„Bylo to chytré, bylo to nápadité, a hlavně skvěle představilo dialog jednotlivých nástrojových skupin.“

„Antonini je považovaný za virtuosa na zobcovou flétnu evropského formátu a tak jsme měli možnost srovnávat výkon mladičké Soni.“

„Na to, jak jsou mladí, hráli skvěle.“

Kdo nebyl na koncertě Svátků hudby v úterý 21. února na Pražské konzervatoři, ten musí litovat. Nejen kvůli skvělé dramaturgii, protože ta je u Svátků hudby příznačná, ale i kvůli velmi nápadité inscenaci, kdy se rozhodně nejednalo o strnulou hudební prezentaci. Prostě koncert, který poučí i potěší. Koncert, na který se rádo vzpomíná.

Úterní koncert měl název Nejen Baroko. A skutečně to dramaturgie vzala hodně zeširoka. Hned prvním skladatelem byl Giovanni Gabrieli, který prakticky celý svůj život prožil v renesanci a až na sklonku života, na přelomu XVI. a XVII. století, zažil nástup barokní éry. Benátčan však ovlivnil významně nejen italskou hudbu. Je jedním ze skladatelů, kteří vytvořili instrumentální formu canzoni i ricercar. Slavným po celé Evropě se stal svou sbírkou vokálních skladeb Sacrae symphoniae, do které vložil i několik skladeb instrumentálních. Byl varhaníkem v chrámu sv. Marka a v pozdějším období převzal po svém strýci i místo oficiálního skladatele tohoto chrámu. Zcela zvláštní uspořádání chrámu sv. Marka, kde je několik chórů, mu umožnilo pracovat s více sbory, kdy je jednotlivě umísťoval na různé chóry. Jeho skladby mají obvykle velmi mnoho hlasů, které se navzájem střetávají nebo si odpovídají. Toho využil Barokní orchestr Pražské konzervatoře pod vedením Jakuba Kydlíčka, který využil velkého pódia a orchestr rozdělil na několik skupin, z nichž každá měla svůj pandán. Proč? Především proto, aby provedli Septimi et Octavi Toni Symphoniae Sacrae č. 13. Šlo o chytré řešení, nápadité a hlavně skvěle představilo dialog jednotlivých, nástrojových skupin.

Patron Svátků hudby Václav Hudeček si přišel s mladými hudebníky zahrát Houslový koncert G Dur Jana Jiřího Bendy. Benda je stařešinou rodu, jehož potomci provozují hudbu až do dnešních dnů, tedy nepřetržitě celých 250 let. Jan Jiří Benda byl tkalcem a hudbu dělal pouze pro vlastní potěšení jako vesnický muzikant. Přitom ale svým dětem umožnil odborné hudební vzdělání a pět z nich se později stalo dokonce profesionálními muzikanty. Vlohy mohly zdědit i po matce, která pocházela z jiné slavné muzikantské rodiny. Z rodu Brixiů. Třebaže Benda hrál jen na cimbál, hoboj a šalmaj, psal skladby i pro jiné nástroje. K nim patří třívětý houslový koncert. Václav Hudeček jej provedl, jak jinak, brilantně.

Antonio Lucio Vivaldi je barokní skladatel par excelence, i když ohlašuje nástup nového stylu. Vivaldi během svého života napsal neuvěřitelných 50 oper, 60 mší, 50 kantát a více než 500 instrumentálních děl pro různé nástroje. Mezi nimi má zvláštní postavení pro svou neobvyklou kombinací nástrojů Dvojkoncert pro violoncello, smyčce a continuo g moll. Sólových nástrojů se ujali Kryštof Cejp a Adam Melíšek. Poměrně složité party celého koncertu hráli zpaměti, velmi emotivně, výtečně na sebe reagovali a perfektně spolupracovali s continuem. Zvlášť krásné zpěvné Largo bylo radost poslouchat.

V poslední době jsme měli možnost slyšet hudební nástroj, který se jako sólový na současných pódiích vyskytuje zřídka. Giovanni Antonini nám s Českou filharmonií přednesl Koncert C dur pro zobcovou flétnu (recenze viz KlasikaPlus 10. února 2023). Zobcovou flétnu si vybrala i Soňa Mindová, která zahrála Koncert pro zobcovou flétnu, smyčce a continuo F dur od německého barokního skladatele Johanna Friedricha Fasche. Fasch není jako skladatel moc znám. Je to i proto, že žádná jeho skladba nebyla za jeho života vydána a spousta děl je nenávratně ztraceno. Přesto po něm zbylo přes 180 skladeb, mimo jiné koncerty pro fagot, hoboj, housle a flétnu. Antonini je považovaný za virtuosa na zobcovou flétnu evropského formátu a tak jsme měli možnost srovnávat výkon mladičké Soni. Rozhodně z tohoto srovnání nevyšla špatně. Ba právě naopak. Soňa má velmi dobrou techniku, velmi dobře pracuje i s dynamikou. Faschův koncert ji k tomu dával velkou příležitost. Je velmi líbivý, melodický a v jejím provedení patřil rozhodně k vrcholům večera.

Pak nastoupila dechová sekce Barokního orchestru Pražské konzervatoře, aby spolu se smyčci zahrála Sinfonii č. 2 in D „ Der Sturz Phaëtons“ Karla Ditterse von Dittersdorf. Karl Ditters strávil více než polovinu svého života ve Slezsku a na Moravě ve službách vratislavského biskupa. Ten ho materiálně zajistil a Ditters měl nejen možnost skládat, ale založil i biskupskou kapelu a operní divadlo, kde uváděl především vlastní díla. Po nuceném odchodu z Javorníků, kde Josef II. zřídil nucenou správu, dožil svůj život na zámku Červená Lhota. Bohužel již ve finanční tísni a těžce nemocný. Zanechal po sobě 120 symfonií, 45 oper a řadu duchovních a komorních děl. K jeho vrcholným dílům patří 6 symfonií na slova Proměn od Publia Ovidia Nasa. Jednou z nich je i symfonie č. 2 „Pád Faethonův“. Právě dechy v ní hrají významnou roli. Již první věta začíná mohutným zvukem lesních rohů (Olexander Shkoda a Jindřich Zýka), aby poté dala vyniknout příčné flétně (Vojtěch Čermák). Druhá věta je založena na sólu dvou střídajících se fagotů (Emílie Smoláková a Jan Čurda). Mimochodem i zde se projevila nápaditost Jakuba Kydlíčka. Fagotisté náhle opustili svá místa v orchestru a přesunuli se mimo, aby se tak zdůraznila jejich sólistická role. Když jsem vyjmenoval hráče, kteří měli významnější part v symfonii, vyjmenováni by vlastně měli být všichni. Na to, jak jsou mladí hráli skvěle.

Je vidět, že Jakub Kydlíček staré hudbě rozumí. Studoval ji na dvou prestižních švýcarských institutech a na masterclass u řady osobností staré hudby, přičemž dokáže tyto své vědomosti a znalosti přenést na mladé hudebníky. Výsledkem je vynikající interpretace.

Recenze má být kritická. Tak tady je nejen pochvala, ale i kritika. Václav Hudeček i Jakub Kydlíček před Bendovým koncertem měli promluvu k obecenstvu. Bohužel si nevzali mikrofon a tak zadní řady a balkon z promluvy takřka nic neměly. Zasmály se sice spolu s ostatními a zatleskaly, jen kdyby ale věděly čemu. Škoda. Podle reakce publika, které mělo štěstí, že vše slyšelo, to však bylo vtipné.

Foto: Radovan Šubín