky, sólové klavírní Andante spianato. Jak se s tímto útvarem o dvou dílech vyrovnal mladý pianista Bradshaw? Jednoznačně znamenitým způsobem! Na pódium sice přišel s jakousi zřetelnou ostýchavostí, ale pak se již ponořil s přesvědčivým výrazem do pomalé, decentní a zamyšlené první sólové části, kterou pak vystřídala brilantní polonéza zahraná s perlivým tónem a s patřičnou virtuozitou, charakteristickou pro většinu nejtalentovanějších mladých interpretů, dosud ještě školených a cepovaných na hudebních učilištích svými pedagogy. Dirigent Marek Šedivý měl snadnou úlohu, protože autorův orchestrální doprovod je více méně jen pouhým podkresem smyčců. Nadšené obecenstvo naplněné Dvořákovy síně odměnil sólista přídavkem s Brahmsovým Intermezzem.

Konečně po přestávce přišlo klíčové dílo večera Symfonie č. 2 e moll Sergeje Rachmaninova. Skladatel žije v povědomí většiny hudební veřejnosti jako legendární klavírista a autor řady jedinečných klavírních děl. Ze čtyř klavírních koncertů zejména druhý platí za světově mimořádně populární dílo a jeho Rapsódie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr je považována za pátý a také neobyčejně úspěšný klavírní koncert. A netřeba se příliš zmiňovat o významu jeho sólových klavírních kompozic, tedy etudách, preludiích, sonátách a dalších drobných skladbách. Málo se však ví o Rachmaninovových počinech na operním poli a rovněž, na rozdíl třeba od amerických orchestrů, jsou v Evropě sporadicky uváděny jeho tři symfonie, které vznikaly v širokém časovém odstupu let 1894, 1907 a 1936. Dirigent Šedivý si vybral Druhou, rozměrné širokodeché hodinové dílo, které autor věnoval svému učiteli Sergeji Tanějevovi. Pozdně romantická Symfonie č. 2 vznikala za autorova dlouhodobého pobytu v Drážďanech a vědomě se v ní hlásí k Čajkovského odkazu, především k jeho Páté symfonii. Je to hudba emocionálně silná a vypjatá s pochmurným úvodem první věty, scherzovou 2. částí, tesklivou melancholií působivého Adagia až k projasněnému výrazu zvukově exponovaného závěru věty finálové. Marek Šedivý dílo nastudoval s velkou pečlivostí a orchestr pod jeho taktovkou hrál pozorně a kultivovaně, s minimem nepřesností v souhře. Imponovala zejména celková zvuková transparentnost žestů (v 1. větě snad mohly pozouny trochu ubrat) i excelentní výkon 1. trumpetisty Jiřího Houdka. Smyčce pak zaujaly znamenitou gradací stimulovanou dirigentem v průběhu třetí adagiové věty. Zdálo se tedy, podle značného ohlasu publika, že Rachmaninovova Druhá se vydařila. Přesto jsem přesvědčen, že partitura v sobě měla ještě řadu neodhalených nuancí, které by přispěly k intenzívnějšímu napětí a ještě přesvědčivějšímu celkovému vyznění této náročné a výrazově komplikované symfonie.

Foto: Vojtěch Brtnický