„Všechny tři duchovní kompozice prokázaly, že rozhodnutí oživit je mělo a má opodstatnění.“

„I když opera tento večer nezazněla, dalo se cítit, že Neapol osmnáctého století je bez ní nemyslitelná.“

„Program nenápadně aspirující na skutečnou událost.“

Fialová barva symbolizuje v římskokatolické liturgii pokání a kajícnost, užívá se proto v postní době nebo při mších za zemřelé. A právě takovou barvu měl světelný design úterního koncertu Collegia 1704 v pražském Rudolfinu. Na programu byly duchovní skladby, které tomu odpovídaly. Miserere, Stabat Mater a Requiem ve ztvárnění skladatelů Scarlattiho, Traetty a Duranteho, barokních mistrů patřících k neapolské škole. V tuzemském koncertním životě šlo o nesporně podnětný a objevný umělecký počin.

Václav Luks se svými soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 nabídl pražskému publiku 7. března ve Dvořákově síni neotřelou, zajímavou a příjemně se poslouchající sondu do tvorby neapolských, respektive s Neapolí spojených skladatelů z osmnáctého století. Alessandro Scarlatti, autor tvořící na samém počátku století, se tam opakovaně vracel, aby působil v čele dvorní kapely tamního místokrále; mnohem mladší Tommaso Traetta v Neapoli studoval, prorazil tam jako operní autor a styl takzvané neapolské školy uplatňoval pak i v Parmě a dalších působištích; Francesco Durante, generačně mezi nimi, byl Scarlattiho žákem a Traettovým učitelem a v Neapoli hlavně učil na konzervatořích.

Milionová Neapol, i tehdy pravá kulturní metropole celého jihu, má dodnes stovky kostelů. Detailní pohled na duchovní hudbu a chrámový hudební provoz z doby, kdy ve městě dominovala opera (určující svými formami podobu komponování pro hudební divadlo v celé jižní a střední Evropě), by určitě odhalil rozdíly a příbuznosti, vývoj a zákruty stylu, prolínání světského a spirituálního, to znamená mnohé živoucí, neschematické parametry místních tradic a tamního převládajícího stylu. Tak hluboko posluchač, ani ten motivovaný a poučený, však většinou nehledí a nehledá. Je nesporně potřebné, poučné a určitě i vzrušující podrobně si pročíst text v programu, přibližující dobové hudební druhy, způsoby zhudebňování textu a diferenciace výrazu pomocí kontrastů v sazbě a dalších hudebních prostředků, text zařazující repertoár večera do kontextu, ale pak stejně přichází na řadu poslech znějící hudby – a tady vystupuje do popředí jako hlavní hodnota spontaneita a živost invence, poutavost výrazného profilování emocí, přesvědčivost výrazu a samozřejmě i forma skladeb. To vše v pokud možno harmonickém souznění a navíc v odpovídající vědoucí a prožité interpretaci. Všechny tři duchovní kompozice, které při koncertě zazněly, v tomto případě prokázaly, že rozhodnutí oživit je mělo a má opodstatnění.

Scarlattiho Miserere c moll, zřejmě z roku 1715, je typickým a velmi přesně fungujícím zhudebněním kajícných slov z Žalmu 51. Zaznělo v úvodu večera, vhodně pro současnou postní dobu, v určujících táhlých a teskných konturách, zdrženlivě, občas však i exaltovaněji, jako proměnlivá, ale vcelku jemná nepříliš dlouhá kompozice. Vyznání a doznání, zkroušené prosby o zahlazení nepravostí a o smilování… vyjádření touhy po čistém srdci a obnoveném nitru i radosti z příslibu spásy… to vše dostalo v komorním zvuku nevelkého orchestru a sboru s pěknými sóly punc přesně vyhmátnutého výrazu, dostatečně individualizovaného, třebaže celkově zabaleného do obvyklých hudebních idiomů.

Tommaso Traetta zhudebnil středověký básnický text Stabat Mater, velikonoční meditaci o Matce Boží stojící pod křížem, univerzálnějším způsobem, který nijak výrazně či charakteristicky nezdůrazňuje jedinečnost námětu. Dřívější Stabat mater od Giovanniho Battisty Pergolesiho, hudebně také z neapolského okruhu, je se svými dvěma sólovými hlasy spíše líbezná než závažně meditativní. Podobný dojem vyvolává i Traettovo dílo z druhé poloviny 18. století, prezentované bez přesného vročení; dílo také nijak monumentální, koncipované do uzavřených čísel, ovšem přece jen vyznívající působivěji díky užití sboru. A právě díky jeho partu – při detailním vnímání díky některým osobitějším a výraznějším částem – nakonec vyvstává celkový dojem z díla příznivě. Má dramatická místa a docela pěkná sóla. Sopranistka Anna Zawisza, ostatně občas vyčnívající i z celku sboru, v nich byla dynamicky trochu přeexponovaná, altistka Aneta Petrasová vyrovnanější a zajímavější. Slabiny neměla ani další sóla sboristů. Sbor působil svou spolehlivostí, propracovaností a jako vždy i plastičností projevu, dýchajícího a vědoucího o obsahu textu, opravdovou radost.

Vyvrcholením večera nesporně bylo padesátiminutové Requiem, vyplňující všechen čas po přestávce, které Francesco Durante napsal zřejmě v roce 1746 a patrně pro římské uvedení. Polyfonní dílo, v tempech nijak přehnaně smuteční, dílo důstojné a místy vroucné, kontrastní a rozvrstvené, mělo výdrž a nekončící tah, i když se místy drobilo do až příliš krátkých částí. Durante nápaditě, s výraznými rozklady a rychlými běhy smyčcových nástrojů, zhudebnil proslulou část Dies irae, „Onen den, den hněvu“. A zcela jedinečně zvýraznil část Tuba mirum, „Zní hlas trouby divně duně“ – s vokálním sólem nepřeslechnutelně exponoval lesní rohy. Václav Luks je na tento jediný vstup nepřehlédnutelně umístil na emporu. Byla tam i šestice pěvců, jejich úkol však ve struktuře díla, označeného jako dvousborové, nebyl zřejmý. Vyznění skladby do ztišení bylo velmi působivé.

Mezi Miserere a Stabat mater zaznělo předtím ještě Concerto a quattro g moll, jehož autorem byl rovněž Durante. Energické a zároveň docela vážné, rozhodně jiné než koncerty benátského mistra Vivaldiho.

Úterní koncert, který Collegium 1704 prezentovalo pod názvem Pianto napoletano, Neapolský pláč, se výběrem autorů stal skrytě systematickým ilustrováním různého institucionálního zázemí hudby, od dvorní kapely přes operu a přes chrámy a církevní korporace až ke konzervatořím. I když opera tento večer nezazněla, dalo se cítit, že Neapol osmnáctého století je bez ní nemyslitelná… Interpretačně, do detailů připravený, byl koncert dalším příkladem soustavné práce obou souborů a jejich zakladatele a uměleckého vedoucího, která se v dlouhodobé perspektivě dotýká poměrně širokého spektra typů staré hudby. Jednou jsou to operní árie, jindy Händelovo oratorium, jednou protestantská tvorba německého severu, jindy katolická produkce evropského jihu, jednou Bach, podruhé Zelenka, potřetí Vivaldi…, před pár týdny došlo i na vybočení k Haydnovi a Beethovenovi… Převažují koncertní produkce, ale po Evropě (a v Brně, tam ještě znovu i v této sezóně) to také bývá zásadní účast na některé operní inscenaci barokního díla… Nyní přišli v Praze na řadu skladatelé, kteří se ve středním proudu koncertního provozu a dění běžně neobjevují. Program, nenápadně aspirující na skutečnou událost, přinesl poznání i neokázalé potěšení.

Foto: Zdeňka Hanáková