„Zazněla světová premiéra skladatele Ondřeje Brouska s názvem Symfonie č.3 „Motus Vita 1946“, která má netradičně jen dvě věty, 1. Andante ma risoluto a 2. Presto. V názvu se objevuje baťovské motto i rok vzniku filharmonie. Interpretace vyzněla výborně, orchestr zněl plasticky a jednotlivé nástrojové skupiny byly velmi vyrovnané a šťavnatě barevné.“

„Klavír v podání mladého sólisty Marka Kozáka zněl suverénně a pevně, střídal barevné polohy a propojení sólisty s orchestrem bylo intenzivní a niterné. Klavír se přirozeně stával součástí orchestru, aby se z něho v pravý čas vyloupnul a předvedl se v dramatických kadencích.“

„Dirigent Robert Kružík využil plastičnosti a instrumentální barevnosti hudby a inspiroval orchestr k vytváření velkých legátových ploch, plných napětí a emocí. Svým elegantním a přesným stylem dirigování vytvářel iluzi, že v prostoru hněte ve vzduchu plastické obrazy.“

Filharmonie Bohuslava Martinů působí ve Zlíně od roku 1946 a za tu dobu prokázala, že má dost odvahy i invence, aby prosazovala nové trendy a skladby. Ve čtvrtek 23. února zazněly skladby, které překvapily. Světová premiéra Symfonie č. 3 „Motus Vita 1946“ Ondřeje Brouska, Burleska d moll pro klavír a orchestr Richarda Strausse, kde se jako sólista představil Marek Kozák, a po přestávce Symfonické fantazie Bohuslava Martinů. Před orchestr se postavil jeho šéfdirigent Robert Kružík, který vybičoval orchestr k euforickému výkonu. 

Filharmonie Bohuslava Martinů se zrodila po válce v roce 1946 jako Symfonický orchestr národního podniku Baťa a v jeho čele stanul brněnský dirigent Rudolf Kvasnica. Koncerty se konaly nejprve v budově Velkého kina, později to bylo v Památníku Tomáše Bati, přejmenovaného následně – na dobu, kdy město neslo jméno Gottwaldov – na Dům umění. Jeho přemístění do Kongresového sálu, který je dílem architektky a zlínské rodačky Evy Jiřičné, bylo přelomové. Nejen pro reprezentativní design a příjemné prostředí sálu, ale především pro odvahu, se kterou se zlínští postavili za myšlenku, vybudovat ve městě nový koncertní sál, který je dodnes jediným moderním koncertním sálem ze všech krajských měst v České republice!

Tím dostal orchestr možnost se dynamicky rozvíjet, k čemuž mu pomáhali mladí, nadaní a nadšení dirigenti. Zlín se tak stal odrazovým můstkem dnešních dirigentských veličin, jako jsou například Tomáš Brauner, Tomáš Hanus, nebo Jakub Hrůša. V současné době je vůdčí osobností filharmonie Robert Kružík, který neváhá uvádět zajímavá a méně hraná symfonická díla, ale také oslovovat současné české skladatele, kteří rádi pro zlínský symfonický orchestr píší.

Na koncertě ve čtvrtek 23. února zazněla světová premiéra skladatele Ondřeje Brouska s názvem Symfonie č.3 „Motus Vita 1946“, která má netradičně jen dvě věty, 1. Andante ma risoluto a 2. Presto. „V názvu se objevuje baťovské motto i rok vzniku filharmonie. První věta tvoří paralelu k poválečnému vývoji, který obsahoval jak poválečné odhodlání, tak i obdiv k jednomu člověku, zde Baťovi. Druhá věta odráží jak snahu budovat lepší zítřky, tak i introspekci a klid po uvolnění od nátlaku světa. Dramaturgie spolu s dirigentem Robertem Kružíkem chtěla kratší hudební útvar, proto jsem musel být hodně sdělný,“ smál se po premiéře spokojený skladatel. Měl proč, interpretace vyzněla výborně, orchestr zněl plasticky a jednotlivé nástrojové skupiny byly velmi vyrovnané a šťavnatě barevné. Nechyběla zvukomalba, civilizační poloha, rytmizované disonance měly napětí a šťávu, orchestrální celky byly svižné a jásavé, smyčce byly vzletné a žestě se blýskaly, zatímco dřevěné nástroje štěbetaly barevně a kompaktně. Široké plénum se klenulo do fortissima, umocněného zvony a jako kontrast zazněl smyčcový kvartet v tichém a něžném pianu, do zklidněného závěru. Hudba životná a šťavnatá, přednesená s radostným zaujetím a interpretačním mistrovstvím.

Druhou skladbou byla Burleska d moll pro klavír a orchestr, TrV 145 Richarda Strausse. Jde o klavírní koncert, který původně sám mladý Richard Strauss zavrhl jako skladbu „neprovozovatelnou“ a absurdní. Až po zásazích a první interpretaci původem skotského klavíristy Eugena d´Alberta se skladba dočkala koncertního života. Je jednovětá, se dvěma kontrastními tématy, z nichž první, rytmické, přináší v úvodu tympány a následuje efektní klavírní vstup. Druhé téma ve tříčtvrtečním rytmu přináší klavír s virtuózním sólem, se kterým koresponduje orchestr. Střídají se plochy tajemného napětí, romantické melodiky s virtuózními klavírními vstupy, které hýří jak běhy, tak akordickými pasážemi. Klavír v podání mladého sólisty Marka Kozáka zněl suverénně a pevně, střídal barevné polohy a propojení sólisty s orchestrem bylo intenzivní, niterné. Klavír se přirozeně stával součástí orchestru, aby se z něho v pravý čas vyloupnul a předvedl v dramatických kadencích. V závěru se zklidnil a spolu s tajemným témbrem orchestru v pomalém pizzicatu, podpořeném bicími, se dostal až ke zklidnění v závěru.

Díla Bohuslava Martinů jsou pro “jeho” filharmonii ikonická. V tento večer po přestávce zazněly Symfonické fantazie, H 343. Třívětá skladba, vlastně Šestá symfonie, je ovlivněna neoromantismem a odkazuje se až na Hectora Berlioze. První věta Lento-Allegro-Lento začíná tajemně a dramaticky, dynamika se vzpíná a instrumentace je plná barev. Sólové housle naříkají v náhlé osamělosti, aby se spolu se smyčci rozezpívaly, ale jsou přerušeny velebností hudby, evokující vznešenost přírody. Druhá věta Pocco allegro vnáší flétnami a smyčci napětí, které se rozvíjí melodickým tématem v houslích. Narůstá postupně široká plocha v cerescendu, kdy se prosazují jednotlivé nástrojové skupiny a spolu vytvářejí neobvyklé barevné úseky za pilné podpory žesťů, které si postupně odpovídají a postupují v napětí k vrcholu a následně do zklidnění. Třetí větu Lento zahajují vášnivé smyčce, podporované flétnami a hoboji, v krásném legatu velebné melodie, připomínající severskou nostalgii, přerušenou fanfárou trubek, která přináší neklid a strach stále běžícím rytmem. Nářek sólového klarinetu přenáší posluchače do snu, ze kterého se probouzí v rychlém tempu fanfárami a následnou vítěznou melodií, přecházející v dramatickou, až strašidelnou část. Ta se postupně dostává do klidného, odevzdaného závěru.

Dirigent Robert Kružík využil plastičnosti a instrumentální barevnosti hudby a inspiroval orchestr k vytváření velkých legátových ploch, plných napětí a emocí. Svým elegantním a přesným stylem dirigování vytvářel iluzi, že v prostoru hněte ve vzduchu plastické obrazy, které jsou hmatatelné a postupně se plasticky přeměňují. Orchestr hrál s maximálním zaujetím a s přesnou souhrou, s intonační jistotou a s krásným barevným témbrem, ve kterém zářilo zejména houslové sólo primária Pavla Mikesky, zářivá trubka Miroslava Bureše, hutné a vášnivé violoncello Martina Bzirského, stejně jako svítily sladké flétny Jany Šindelářové a Jany Holáskové. Byl to výjimečný večer, který měl jen jednu vadu, a to svoji časovou pomíjivost a neopakovatelnost, což ovšem na druhé straně zvyšovalo jeho hodnotu. Koncerty Filharmonie Bohuslava Martinů se tak stávají výsostnými společenskými a uměleckými událostmi, které dlouho zůstávají v srdcích posluchačů.

Foto: Filharmonie Bohuslava Martinů