„Béla Bartók neměl zrovna štěstí na období, v němž žil.“

„Thierry Escaich je jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších současných francouzských skladatelů.“

„Hudba baletu spadá do tzv. folklorního období Stravinského.“

Mít v čele známého šéfdirigenta je pro orchestr vždy výhodné. Maestro zná kde koho, a kde kdo zná jej. Vztahy jsou spíše na osobní než na profesní bázi. To je také případ šéfdirigenta České filharmonie Semjona Byčkova. Výsledkem je i skladba Thierry Escaicha napsaná přímo na Byčkovovo požádání pro jeho orchestr. Spolu s opusy Bély Bartóka a Igora Stravinského jsme ji nyní mohli slyšet 16. až 18. března v Dvořákově síni pražského Rudolfina.

Béla Bartók neměl zrovna štěstí na období, v němž žil. Prožil První světovou válku a poté Horthyovské Maďarsko, kde jeho hudbu často nechápali. Dokonce i přes fakt, že se stal spolu se Zoltánem Kodálym jedním z nejvýznačnějších světových etnomuzikologů, přičemž v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Karpatech i na Slovensku vyhledával a zaznamenával (tenkrát na válečkový fonograf!) lidové písně. Nejenže je potom zapisoval do not a vydával, ale dokonce je přenášel i do své kompoziční činnosti. To vše, zdá se, bylo málo…

Smutný příběh mělo i jeho dílo Podivuhodný mandarín, které vzniklo v roce 1918, ale pět let zůstávalo pouze ve čtyřručním klavírním výtahu, přičemž všechny pokusy o jeho uvedení úřady zmařily.  Teprve v roce 1926 se podařilo díky Jenö Szenkárovi uspořádat světovou premiéru v Kolíně nad Rýnem. Byla to premiéra i derniéra. Diváci byli šokováni a starosta Kolína nad Rýnem Konrád Adenauer (budoucí kancléř) další představení zakázal. V samotném Maďarsku si na uvedení díla Podivuhodný mandarín počkali až do roku 1945.

Dílo je rytmicky nesmírně složité. Změny temp, dynamiky i virtuózní pasáže kladou mimořádné nároky jak na dirigenta, tak na celý orchestr. Pokud by se někdo chtěl naučit všechny bicí nástroje symfonického orchestru, tady měl příležitost. Málem se na rudolfinské pódium nevešly, a přece hrály v rytmice díla významnou roli. Skladatel také výrazně preferoval dechové nástroje před strunnými a antiromantické pojetí před zapamatovatelnou melodií. Přes všechna tato úskalí vedl Semjon Byčkov orchestr České filharmonie přísně logicky. Vše na sebe perfektně navazovalo, rytmicky bezchybně, prostě skvělý výkon.

Thierry Escaich je jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších současných francouzských skladatelů. Na svém kontě má více než stovku skladeb, větší část pro varhany, ale také pro piano, housle, violoncello, saxofon a další nástroje. Na začátku své skladatelské dráhy se nechal inspirovat gregoriánským chorálem. To ho přivedlo k modální hudbě, v níž patří mezi pět nejvýznamnějších francouzských skladatelů. K tomu přispívá i to, že je varhaníkem v pařížském kostele Sv. Štěpána na kopci v Latinské čtvrti, kde nahradil slavného francouzského varhaníka Maurice Duruflé a jeho ženu Marii-Madeleine Duruflé. O jeho významu svědčí nejen to, že byl v poslední době v anketě Victoires de la musique classique čtyřikrát vyhlášen skladatelem roku, ale i okolnost, že byl zvolen v roce 2013 za člena Akademie krásných umění. Sekce Kompozice má totiž 8 křesel a nový člen může být zvolen jen, pokud některý akademik z jeho sekce zemře. Escaich je ověnčen cenami. Začalo to už na Conservatoire Nationale Supérieure de la Musique de Paris, kde získal hned osm prvních cen za harmonii, kontrapunkt, fugu, varhany, varhanní improvizaci, analýzu, orchestraci i skladbu, a od roku 1989 je takřka každý rok laureátem nějaké hudební ceny. Jako varhaníka jsme jej mohli slyšet kupříkladu loňský rok v recitálu z děl francouzských skladatelů v Lichtenštejnském paláci.

Pro Českou filharmonii napsal Études symphoniques, symfonické etudy pro klavír a orchestr, které jako sólista provedl Seong-Jin Cho. Cho patří mezi ty mladé korejské umělce, kteří jsou ve svých oborech světovou špičkou. Začal se učit hrát na klavír teprve v šesti letech, ale již v jedenácti letech měl první koncert a v patnácti vyhrál jako vůbec nejmladší účastník první mezinárodní klavírní soutěž. A když v roce 2015 získal první cenu na Chopinově mezinárodní soutěži ve Varšavě, stal se žádaným sólistou. Escaich své etudy psal jako skutečný klavírní koncert, se čtyřmi částmi Dérives, Furtif, Mirage a Toccata, které se ovšem hrají v jednom kuse a lze je rozpoznat pouze podle změny formy. Cho dokázal charakterizovat každou formu oslnivou škálou barev i výtečnou technikou, ale dokázal udržet i kompaktní celkovou strukturu. Dialog orchestru a sólisty podtrhl kontrasty v instrumentaci i v melodice. Skladatel se premiéry zúčastnil a nadšené obecenstvo mu uspořádalo skutečné ovace.

Igor Stravinskij, vystudovaný právník, studoval skladbu soukromě u Nikolaje Rimského Korsakova.  Až do svého odchodu do Paříže měl ovšem na svém kontě pouze několik drobných skladbiček a jednu větší skladbu Ohňostroj. Tu slyšel impresário Ďagilev a objednal si u Stravinského baletní hudbu. Stravinský měl v té době už rozpracovanou hudbu na pohádkový námět Pták Ohnivák. Balet byl proveden v pařížské Opeře a měl úspěch, což odstartovalo dlouhodobou spolupráci Stravinského s Ruským baletem. Následoval slavný Petruška, kterého nám Česká filharmonie přednesla v jeho koncertní verzi z roku 1947. Hudba baletu spadá do tzv. folklorního období Stravinského, a tak máme možnost vysledovat celou řadu ruských lidových melodií, dokonce i slyšet populární „ garmošku“. Použil dokonce i odrhovačku Dřevěná noha, aniž by tušil, že má autora, který žije a Stravinský mu musel posílat třicetiprocentní honorář, z každého uvedení. Stravinského hudba je radostná, osvěžující, plná vtipu. Vynikly především dechové nástroje. Nejen v Petruškovi, ale i v Podivuhodném mandarínovi vynikl Jan Mach na klarinet, výtečně hráli trumpetista Walter Hofbauer i Ondřej Vrabec na lesní roh. Bouřlivé ovace při děkovačce měla flétnistka Andrea Rysová. Dirigent i publikum ocenilo klavíristku Andreu Mottlovou-Vavrušovou a fagotistu Jaroslava Kubitu. Takhle bych mohl vlastně vyjmenovat celou dechovou sekci. Zapomenout by se nemělo ani na sedm perkusionistů, kteří zvláště v Bartókově skladbě předvedli famózní výkon.

Foto: Petr Kadlec