„Dirigentova jemná a plynulá gesta, klidný a oduševnělý výraz ve tváři zcela očividně inspirují instrumentalisty ke stejné hře. Více romantiky do Wagnerovy hudby snad už vložit nelze.“

„Christine Goerke publikum strhla nejen omračujícím hlasem, který se vyznačoval tmavou sametovou barvou a ďábelsky dramatickým nábojem, ale také zlověstným hereckým výkonem s přesvědčivostí na nejvyšší úrovni. Kvality jejího výstupu slovy stěží popsat.“

„Třetímu dějství jednoznačně dominuje Piotr Beczała. Ten během rozhovoru uvedl, že při nastudování Wagnera vlastně vychází z italského belcanta. A je pravdou, že přesně tak Beczałův Lohengrin zněl. Plynule, lehce, měkce a s rezervou na každém vysokém tónu.“

Po úspěšné inscenaci Parsifala se François Girard vrací na newyorskou scénu s tamním Wagnerovým nejhranějším titulem, tedy operou Lohengrin. Premiéra se konala 26. února 2023. České publikum pak mohlo zhlédnout představení v kinech v sobotu 18. března. Inscenační tým se držel hesla „v jednoduchosti je krása“ a scénu symbolicky zaplavily barvy čtyř odstínů. Kromě fenomenálních pěveckých a hereckých výkonů všech protagonistů, od těch andělsky hodných po ty ďábelsky zlé, exceloval ve své zásadní úloze rovněž sbor. Svých nástrojů se mistrně, leč ryze týmově ujali hráči pod vedením Kanaďana Yannicka Nézet-Séguina, který stmeloval početné těleso pod návalem Wagnerových romantických nekonečných melodií. Třetímu dějství v titulní roli Lohengrina dominoval polský tenorista světového renomé Piotr Beczała, jenž se jako civilista ocitá na jiné planetě…

Monstrózní těleso čítající bezmála dvě stovky instrumentalistů a zpěváků se začíná velmi nenápadně, leč zřetelně probouzet k životu pod taktovkou kanadského dirigenta Yannicka Nézet-Séguina. Dirigentova jemná a plynulá gesta, klidný a oduševnělý výraz ve tváři zcela očividně inspirují instrumentalisty ke stejné hře. Více romantiky do Wagnerovy hudby snad už vložit nelze. Mezitím je divák uvržen do vesmíru, snad do jiné dimenze, a jeho zrak velebí scéna, jíž dominuje měsíc, tedy symbol času, s nímž si pohrávají světelné efekty. Pod oblohou je seřazen lid v černých pláštích. S příjezdem německého krále Jindřicha Ptáčníka vše na scéně zezelená. Místa, kde se nachází Telramund se svou ženou Ortrudou, jsou zbarvena do ruda. Spolu s Elsou přichází i čistota, kterou symbolizuje bílá barva. Na jevišti se tak střídají tyto čtyři barvy, které působí jako symboly pomyslně hodnotící duše protagonistů. Tohoto efektu je dosaženo tak, že lid v černých pláštích, tedy sboristé, rozevírá v daném okamžiku paže a světla vnitřní strany rukávů zbarvují. Na tomto principu inscenační tým v čele s režisérem François Girardem, výtvarníkem Tim Yipem a světelným designérem Davidem Finnem vystavěl nejen první jednání, ale celé představení vůbec. Dle jejich slov se snažili navázat na úspěšnou inscenaci Wagnerova Parsifala z roku 2013.

Jako první se pěvecky představují Günther Groissböck jako německý král a Brian Mulligan v roli králova hlasatele. Oba výkony působily jak herecky tak pěvecky velmi pateticky. Avšak zatímco Groissböck vnesl do role krále požadovanou a dostatečnou dávku emoce umocněnou přesvědčivým hereckým výkonem, Mulliganova patetičnost se místy zdála nepatrně zbytečná, tedy alespoň na můj vkus. S troufalým obviněním Elsy z bratrovraždy poté vstupuje na scénu brabantský hrabě Friedrich z Telramundu alias Jevgenij Nikitin, jenž mimo jiné vystoupil v roli Klingsora v oné inscenaci Parsifala z roku 2013. Svou roli viditelně i slyšitelně zvládal s naprostým přehledem a trefně chladným výrazem ve tváři.

„Je krásná, působí čistě.“ S těmito slovy za doprovodu průzračné durové tóniny vstupuje na scénu Elsa z Brabantu, dcera zemřelého vévody obviněná z vraždy svého bratra Gottfrieda. Americká sopranistka Tamara Wilson, která debutovala v Met roku 2014 v roli Aidy, vytvořila z Elsy dívku zahloubanou do sebe, do svého nitra, zbavenou jakéhokoli afektu nebo jiných vnějších efektních gest. Tomu odpovídal i hlasový projev pěvkyně. Mladistvý, svěží, bez příměsi nepřirozeného zabarvení nebo bez zbytečného forzírování a tlaku. Snad jedinou nevýhodou se v této roli, z mého pohledu, stala její poměrně tělnatá postava a obličej. Zejména některé polohy situované na zemi působily vůči zpěvačce poměrně nelichotivě. Pravdou však je, že kamera zachytí postavu zcela jinak nežli oko diváka přítomného v tak obrovském divadle, jakým je Met. Krásu a čistotu jejího hlasu však mohou zachytit všichni stejně.

Na měsíci se objevuje obrys bílé labutě, pláště sboristů zbělají. Konečně se zjevuje Lohengrin a Piotr Beczała jako polská hvězda tenorového oboru 21. století. Lohengrin jako by byl přivezen z jiné planety, snad ze Země. Jeho šat působí civilně a dle slov samotného výtvarníka Tim Yipa Lohengrin náleží do tzv. working class. Jeho úkol spočívá v ochraně nevinné Elsy svedením boje s Telramundem, kterého poráží. Znázornění boje se však stalo pravděpodobně největším nedostatkem inscenace vůbec. Lohengrin Telramunda totiž poráží pouhým a jediným gestem ruky. Ano, Lohengrin je mocnější než Telramund, může jej skolit rychle, ale v tomto případě zcela opadá dlouho připravované napětí celé scény, která má bojem a předáním tří předmětů výherci, podle mého, vygradovat. Následující plejáda působivých scén a krásné hudby však zcela překrývá tento nedostatek. Zároveň přichází ke konci prvního dějství čas zmínit kvality přítomného pěveckého sboru, který se zapojoval samozřejmě od samotného začátku díla a bezpochyby tvoří základní pilíř skladby, avšak mimořádně nádherně zapůsobil jeho jemný vstup v pianu do Elsiných slov lásky. To vše za podmanivého doprovodu orchestru.

Během pauzy pak se sledujícími komunikoval vždy průvodce, který postupně poskytl asi tříminutové, velice uvolněné rozhovory s Piotrem Beczałou, Tamarou Wilson a Christine Goerke.

Druhé dějství se začíná scénou, při níž Telramund osočuje svou ženu, že kvůli ní prohrál boj s Lohengrinem a přišel o svou čest. Kulisy se nikterak nemění, pouze pomyslná kruhovitá brána na nebi, kterou vstoupil Lohengrin, mizí. Výkon podlého manželského páru, zejména Ortrudy, z níž po proudech tryská nenávist a zloba, je dechberoucí. Christine Goerke publikum strhla nejen omračujícím hlasem, který se vyznačoval tmavou sametovou barvou a ďábelsky dramatickým nábojem, ale také zlověstným hereckým výkonem s přesvědčivostí na nejvyšší úrovni. Kvality jejího výstupu slovy stěží popsat. Ostré rysy obličeje, dlouhé rudé vlasy a korpulentní postava vše patřičně umocnily.

Druhé dějství patří taktéž sboru, který se opět stává nositelem symbolů díky svým plášťům měnící barvy. Navíc lze místy zaslechnout vyčnívající tenory, kteří se pyšní vskutku příjemnými výškami. O jejich kvalitě nelze pochybovat. Spolu s Elsou přichází ženská část sboru a dohromady se pak všichni poddávají dynamické tvárnosti, která spolu s citlivým doprovazečem, tedy orchestrem, vytváří strhující hudebně-dramatické momenty. Detailní záběry kamer navíc jasně potvrzují „aktivní účast“ každého umělce na jevišti. Chvílemi celé představení dokonce působí jako německo-hollywoodský film.

Třetímu dějství jednoznačně dominuje Piotr Beczała. Ten během rozhovoru uvedl, že při nastudování Wagnera vlastně vychází z italského belcanta. A je pravdou, že přesně tak Beczałův Lohengrin zní. Plynule, lehce, měkce a s rezervou na každém vysokém tónu. Herecky se snaží být jemný, z jeho obličeje vyzařuje pokora, laskavost a něha vůči Else. Dvojice milenců si během vyznání lásky zachovává důstojnost, a ačkoli nejsou v těsném fyzickém kontaktu, jejich duše jsou na sebe zcela očividně napojeny. Režie se neuchýlila k žádným vulgárním scénám a zůstala tak zachována pomyslná morální hodnota díla. Závěrečnou scénou, během které prozrazuje udatný rytíř své jméno a původ, je celý umělecký počin korunován v čele s polským tenoristou, jenž se uchyluje v pianu do niterných pocitů.

Nové nastudování Lohengrina týmem z Met si dovoluji označit za akurátní, laickému i náročnému divákovi přístupný kompromis mezi aktuálními trendy a zachováním důstojnosti velkolepého díla, o kterém kdysi údajně Franz Liszt prohlásil: „S Lohengrinem starý svět opery končí.“

Foto: MET / Aerofilms