„Vnitřní napětí úvodní věty, perfektní zvuková transparentnost disonancí, podávaných s maximální samozřejmostí.“

„Všechny čtyři věty představují jakési žánrové obrázky s názvy Krajina, Kočár, Kočí a kůň, Měsíc a já, Divá noc.“

„Záleží na hudebnících, jak dokáží přesvědčit obecenstvo a přitáhnout ho na svou stranu. Pavel Haas Quartetu se to daří na více, jak sto procent!“

Pavel Haas Quartet, který v loňském roce oslavil dvacáté výročí vzniku, vystoupil na pódiu Dvořákovy síně v cyklu Českého spolku pro komorní hudbu. Jako by předem očekávala mimořádný zážitek, provázela koncert výtečná návštěvnost. A je třeba říci, že očekávání publika se beze zbytku naplnilo. Ansámbl je v současné době na samém vrcholu tvůrčích schopností a je právem a bez přehánění oceňován doslova po celém světě. Stačí zmínit, že za osm dosud vydaných alb s českým i světovým repertoárem pro vydavatelství Supraphon získal šestkrát Gramophone Award, dvakrát BBC Music Magazine Award a jedenkrát Diapason dˇOr de lˇAnnée.

A samozřejmě i bezpočet ocenění v recenzních hodnoceních prestižních světových médií. Britský časopis BBC Music Magazine zašel dokonce tak daleko, že tento soubor zařadil mezi deset nejlepších smyčcových kvartet všech dob, a to po bok Alban Berg Quartet, Amadeus Quartet nebo Borodin Quartet. A je nepochybně zajímavé, že úspěchy kvarteta vůbec neohrozily poměrně časté personální změny, kdy například na postu 2. houslí se během let vystřídaly hned tři dámy a post violisty zastávali tří různí pánové! Zatímco Veronika Jarůšková (1. housle), Petr Jarůšek (violoncello) jsou konstantou obsazení a Marek Zwiebel (2. housle) již dlouhou dobu také, u violového pultu nyní působí, tuším, nizozemská umělkyně Dana Zemtsov.

Bartókův Smyčcový kvartet č. 4, který večer otevřel, je mistrovským dílem komorní hudby 20. století. Vznikl na konci dvacátých let a vychází z tehdy často užívaného spojení moderní hudební řeči s folklórní tématikou. Výsledkem je hudba pestrá jak po harmonické stránce, tak v častých změnách rytmu. Během interpretace obecenstvo ani nedýchalo. Jen málokdy se můžeme stát svědky tak silného emocionálního propojení pódia a auditoria. Kompozičně náročná skladba, která mnohdy bez valného úspěchu usiluje o soustředěnost konzervativního posluchače, zazněla v takové koncentrované podobě, že 26 minut uběhlo s neuvěřitelnou rychlostí a s pocitem silného, jedinečného zážitku. Vnitřní napětí úvodní věty, perfektní zvuková transparentnost disonancí, podávaných s maximální samozřejmostí, puls sordinované 2. věty, dokonale znělé pizzicato 4. věty, i živelnost provázená bohatší melodikou středního volnějšího úseku finálové 5. části, to vše dotvářelo jedinečnou interpretaci, ve které snad, pokud to tak lze říci, nadchl jako nejsilnější moment celé skladby niterný projev Jarůškové violoncella ve střední 3. části Non troppo lento.

To ale zdaleka nebylo vše, co zaznělo ještě do přestávky! Následoval Smyčcový kvartet č. 2 Pavla Haase z podtitulem „Z Opičích hor“, kterou tento, v koncentračním táboře tragicky zesnulý umělec, vytvořil v roce 1925. Teprve při poslechu skladby si znovu uvědomíme, jakou ztrátu česká hudba utrpěla předčasným odchodem takového talentu. Programní kvartet samozřejmě nese otisky Haasova učitele Leoše Janáčka, u kterého studoval na mistrovské škole v Brně, ovšem obsah a orientace této kompozice je nepochybně originálním „haasovským“ projevem, umocněným možným užitím bicích nástrojů či jazz bandu. Máme tedy před sebou osobité, invenčně nápadité dílo. Haas kvartet napsal jako reminiscenci na letní pobyty na Českomoravské vrchovině, v brněnské intelektuální hantýrce často přezdívané jako Opičí hory. Všechny čtyři věty představují jakési žánrové obrázky s názvy Krajina, Kočár, Kočí a kůň, Měsíc a já, Divá noc. U pultu violy zasedl ke skladbě zakládající člen souboru Pavel Nikl a bicí nástroje byly v rukou Martina Opršála, jehož podíl umocnil zvukovou barvitost a živelnou rytmickou stránku finálové části. Úvodní lyrická věta s názvem Krajina imponovala skvělými sóly violy a violoncella i svítivým primem Veroniky Jarůškové. Dynamická druhá část zase nadchla dokonale podanými zvukomalebnými momenty, zatímco ve snové atmosféře 3. části (Měsíc a já) s klíčovým podílem nostalgické violy publikum ani nedýchalo.

Smyčcový kvintet Es dur, op. 97 se dvěma violami Antonína Dvořáka měl být korunou celého jedinečného večera, ovšem po předchozích dvou naprosto mimořádných interpretačních počinech to snad ani nebylo možné. Dvořákova mistrovská skladba z amerického období zazněla v prvotřídní technické kvalitě a zvukové podobě, nicméně jsem si opět uvědomil, že Pavel Haas Quartet přistupuje k provedení českých autorů poněkud odlišně, a to ve vztahu od celé galerie našich komorních souborů i od generacemi zakotvené tradice. To je dobře, protože právě tímto přístupem boduje na zahraničních pódiích a v recenzích renomovaných kritiků. Provedení Haasovců je věcnější, detailně promyšlené a udržuje si jistý odstup od dvořákovsky bezprostřední, spontánní hudebnosti. Blíží se, podle mého názoru, více k brahmsovskému, zdrženlivějšímu projevu. Je zřejmé, že mezinárodní scéna je na takové pojetí zvyklá a že více odpovídá jejímu celkovému vnímání a emocionální střídmosti, decentnosti a umírněnosti. A právě v tom je tajemství interpretace, která umožňuje škálu možných přístupů a výkladů. Záleží na hudebnících, jak dokáží přesvědčit obecenstvo a přitáhnout ho na svou stranu. Pavel Haas Quartetu se to daří na více, jak sto procent!

Foto: Petr Kadlec