„Velmi šťastný krok byl oslovit sopranistku Alžbětu Poláčkovou, sólistku Národního divadla, jejíž hlas byl ozdobou i magnetem, k němuž byli posluchači neodolatelně přitahováni.“

„Hobojista si pohrával se všemi běhy, trylky a melodiemi, harfistka rozeznívala harfu jako nástroj mnoha rejstříků a hlasů.“

„Výsostné umění všech tří umělců bylo podpořeno něčím velmi důležitým a pro zdařilou spolupráci nepostradatelným. Vzájemným respektem, velkorysostí a radostí z úspěchu svých kolegů.“

Hobojista Vilém Veverka své příznivce chvíli napínal, co přesně přinese jeho nový program Ekstase. Vyšponovaná zvědavost byla nakonec uspokojena v pondělí 13. února na pražské Novoměstské radnici. Spolu s harfistkou Kateřinou Englichovou a sopranistkou Alžbětou Poláčkovou připravili písňový večer, v němž prostor zazářit, dostali všichni tři umělci.

Zdálo by se, že postavit program takřka výhradně na písních, je risk. Ovšem tak zkušení umělci nejen udrží pozornost posluchačů, ale vzbudí dokonce i očekávání, co přijde v následujícím okamžiku. Velmi šťastným krokem bylo oslovit sopranistku Alžbětu Poláčkovou, sólistku Národního divadla, jejíž hlas byl magnetem, který posluchače neodolatelně přitahoval. Během večera zazněly písně čtyř autorů. Franze Liszta, Almy Mahler, George Gershwina a Leonarda Bernsteina. Vyčlenit náročnějšímu programu první polovinu koncertu a populárnějšímu zase druhou, se ukázalo jako promyšlená dramaturgie, která nezadržitelně spěla k zamýšleným vrcholům.

Poslouchat čtyři písně Franze Liszta, které vznikly mezi lety 1842 a 1848, bylo mimořádné potěšení. V písni Klingt leise mein Lied upoutala Alžběta Poláčková sytým, znělým, plným hlasem, skvěle ovládaným v plynulých dynamických přechodech a lehkými přirozenými výškami. Harfa měla spíše doprovodnou roli, i když i zde Kateřina Englichová uplatnila svůj široký rejstřík úhozů. V prostřední části písně zněla její harfa jako kytara. Poprvé toho večera si auditorium uvědomilo, jak líbezné je spojení hlasu, hoboje a sopránu. Tento vjem se ještě prohloubil v druhé písni Oh, quand je dor, v níž Poláčková zaplnila svým jiskřivým hlasem celý prostor a uplatnila tak své výrazové schopnosti. Z plného forte její hlas přešel do niterného prožitku. Vilém Veverka ji ve výrazu následoval a oba umělci se představili v překrásném souzvuku obou hlasů. V písni Freudvoll und Leidvoll sopranistka nezapřela jevištní zkušenosti a dramaticky ji ztvárnila. Z Lisztových písní pak zazněla známá Píseň lásky O lieb so lang. Tmavější zvuk harfy, zpěvný hoboj a nade vším se klenoucí pevný hlas zpěvaččin vytvořily z této miniatury interpretační skvost.

V krátkém intermezzu Kateřina Englichová a Vilém Veverka připomněli svou bezchybnou, dravou souhru a muzikalitu. Hobojista si pohrával se všemi běhy, trylky a melodiemi, harfistka rozeznívala harfu jako nástroj mnoha rejstříků a hlasů.

Píseň, která dala název celému programu, Ekstase, zazněla v bloku písní Almy Mahler. Písně Laue Sommernacht a Bei Dir ist es traut pocházejí z jejího cyklu Pět písní (1911), Ekstase vznikla v roce 1928. Bylo zajímavé slyšet jak samotné písně, tak jejich interpretaci. Po mém soudu ovšem nedosahují vytříbenosti a výrazové obsažnosti Lisztových opusů. Přesto považují jejich zařazení za přínos. Každá z nich přinesla v interpretaci něco pozoruhodného. Nízké tmavé rejstříky sopranistky, vemlouvavý part hoboje i bravurní harfovou hru. To vše od jemných tónů po maximálně vzrušené.

Introdukcí k druhé části programu a zároveň důkazem mistrovství Kateřiny Englichové a Viléma Veverky byla Tři preludia pro hoboj a harfu George Gershwina. V prvním se dobře vyrovnali s jazzovými rytmy, v druhé přesně vystihli pomalejší „gershwinovskou“ náladu, „šlapalo“ jim to přenáramně. Během posledního preludia, s velmi těžkými party pro oba, přivedli obecenstvo svými bravurními výkony do naprostého varu.

Gershwinem nepohrdla ani Alžběta Poláčková, která v písních Love walked in, The man I love a Summertime ukázala zase jinou polohu svého zpěvu, konkrétně to, jak stylově tvárnou zpěvačkou je. Krásné byly přechody z něžných lyrických rejstříků do zajímavě znějících nižších poloh. Proslulou Summertime zazpívala s razancí jazzové zpěvačky. V jejím hlase se ozývaly něha, smutek, láska… Na skvělé interpretaci tohoto veleznámého spirituálu se podíleli citlivým doprovodem i Kateřina Englichová a Vilém Veverka, který v závěru vyzpíval hlavní téma písně hobojem.

Další z intermezz patřilo pouze harfistce. Skladatelka Pearl Chertok napsala drobný hudební žertík Harpicide at Night a Kateřina Englichová v něm opět ukázala svou uměleckou všestrannost. Jazzové rytmy, energické údery dlaní do strun, hbité prsty, které vykouzlily jemná echa i imitace perkusí úhozy o rám nástroje, to vše přivedlo posluchače k ohromnému aplausu.

Přesto následoval ještě jeden blok písní. Na samotný závěr zvolili interpreti písně Leonarda Bernsteina. Alžběta Poláčková zazpívala Somewhere, I feel pretty, Mass a Tonight, Vilém Veverka s Kateřinou Englichovou zase vystihli hudební krásu Bernsteinovy písně Maria v nádherně klenutých melodiích. Znovu jsme si užívali sytého, lahodného, zářivého, tmavěji zabarveného hlasu zpěvačky i souzvuku s nástroji, které se k sobě zvukově tak pěkně hodily. Musím vyzdvihnout zpěvaččin výkon v písni Somewhere, během níž mi vytanula na mysli Bernsteinova nahrávka s obdivuhodnou Kiri Te Kanawou. Ne, nesrovnávala jsem, jen mi blesklo hlavou, jaký je to zážitek, když se takových melodií chopí výteční pěvci.

Výsostné výkony všech tří umělců byly podpořeny něčím velmi důležitým a pro zdařilou spolupráci nepostradatelným. Vzájemným respektem, velkorysostí a radostí z úspěchu svých kolegů.

Foto: Jaromír Tužil, Facebook (profil – Ladislava Kristina Vlkova)