„Operu hudebně nastudovala a při premiéře řídila litevská dirigentka Giedrė Šlekytė, která prokázala svou schopnost vypracovat takto komplexní partituru natolik přehledně a přirozeně, že si vlastně téměř neuvědomujete, že orchestr hraje.“

„Celkově opera plyne velmi rychle a nenásilně, čemuž pochopitelně přispívá i skvělá hudba.“

„Divadlo své diváky potřebuje. I na inscenacích děl, která dosud neznají. Nebojte se jich, pražské „Šaty dělají člověka“ jsou ukázkou toho, že mohou být skvělá!“

V pátek 24. února proběhla v pražské Státní opeře premiéra komické opery Šaty dělají člověka od Alexandera Zemlinského. Inscenace je realizována pod hlavičkou projektu Musica non grata a realizační tým sestával z větší části ze zahraničních hostů: litevská dirigentka Giedrė Šlekytė, nizozemská režisérka Jetske Mijnssen, rakouský scénograf Herbert Murauer, německá kostýmní výtvarnice Julia Katharina Berndt, německý choreograf Dustin Klein a rakouský světelný designér Bernd Purkrabek. V hlavních rolích vystoupili sopranistka Jana Sibera a americký tenorista Joseph Dennis.

Zemlinského komická opera Šaty dělají člověka v Praze, zazněla, v témže divadle, kde autor sám působil šestnáct let, přičemž úroveň tehdejšího Nového německého divadla pozvedl na evropskou špičku nejen v interpretační kvalitě, ale i vynalézavé dramaturgii, přesně po 101 letech. Sám byl velkým ambasadorem hudby vrstevníků a uvedl desítky premiér jejich děl. Vlastní hudbu však propagovat nedokázal. Jako dirigent patřil k těm nejuznávanějším a přesto, když v roce 1942 v USA zemřel, v Evropě nevyšel jediný nekrolog. Jeho hudba na několik desetiletí takřka zapadla a objevujeme ji velmi pozvolna teprve nyní, v posledních dekádách. Vždy nás přitom překvapuje svou neuvěřitelnou kvalitou. Zůstává velkým otazníkem, proč se nehraje častěji. Žádná z jeho osmi oper nenašla stálé místo v repertoáru světových divadel, na rozdíl od jeho v podstatě vrstevníka Richarda Strausse, jehož mnohá díla stejného žánru vídáme inscenována nepoměrně častěji. Jeden si tudíž musí klást otázku: Proč?

Uváděná inscenace opery Šaty dělají člověka je tedy rozhodně chvályhodným počinem, ostatně jako mnoho dalších z projektu Musica non grata. Původní verze opery, která měla premiéru ve Vídni roku 1910, byla tříaktová, pro pražskou premiéru však Zemlinsky přistoupil ke zkrácení a mnoha výrazným změnám. „Pražská“ verze tak má jednání jen dvě, a to v celkovém trvání zhruba 110 minut. Předlohou děje byla Zemlinskému stejnojmenná povídka Gottfrieda Kellera, kterou do operního libreta skvěle převedl zkušený libretista Leo Feld. Příběh v člověku vyvolává asociace s filmy pro pamětníky, ostatně časově se nenacházíme tak vzdáleni. Poselství však není jen sladkobolně romantické, kdy happyend je zkrátka nezbytností, ale nese v sobě nadčasovou až filozofickou hloubku, ve své podstatě i velký smutek. Stačí, aby byl někdo oblečen „za hraběte“ a už se stává váženým občanem. Nešvar soudit knihu podle obálky je velmi aktuální i v dnešní době.

Scénické i kostýmní ztvárnění nové pražské inscenace se drží víceméně dobových reálií. Příběh se odehrává v rámu mírně oprýskaného obrazu, přičemž kostýmy ve stylu dvacátých let děj ihned časově ohraničují. Scéna je po celou dobu v podstatě neměnná. V titulní roli točna. Místy možná poněkud předvídatelně. Nábytek i postavy přijíždějí a odjíždějí, přicházejí a odcházejí téměř výlučně za pohybu točny. To, co se v předehře zdá zprvu jako skvělý a vtipný nápad, něco jako „dokumentární živé obrazy“ z cesty Strapinského kočárem, se může později, po mnoha opakováních, už jevit mírně okoukaně. Dramatickým momentem točny je pak okamžik, kdy se půlkruhová zeď, která byla dominantou po celou dobu, celá otáčí, aby odhalila ve scéně pantomimy v druhém dějství jakousi temnou propast, ze které vystupují obyvatelé Seldwyly a Goldachu, aby Wenzela Strapinského obvinili z podvodu. Stejně tak ani režijní pojetí Jetske Mijnssen není nijak přelomové či extravagantní. Pokud očekáváte vyloženě komické scénické situace, mnoha se nedočkáte. Z druhé strany je však režie logická a má tah. Celkově opera plyne velmi rychle a nenásilně, čemuž pochopitelně přispívá i skvělá hudba. Řekl bych, že inscenační tým přistoupil k dílu s velkou pokorou a nastudování má šanci uspět u různorodého publika.

Pěvecké obsazení je excelentní. Musím přiznat, že když jsem v hlavní roli četl americké jméno, napadla mne zprvu myšlenka: to nemáme v Čechách už žádné tenoristy? Totéž bychom samozřejmě mohli říct i o dalších článcích celého inscenačního řetězu. Chápu, je to současná strategie Národního divadla přivést do Prahy světové osobnosti, někdy více, jindy méně úspěšná. V tomto případě se však rozhodně jednalo o tu první možnost.

Představitel krejčího Wenzela Strapinského tenorista Joseph Dennis, působící nyní v Semperově opeře v Drážďanech a vládne nesmírně příjemným a znělým hlasem. Jeho partnerkou v roli Nettchen se stala česká sopranistka Jana Sibera, loňská držitelka ceny Thálie. Oba působí ve svých rolích velmi přirozeně, ne vždy se stane, že je pěvecká dvojice takto vyrovnaná. A to nejen hlasově, neboť oba vládnou obdivuhodnou technickou jistotou ve všech polohách a umí se svým hlasem pracovat nejen dynamicky, ale i barevně, což dotváří působivost jednotlivých scén. Ale především jsou oba skvělí i herecky. Když jsou smutní, věříte jim to, když prožívají okamžiky štěstí, prožíváte je s nimi. To zdaleka nebývá u operních pěvců samozřejmostí. A kromě toho se jejich hlasy krásně pojí a vizuálně jim to spolu opravdu sluší. Vlastně jsem skoro litoval, že duetových scén není v opeře víc. Možná, že kdyby Zemlinsky tuto dvojici interpretů znal, nějakou by dopsal.

I výkony představitelů mnoha vedlejších postav byly skvělé, ačkoliv je opera zkomponována natolik „šikovně“, že zkrátka časový prostor i hudební materiál, který je jim dopřán, nemůže zastínit dvě hlavní role. Jinými slovy, i když tito pěvci předvedou ve svých rozhodně nelehkých partech skvělé výkony, v paměti vám tolik neutkví. Moc dobrou práci odvedl také sbor Státní opery, který připravil Adolf Melichar. Z nemnoha výstupů jsem si opravdu vychutnal zásnubní sbor za scénou.

Operu hudebně nastudovala a při premiéře řídila litevská dirigentka Giedrė Šlekytė, která prokázala svou schopnost vypracovat takto komplexní partituru natolik přehledně a přirozeně, že si vlastně téměř neuvědomujete (snad jen v orchestrálních mezihrách), že orchestr hraje. Stává se totiž samozřejmou součástí děje a celku, podporuje sólisty a udržuje napětí. Orchestr Státní opery hrál pod její taktovkou s velkým nasazením, až na občasné drobnosti s intonační jistotou a dobrou souhrou, s velkou plasticitou a širokým dynamickým rozptylem. Bolest, na kterou trpí leckterá operní nastudování, totiž překrývání sólistů orchestrem, se téměř neděla a pokud, tak opravdu jen na několik tónů. Velký obdiv patří skupině dechových nástrojů, která své náročné party hrála s patřičnou lehkostí a barevností. Když si uvědomíme, že s jistotou nikdo z hráčů orchestru tuto operu dříve nehrál, jedná se o výjimečný výkon.

Pokud jsem o některých projektech Musica non grata měl dosud jisté pochybnosti, musím přiznat, že v tomto případě se rozhodně jedná o mimořádný počin a moc bych si přál, aby se inscenaci podařilo udržet na repertoáru déle než naplánovaných sedm repríz (plus premiéra). Zemlinsky by si to, nejen za své zásluhy o pražskou kulturu v době svého zdejšího působení, jistě zasloužil. A také všichni, kteří tuto náročnou operu nastudovali, protože odvedli kus opravdu dobré práce. Ostatně diváci je zaslouženě odměnili až nečekaně dlouhotrvajícím potleskem.

Když se zamýšlím, co může být příčinou, že se tato opera nerealizuje častěji, napadají mě asi dva hlavní důvody: ačkoliv je Zemlinského hudba naprosto skvělá, orchestrace mistrovská a barevná, hudební nápady výjimečné a divadelně dramatický cit vytříbený, je hudba pro žánr komické opery možná až příliš „dobrá“. Nerozumějte mi špatně, komické opery nepovažuji za hudebně méněcenné. Jenom jako by se, obrazně řečeno, hudba v tomto případě vlastně stala oněmi „hraběcími šaty“, do kterých je však oděn „příběh-prosťáček“. Zemlinsky byl mistr detailu, perfekcionista. Všechno v partituře má smysl a řád, nad každým tónem zjevně opravdu přemýšlel, vše je brilantně vypracováno. A zřejmě právě tato komplexita i jistá komplikovanost vlastně dílo zatěžuje. Z lehkého komického příběhu se stává hudebně dílo daleko závažnější. A druhým důvodem, daleko prozaičtějším, je odbyt. Inu, přiznejme si, že operní publikum je z větší míry spíše konzervativní. Raději chodí na oblíbená, známá a prověřená díla. Divadlo své diváky potřebuje. I na inscenacích děl, která dosud neznají. Nebojte se jich, pražské „Šaty dělají člověka“ jsou ukázkou toho, že mohou být skvělá!

*******

Foto: Národní divadlo / Serghei Gherciu