„Sonáta jako celek vyzněla až symfonicky s nepotíráním potřebných beethovenovských kontrastů.“

„Závěrečná čtvrtá věta ve formě rondo Allegro assai byla interpretována doslova fantasticky.“

„Ardašev výborně vystihl jakýkoli náznak Schumannovy polyfonní práce.“

Igor Ardašev je v této sezóně rezidenčním sólistou Plzeňské filharmonie. Ta pořádá festival Smetanovské dny v Plzni, které právě probíhají. Ardašev proto dostal příležitost se představit i v sólovém recitálu, ve kterém oslnil téměř plný sál posluchačů plzeňského Domu hudby.

Přestože je to již rok, co se Igor Ardašev objevil na stejném pódiu v Plzni v rámci minulého ročníku festivalu Smetanovské dny se zcela odlišným programem, dodnes mám v paměti jeho poctivou a přitom bravurní hru plnou zajímavých momentů. Nejinak tomu bylo při jeho letošním vystoupení. Umělec byl nyní přizván v rámci festivalu také k vedení interpretačního semináře, kdy pracoval celý den se čtyřmi vybranými studenty klavírního oddělení Konzervatoře Plzeň.

Ardašev se rozhodl sestavit program z děl vídeňských klasiků a děl manželů Schumannových. Jedno z témat festivalu Bedřich Smetana a související odkazy tak určitě naplnil. Bedřich Smetana se jako mladý autor nechal inspirovat vlivem Schumanna, což můžeme pozorovat zejména v jeho raném cyklu Lístky do památníku. Stylistická podobnost i podobná hudební řeč je zde zřejmá. Jako interpret a pedagog se Smetana nevyhnul i dílům L. Van Beethovena, určitě ne jeho klavírním sonátám, „nového zákonu klavírní literatury“.

Úvodem Ardaševova recitálu zazněly Mozartovy Variace na téma Jeana Pierre Duporta, konkrétně jeho Menuetu z cellové sonáty op. 4 č. 6 D dur, které napsal v Potsdamu 29. dubna 1789, tedy pouhé 2 roky před svou smrtí. Jedná se přes svou typickou hravost i o dílo, kde nalezneme místa odlišného, zamyšleného charakteru. Ardašev se tohoto místa v Minore variaci chopil s bohatou fantazií sobě vlastní a naplnil jej přímo atmosférou snu. Přestože autor vepsal do notového textu minimum dynamického označení, interpret využil všech přítomných repetic ke změně barvy. V podstatě stejné místo nezaznělo nikdy totožně. Celkové vyznění variací bylo díky Ardaševově preciznosti, průzračnému zvuku s minimálním použití pedalizace naprosto výjimečné. Osobně bych volil pouze více lehkosti a menší dynamický stupeň ve trylcích v tématu a více rytmické přesnosti v lomených oktávách v sedmé variaci, které vyzněly spíše jako přírazy.

Následovala Sonáta C dur, op. 2 č. 3 Ludwiga van Beethovena. Jak píše Klaus Wolters ve své knize o klavírní literatuře, může někdo tuto sonátu nazývat koncertem bez orchestru. Její první věta Allegro con brio dokonce obsahuje před koncem krátkou kadenci. Tomuto pojetí nezůstal Ardašev vůbec nic dlužen. Sonáta jako celek vyzněla až symfonicky s nepotíráním potřebných beethovenovských kontrastů forte – piano, četnými sforzaty a to ani v lyrické volné větě Adagio. Velmi oceňuji Ardaševovu jednotu tempa, a to jak v úvodním Allegru con briu, třeba ve vztahu mezi hlavním a vedlejším tématem, tak zvláště ve Scherzu, kdy požadavek jednotného tempa vyžaduje nemalou technickou erudici interpreta. Můj sluch překvapil i zajímavý nápad, opustit metrum před krátkou Beethovenovou kadencí v první větě. Závěrečná čtvrtá věta ve formě rondo Allegro assai byla interpretována doslova fantasticky.

Po přestávce zazněl jeden z cyklů Romancí Clary Schumannové, a to op. 21. Ardaševovo pojetí bylo noblesní a opět precizní. V první z nich předepsané Andante v a moll zaujala práce interpreta na srozumitelném vedení všech hlasů. Ve druhé Allegretto F dur, kterou si sama Clara přála hrát „velmi křehce“ Ardašev překvapil vytahováním zajímavých melodických linií ve středních hlasech, přestože je ve skladbě předepsáno minimálně legata. Třetí romance g moll předepsaná Agitato zazněla se všemi svými šestnáctinami v obou krajních částech naprosto srozumitelně a posluchačsky bezproblémově.

Jako poslední dílo v programu zařadil Igor Ardašev na pódiích zřídka uváděnou Humoresku Roberta Schumanna. Kdo by čekal provedení krátké formálně neproblematické skladby, podobné Schumannově Arabesce, nebo Toccatě byl překvapen, že se jedná o rozsáhlé, téměř půlhodinové dílo. Kdo si ale přečetl precizně připravené programové poznámky Lenky Bočanové v tištěném programu, byl v obraze. Dílo není dle mého názoru prokomponované do jednoho proudu tak jako autorova Fantasie C dur, ale udržet jej pohromadě je o to složitější, což se povedlo. Stejně jako vyznění kontrastů mezi scherzando charakterem a citacemi dlouhých melodií, které ať se nacházely v kterékoli poloze klaviatury a v kterémkoli hlase, zněly vždy zřetelně. Ardašev výborně vystihl jakýkoli náznak Schumannovy polyfonní práce.

Ardašev po svém výkonu sklidil obrovský potlesk publika. Musel se tedy odvděčit hned dvěma přídavky, brilantně provedenou Chopinovou Etudu F dur op. 25 č. 3 a poetickou Lisztovou transkripcí Widmung S. 566 skladby Roberta Schumanna.

Foto: Michal Karban